Miluju vnukům odpovídat na otázku „Proč?“, říká herečka, máma a dvojnásobná babička Vanda Hybnerová (56)

Jste maminkou dvou dospělých dcer. Jedna z vás udělala už dvojnásobnou babičku. Jak se v nové roli cítíte?

Jsem babička Vandička, jak mi říká můj starší vnuk. Tomuhle citu neporozumí nikdo, dokud se tou bábou nebo dědkem nestane. Já totiž skrze jejich oči znovu vidím všechno poprvé. A vrací mi to hodnoty naprostých drobností, na které v tom životním spěchu už nemyslím. A hlavně miluju odpovídat na nekonečnou otázku „Proč?“.

VIDEO: NOVÁ SPIRÁLA SE VRACÍ




Už jste měla možnost vnoučky hlídat?

Ano. Sice nejsem hlídací babička, která je v důchodu a je k dispozici, ale snažím se to vynahradit naplněním společného času. Těším se, až vyrazíme na nějakou větší cestu za dobrodružstvím. 


Mluvíte dceři do výchovy, snažíte se jí předat své mateřské zkušenosti?

Ani náhodou. Dokonce často obdivuju důslednost a trpělivost, s jakou kluky vede. 
Zjistila jsem, že nevyžádané rady mají spíš opačný účinek, tak spíš vyčkávám, až budu tázána.


Nedávno mělo v divadle Nová Spirála premiéru divadelní představení Madisonské mosty, kde spolu s hereckým kolegou Janem Révaiem hrajete hlavní a jediné role –Francescu a Roberta, dva naprosto cizí lidi, kterým jejich náhodné setkání změní život od základu. Nakolik jste pro roli hlavní hrdinky čerpala z kultovního filmu s Meryl Streep a Clintem Eastwoodem?

Film jsem viděla dvakrát, poprvé v době, kdy měl premiéru, a to jsem byla ve věku, kdy mě milostný příběh ženy, která je lehce unavená životem a vzdá se své touhy a snů, výrazně neoslovil. Pamatovala jsem si herectví Meryl Streep. Jak pracuje s detaily jako s ornamenty, jak skvěle a zároveň civilně dokáže hrát na kameru. Mně v té době bylo třicet a něco jako syndrom vyhoření byl pro mě jen pojem. Podruhé jsem si film pustila letos, po nabídce od producentky Živé tvorby Petry Horvátové. Dívala jsem se na něj 
s profesním záměrem, že už se mě to téma má jako týkat. Hledala jsem ten moment, kdy se stane to, na co spousty žen v životě čekají jako na zázrak. Vášeň. Nezvladatelnou touhu. Lásku. Věděla jsem, že když mám Francescu hrát, musím si ten svůj moment najít sama… Film je jiné medium než divadlo. V divadle, ve velké zkratce, se během dvou hodin ten zázrak musí odehrát.


Hlavní hrdinka pozná nečekanou lásku, která zahýbe jejím dlouholetým spořádaným manželstvím. Umíte si představit, že byste kvůli muži opustila rodinu s dětmi a šla za hlasem svého srdce?

Nikdy ve svém životě jsem podobnou situaci naštěstí řešit nemusela. Říkám naštěstí, protože na tyhle situace není návod ani rada. Málokdo v takových chvílích situaci řeší s chladnou hlavou. Proto je pro mě postava Francescy obdivuhodná. Tolik síly je v ní! Dokáže potlačit své sny a touhy, temperament, přijme roli obětavé matky a manželky. A i ve chvíli, kdy se stane tenhle pohádkový zázrak, objeví se princ na bílém koni, najde sílu ten zázrak zachovat navždy jen ve svém srdci.


Jste zkušená divadelnice, Nová Spirála je ale poměrně hodně jiná než klasická divadla. Byla to pro vás výzva?

Já miluju podobné výzvy! V rámci profese se kromě muzikálu pohybuju ve všech kategoriích. Na malých, alternativních, pohybových nebo naopak mainstreamových a bulvárních scénách. Nová Spirála je vlastně cirkus. A cirkusy miluju od dětství vášnivě. Princip kruhu. Není jediné místo, kde by se člověk mohl schovat nebo si ulevit. Význam mají i ruce složené za zády, protože diváci vás mají jako na dlani. Madisonské mosty jsou první činohra ve Spirále. Takže se samozřejmě potýkáme se spoustou technických trablů.

Prozradíte s jakými?

Musíme hrát na porty, což opět vyžaduje určitou disciplínu. Hrajeme na pohyblivém prostoru, díky čemuž jsem se v prostoru ze začátku ztrácela a měla mořskou nemoc. Času na zkoušení jsme v prostoru neměli moc, ale já stejně představení považuju za hotové až tak po desáté repríze. Nejvíc pomohli diváci. Bez energie a zpětné vazby si člověk sám v takovém prostoru a ještě s milostným tématem připadá tak nějak obnaženě.


S Janem Révaiem jste se před zkoušením neznali. Honza mi ale v nedávném rozhovoru prozradil, že jste se na sebe naladili poměrně rychle. Stejně vás ale čekaly poměrně intenzivní milostné scény…

Víte, často dostávám otázku, jakou roli bych si chtěla zahrát nebo jaké téma. Po čtyřiceti letech u divadla mám pocit, že už není situace nebo téma, se kterým bych se nesetkala. Takže můj hlavní motor a radost jsou lidé a kolegové, se kterými se můžeme navzájem inspirovat. Proto nejsem ve stálém angažmá, abych měla možnost různých setkání a do jisté míry si volit, s kým chci spolupracovat. No a objevil se Honza, do té doby pro mě neznámý kolega, tanečník, který hrál v Rebelech... Chlap, co jezdí na motorce a má koně... Všechny holky ho chtěly! Ale jak funguje v divadle, jsem vůbec netušila.

Takže?

Právě proto, že Honza není typický kavárenský činoherní šmírák, co potřebuje k motivaci dlouhé rozhovory nad sklenkou, jsme zjistili, že máme některé věci stejně. Honza je dobrodruh, stejně jako jeho postava Roberta. Je klidná síla, s mírným úsměvem zvládal celou holčičí suitu. Na přípravě představení se totiž podílely především ženy (tímto se omlouvám Kryštofu Kotíkovi z Živé tvorby a technickým složkám ve Spirále). Samozřejmě že jsem cítila ostych v situacích, kdy přestanou být slova podstatná, ale díky tomu, že Honza umí jako tanečník přemýšlet tělem, jsme naše milostné scény pečlivě nachoreografovali.

Je jiné zahrát věrohodné milostné vzplanutí ve dvaceti a po padesátce...?

Je mi 56 let a stejně jako většina žen jsem si už začala zvykat na to, že se blíží ta část života, kdy, jak říká jedna má kamarádka, když žena v tomhle věku vejde do místnosti, muži už hlavu nezvednou. Jsem založením ironik a do jisté míry, i když dokážu být sentimentální, jsem i cynická. Bála jsem se, že ten cit v sobě budu šťourat z velký hloubky. Ale pak mi došlo, že je to o naději. O naději těch žen, dam a holek, co si přijdou pro tenhle příběh do divadla. A to byla nejsilnější motivace.


V našem rozhovoru pro časopis Maminka z doby, kdy vaše dcery teprve dospívaly, jste zmínila, že osud se dá s trochou odhodlání obalamutit. Máte k dobru nějaký konkrétní případ ze života?

Konkrétní ne, ale rozhodně je potřeba stále vystupovat ze své komfortní zóny, nebát se nejistot a změn. A nepřestat se těšit na to, co bude dál.

Rozhovor

Přiznání herce a dvojnásobného táty Jana Révaie (50): Za co by si jako táta nejradši nafackoval?