[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Nedávno vyšla vaše společná Kniha pro partnery, která je adresovaná všem, kteří hledají odpovědi na to, jak pochopit, co se děje v partnerském vztahu, proč dochází k nedorozuměním, frustracím a hádkám a jak najít společné řešení. Co bylo leitmotivem k jejímu napsání?
Milan: Náš vlastní život i naše profese. Denně se setkáváme s tím, že páry neumějí žít společně. Přetahují se o své role, neumějí skutečně komunikovat, zajímat se jeden o druhého. Chtěli jsme knihou pomoct pochopit alespoň základní esenci toho, co je ve vztazích důležité.
Olga: Oba pracujeme s lidmi, já ve své praxi koučky. Navštěvují mě ženy, které často řeší problémy v partnerství. Taky víme, že mnohdy stačí na první pohled málo a partneři se mohou opět začít propojovat. Někdy je ale to „málo“ dlouhá cesta učení se té správné komunikace a přístupu k druhému s pohledem na svět jeho očima. Víme, o čem píšeme… Vše máme v našem partnerství vyzkoušené, a pokud bychom nechávali takzvaně vyhnít situace, kdy máme rozdílné pohledy na stejnou situaci a nekomunikovali o tom společně, náš vztah by pomalu uhasínal. Jednoduše řečeno: Kážeme vodu, pijeme vodu.
Co radíte párům, ze kterých se vlivem rodičovství stali „pouze“ rodiče a přestali být partnery? Protože toto se děje poměrně často, jen si toho ti dva mnohdy ani nevšimnou…
Milan: Najít si pomoc na výchovu dětí (babičky, tetičky, sousedy, kamarády nebo placené paní na hlídání) a pravidelně vyrážet na rande, na večeři, na procházku, do kina či sauny.
Olga: Už jsem nakousla slovo komunikace, tedy spojení, které často vůbec nefunguje. Mnohdy se každý v páru drží svého pohledu a nehodlá z toho ustoupit a je tedy logické, že se cesty dříve či později rozdělí. Učíme své klienty na osobních setkáních i v našich kurzech vnímat příběh svůj i svého partnera, tedy naučit se dívat na svět jeho očima a samozřejmě komunikovat vše, co je potřeba: Co se mi nelíbí, co bych potřebovala, ale také třeba, co se mi líbí a co mohu na druhém ocenit. Mnohdy jsou lidé již tak odpojení od druhého, že jen hledají v tom druhého viníka svého „neštěstí“ nebo se utápějí v roli oběti. To ale bohužel vůbec nikam nevede.
Čím dál víc se mluví o tom, že muži měknou. Nechávají status pána tvorstva na ženách a upozaďují se. A to mnohdy i ve výchově. V diskusích často zaznívá: Celý den lítám kolem dětí, jsem ta přísná, ale když přijde večer domů tatínek, děti skočí kolem krku jemu a ještě slyším: Táta není tak přísný, všechno nám dovolí… Jaké je podle vás optimální rozdělení rolí v rodičovství?
Milan: Toto podrobně rozepisuji v knize Pohodové rodičovství, která vyšla před třemi lety. Ale obecně táta má být ten, kdo je důsledný, má nadhled, nastavuje hranice a samozřejmě s dětmi blbne a připravuje jim životní výzvy. Maminka je laskavá a pečující. Mnoho párů se v současné době brání těmto rolím, ale v konečném důsledku na to stejně dojedou…
Olga: To je skutečně velké téma současnosti. Já pracuji především se ženami a jejich velkým tématem je tlak na výkon – tedy vnímat svou hodnotu ve výkonu, mít vše pod kontrolou, velká zodpovědnost a další… Pokud muž na začátku vztahu stojí pevně na nohou, užívá si zodpovědnost vůči dětem i své ženě, rozhoduje a zabezpečí rodinu, nemusí to dělat žena. Ta si může užívat svou roli, netlačit na sebe, zůstat ta jemná a laskavá. V tom je její největší síla a životní naplnění. Toto je velmi hluboké téma. Když mluvím o laskavosti ženy, mnohdy se dotknu řady žen, které si doslova užívají svou „velitelskou“ roli, a jejich mužům to vyhovuje. Mě v životě dohnalo být tou, která táhne, co může. Jenže jsem kvůli tomu skončila s pochroumanou psychikou na psychiatrii… Všechny výkony, co mám za sebou, mi nikdy nedodaly tu zdravou dávku sebedůvěry, a tedy i klidu a spokojenosti v životě. Víc o tom píšu v naší první společné knize s názvem Kniha pro ženy.
Kluci se DNES nesmějí bát konfliktu, nesmějí se bát se porvat, nesmějí se cítit jako viníci. TO JE ŠPATNĚ...
Mezi další kurzy, které pořádáte, je mimo jiné i ten, jak vychovat z chlapců opravdové chlapy. Souvisí to nějak právě s oním „měknutím“? Usilujete, Milane, o to, aby z dnešní generace malých kluků nevyrostly bábovky?
Milan: Ano, dnes jsou školní instituce (od těch nejmenších školek) zaměřené na výchovu holčiček. Spolupracujte, domluvte se, neběhejte, nekřičte, neperte se… Ve výchovném procesu není vůbec prostor pro chlapecké projevy, mezi které právě třeba rvačky BYTOSTNĚ PATŘÍ. Kluci se nesmějí bát konfliktu, nesmějí se bát se porvat, nesmějí se cítit jako viníci. Chlapci se ale musí kultivovat a vést tak, aby v raném dětství řešili spory rvačkou, později přešli ze rvaček na nadávky, a až následně k vědomému dialogu. Pokud se snažíme tyto fáze přeskočit a chtít po malých chlapcích, aby už v předškolním věku komunikovali, můžeme do nich zasít mnoho nefunkčních vzorců. Ale jak říkám, toto je na dlouhé vyprávění… Jak je to s tím pověstným rčením, že kluci nepláčou? Mně osobně přijde „mimo“. Když člověk – dítě pláče, asi k tomu má patřičný důvod. Zákaz pláče z kluků chlapy přece neudělá. Nebo se pletu?
Milan: Možná je to jen můj dojem, ale toto pověstné rčení je zveličováno, přestože kus moudrosti v něm zakomponováno je. Pokud bude mít žena ufňukaného lítostivého muže, nikdy s ním nevydrží. Takže schopnost chlapců překonávat bolest, neúspěch, fyzické nepohodlí, je velmi důležitá. Dnešní kluci jsou na tom s ohledem na fyzickou zdatnost podle statistik opravdu mnohem hůře než děti před 30 lety. Já syna vedl k tomu, že když ho bolí něco na duši, ať pláče, protože slzy mu srdce vyčistí. Ale pokud ho něco bolí fyzicky, ať tu bolest překoná, protože je to chlap a jednou jeho žena na jeho stěžování asi nebude zvědavá. Vášnivé diskuse vyvolává i téma liberální výchova bez trestů vs. přísnost. Generace našich babiček a dědečků je však zděšena, jak dnes jejich děti vychovávají ty své. Dřív se nad pohlavkem nikdo nepozastavoval, dnes je to velký potenciál ke kauze roku. Jak se na to „rozvolnění“ díváte? Dali jste svým dětem někdy na zadek?
Milan: Před padesáti lety bylo nemyslitelné, aby dítě bilo svého rodiče. Dnes je to běžnou praxí. Téměř denně čelím otázkám: „Co mám dělat, moje dítě mě bije!“ A já na to odpovídám: Pokud by dítě bilo do rozžhavené žehličky, spálilo by se, získalo by zkušenost a už by tuto chybu neopakovalo a tím pádem už by se nespálilo. Jsem proti tomu, aby rodiče bili své děti, protože se neučí, odmlouvají, neuklízejí si… Ale proboha, nechat se bít vlastním dítětem, to už je opravdu za hranou a rodič musí dát dítěti najevo, že tady už překročilo veškeré hranice.
Olga: Mám dvě dospělé děti a myslím, že syn dostal občas přes ruku. Pokud bych však měla malé děti nyní, vlastně mám příležitost v podobě vnoučat – nikdy bych na ně nevztáhla ruku (ani jsem nikdy nevztáhla). Opět je to hluboké téma, ale pokud máme s dětmi důvěru, není třeba řešit situace fackou nebo hrubým slovem. Víc se o tom rozepisuje manžel ve své úžasné knize Pohodové rodičovství.
Existuje podle vás zlobivé dítě? Respektive, co si představujete pod slovem zlobivý?
Milan: Není zlobivé dítě, ale frustrované dítě, které svou frustraci projevuje navenek tím, že „zlobí“. Což pro mě znamená, že provokuje okolí takovým chováním, které vyvolá negativní reakci, a tím i pozornost. Takže když chlapeček ví, že maminka pečuje ráda o své kytičky, vezme nůžky a začne jí „upravovat“ květináče. I když ví, že je to špatně a maminku tím nazlobí, stejně to udělá, protože jinak svou frustraci neumí projevit.
Vzpomenete si na nějaký svůj výchovný prohřešek, lapsus, kterého jste se coby rodiče dopustili u dětí?
Milan: Určitě, když jsem se nazlobil v situacích, kdy syn udělal něco omylem, ale já už byl hodně unavený a vyčerpaný. Nebylo to sice mnohokrát, ale určitě takové situace nastaly.
Olga: Na své cestě v projektu Dovychovat jsem si nejednou posteskla směrem ke své minulosti, když byly děti malé. Nic si však nevyčítám. Byla jsem v úplně jiné situaci. Jde o to, že je mi líto, když jsem dělala vrcholově aerobik a často cestovala, můj syn nebyl se mnou a mnohdy byl sám, tedy když byl starší. A to je mi zpětně moc líto. Ale naštěstí s tím umím pracovat.
Rodiče na dítě křičí kvůli maličkosti, ale ono jim stejně dokola a dokola odpouští...
Co je podle vás na výchově to úplně nejtěžší?
Milan: Udržet si nadhled a stále dokola si opakovat, že vztah s dítětem je na prvním místě před jakýmkoli procesem. Až poté je úklid, hygiena, jídlo, domácí řád… Mnoho rodičů má tuto prioritu otočenou a dávají přednost čemukoli jinému před udržením hezkého vztahu s dítětem. Takže na dítě vřískají, protože si neuklidilo boty nebo tašku.
Olga: Optikou dneška nevidím nic tak těžkého. Je to ale tím, že na sobě stále pracuji v oblasti osobního rozvoje a z každé situace se velmi učím. Tedy, když já budu v pohodě, děti mi budou důvěřovat, budou chtít být se mnou. A to se naštěstí stále děje a já si toho moc vážím. I když jsou dospělé, většinu volného času, prázdnin i dovolené tráví se mnou, a to je nádhera. Mnohdy je pro lidi těžké uvědomit si, že neseme za děti zodpovědnost a můžeme být jejich vzory. Pokud toto funguje, mohou nás následovat, a to je přece moc krásné!
Pomáháte v Dovychovat rodičům i v tom, jak se zbavit starých výchovných vzorců, které chtě nechtě všichni přebíráme od našich rodičů?
Milan: Právě to je jeden z hlavních bodů celého projektu Dovychovat. Uvědomit si své rodinné vzorce a začít je předělávat.
Olga: Ano, vzorce z dětství jsou velkým základem pro naše současné reakce. A to je mnohdy kámen úrazu. Ovšem dá se s tím moc dobře pracovat. Umíme poradit techniky a cvičení, které jsou velmi důležité pro náš osobní rozvoj.
Není sporu, že děti jsou naši velcí učitelé. Proč se od nich mnohdy nechceme učit? Proč nevidíme to, že se rodí v podstatě už „hotové“, jen my a instituce do nich sypeme dogmata a zaručené „pravdy“?
Olga: Vnímám, že to opět velmi souvisí s našimi vzorci a vypěstovanými mechanismy chování v situacích, kdy se dostáváme do napětí. Sami jsme často v zajetí emocí a strachu a podle toho jednáme. A celé se to točí stále dokola a děti se to učí od nás.
Milan: Jednu dobu jsem jezdil po republice s přednáškou: „Děti jako učitelé lidskosti“. Malé dítě se raduje z lístečku, letící včelky, šmouze na zdi. Umí se radovat z přítomnosti a malých nepatrných detailů, které hlava dospělého už vůbec nevnímá. Také dokáže okamžitě odpustit. Rodiče na dítě křičí kvůli maličkosti, ale ono jim stejně dokola a dokola odpouští. A čím je starší, začíná více a více přebírat vzorce od svých rodičů. Proč tomu tak je? Protože jsme uvěřili bláhové lži, že výkon, práce, úspěch a umělé povinnosti jsou důležitější a hodnotnější než život a vztahy.
V čem, podle vás, dělají rodiče ve výchově největší chybu?
Olga: Jak jsem říkala, přestáváme být vzory pro své děti v jakémkoli chování.
Milan: V tom, že nechtějí změnit své naučené vzorce chování a pokusit se být více vnímaví, laskaví, ale zároveň i důslední.
Olgo, vy už jste dvojnásobnou babičkou. Jak si své vnoučky užíváte a co se jim snažíte předat?
Olga: Moc si tu roli užívám a to stonásobně víc coby „dovychovávající babička“. Všechny techniky v přístupu k dětem, které manžel učí, používám a fantasticky to funguje. Nemusím zvedat hlas ani ruku a máme spolu krásný vztah. Jsem pro ně babička Olinka. Téměř každý volný čas věnuji jim, jezdíme společně na dovolené. Jsem pro ně ta veselá babí, která s nimi vyleze na strom, sjede po zadku holou skálu…
Milane, jste také autorem knihy Pohodové rodičovství. Máte na závěr nějakou univerzální radu, jak mít doma pohodu?
Milan: Nebrat se tak vážně a radovat se skutečně, ale skutečně z každého životního detailu, který máme denně před očima.