[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Viděli jste film „Nechápu, jak to dokáže“, v hlavní roli se Sarah Jessicou Parker? Milující matka, starostlivá manželka, úspěšná byznysmenka, člověk až kroutí hlavou, co některé ženy zvládnou. Vše má ale své hranice, jak ukazuje scéna, kdy herečka sedí se svým filmovým manželem na gauči v obýváku a on si posteskne, že už si vlastně ani nepamatuje, kdy spolu naposledy mluvili. „Chtěl bych aspoň dvě minuty, kdy nebudeme řešit plíny, plánovat oslavy, hlídání, všechnu tu logistiku… chtěl bych s tebou prostě normálně mluvit.“ Připomíná vám to něco? Nejste v tom zdaleka sami.
A nejde jen o komunikaci, ale i o sex a celé to všednodenní soužití, které se v podstatě ze dne na den po narození potomka kompletně změní a chtě nechtě se musí přizpůsobit novému členovi rodiny. I my všichni, kteří děti zatím nemáme, tušíme, že to není jednoduché. Na druhou stranu, proč je v dnešní době tak složité zvládnout něco, o čem máme snad milion informací (a nové si můžeme kdykoli vyhledat) a z každé strany se nám dostává dobře míněných rad, případně pomoci?
„Podle mě je jedna věc představovat si, že něco bude náročné, a jiná to doopravdy zažít. Způsob, jakým je to náročné, je totiž mnohdy jiný, než bychom čekali, respektive často nás zaskočí věci, o kterých bychom to vůbec nepředpokládali,“ říká psycholožka Katarína Lomská Filasová, matka 17měsíčního Šimona, jež je v očekávání dalšího potomka, a dodává: „Já jsem si třeba myslela, že nejhorší bude, že se s dítětem vůbec nevyspím. Ano, bylo to hrozné. Ale vůbec jsem si nedokázala představit, že moje dítě bude neustále vyžadovat podněty. Jediná situace, kdy byl Šimon v klidu, byla, když jsem s ním chodila po bytě a všechno mu ukazovala. No a dělejte tohle dvanáct hodin denně. Moje kamarádky mě strašily s růstem zubů. Přitom Šimon už má skoro všechny a v podstatě o tom ani nevíme.“
Podle Kataríny Lomské Filasové je největší zatěžkávací zkouškou po narození dítěte fakt, že člověk se musí velmi rychle přizpůsobovat nově vzniklé situaci, která se navíc každých pár dnů – ne-li pár hodin – mění. A na to nejsme zvyklí. „Když jsme dva bezdětní, žijící spolu několik let, nastolíme si nějaký plus/minus stereotyp, ve kterém fungujeme, a sami si ho řídíme. Jenže s dítětem to najednou nejde. Domluvíte si návštěvu, a ono dostane horečku a tak podobně. Na to je třeba zareagovat, jenže to se nám většinou nelíbí. V podstatě se snažíme udržet si život, který jsme měli předtím, a když to nefunguje, okamžitě máme tendenci věci vyhodnocovat jako špatné. Ale ony nejsou špatné, jenom jsou prostě jinak, než jsme čekali.“
Na rodičích, které osobně znám, i na těch diskutujících na internetu jsou obvykle poznat dvě věci: na jedné straně je ohromná radost, na druhé pak zoufalství. „Před sedmi měsíci se nám narodil krásný kluk. Vše je v pořádku, jenom náš život s Monikou už není takový, jaký býval. Její vztah ke mně, k sexu, k životu vůbec je prostě úplně jiný,“ shrnuje svůj pocit v jedné internetové debatě Milan. Co se stalo, že když máme rodinu, po které jsme toužili, stejně nejsme stoprocentně spokojení? Jsme nároční? Chceme toho od života příliš?
Katarína Lomská Filasová se domnívá, že největší problém je ten, že nastalou situaci vidíme jako problém. „Proč bychom měli předcházet tomu, že naše komunikace, sex, potažmo celý život se po narození potomka úplně změní? Proč bychom to měli řešit a zatěžovat si tím mysl třeba už x měsíců předem? Jde přece o naprosto přirozený vývoj, že když se nám narodí dítě, mluvíme o tom, kde koupíme pleny, v kolik je třeba dítě vyzvednout od paní na hlídání a tak podobně… Komunikujeme o věcech, které jsou pro nás nejdůležitější, a následujících pár měsíců nebo let to pravděpodobně nebude jinak,“ říká.
ČTĚTE TAKÉ: Jak to vidí muži: Otevřené názory na sex po porodu
Samozřejmě když máte na srdci cokoli jiného, nic vám podle odbornice nebrání to partnerovi říct. Ovšem časy, kdy jste si v šest večer otevřeli láhev vína a do tří do rána debatovali o všem a o ničem, aniž by vás cokoli vyrušilo, jsou prostě – minimálně na určitou dobu – pryč a je třeba se s tím smířit. „Když už náhodou neskáčeme kolem dítěte, jsme rádi, že se trochu vyspíme, vyházíme prošlé potraviny z lednice nebo projdeme hromadu pošty. A děláme to proto, že je to pro nás v dané chvíli nejdůležitější, že to potřebujeme. Není na tom nic špatně, pokud to jako špatné nevnímáme,“ dodává psycholožka a připojuje jednu osobní zkušenost.
Když ji s manželem poprvé po porodu čekal volný víkend, kdy měla syna hlídat babička, naplánovali si společně večeři, kino, chtěli si jít zatancovat… „No a pak jsme ten večer tak doma seděli a říkali jeden druhému: ,Tak co, jdeme?‘ „Hmmm, za chvíli…‘ Až jsme si přiznali, že se nám vlastně úplně zoufale nikam nechce a že budeme nejšťastnější, když si odpočineme na pohovce u filmu,“ usmívá se.
Co tím chce říct? Spousta lidí podle ní dělá chybu v tom, že sice vyhoví své reálné potřebě, bohužel ta ale neladí s představou „propařené noci“, a tak vzápětí začnou vyhodnocovat, co je špatně nebo že jejich vztah už není k ničemu a podobně. A vzniká problém. Způsobený vyhodnocováním a srovnáváním. Nikoli sezením u televize, a už vůbec ne tím, že jeden z partnerů u filmu po půl hodině usnul.
Je to možná klišé, ale u rodičovství stoprocentně platí, že jaké si to uděláte, takové to máte. Podle psycholožky Zuzany Liškové je všechno otázkou priorit. „Pokud si uvědomíte nesporný fakt, že to, co teď dáte dětem, jim už nikdo nevezme, a naopak, co jim nedáte teď, už jim nikdy nikdo nenahradí, budete všechno najednou vnímat úplně jinak. Dítě vás dnes a denně propojuje, naplňuje, ukotvuje a je schopné krize v zárodku zlikvidovat za předpokladu, že si z rodičovství vy sami neuděláte problém,“ tvrdí. Protože za partnery si často vybíráme lidi, kteří jsou opakem nás samotných, vzniká ve vztazích určitá nerovnováha, která může být plusem i minusem – záleží na tom, jak se k tomu postavíme.
A zvlášť v situaci, kdy se z dvojice narozením potomka stává rodina. „Je to v mnoha vztazích, že jeden z dvojice je pracovitý, druhý naopak línější, jeden spíš egoista, druhý altruista, každý také vyrostl v jiném prostředí. Zatímco jeden se těšil v dětství laskavé péči a neutuchajícímu zájmu rodičů, druhý naopak trpěl nenaplněnou potřebou bezpečí, jistoty a lásky. Přitom vše může při takových konstelacích fungovat: línější volí klidové aktivity, jde s potomkem spát, sleduje pohádky, akčnější zatím uvaří, vypere. Krize s malým ,k‘ jsou doprovodným a přechodným jevem náročné fáze partnerského vztahu.
Když je přijmeme tak, jak jsou, nehrozí, že se z nich stane neřešitelný problém,“ míní psycholožka. Samozřejmě, že komunikace mezi partnery, sex a život vůbec jsou po narození dítěte jiné, než byly před porodem. V čem se však obě odbornice shodují, je, že když to dvojice vezme jako fakt, který nebude zbytečně pitvat, žádné velké problémy pravděpodobně nevzniknou. Určité omezení komunikace ve vztahu je dáno i tím, že když je žena přes den s dítětem a večer si chce jít třeba zacvičit, pravděpodobně ji v hlídání vystřídá manžel, takže společně stráveného času rázem markantně ubude.
Ovšem opět platí, že na vás už záleží, jak to přijmete: bude její cvičení odreagováním, v jehož důsledku bude mít dobrou náladu, budete se oba cítit dobře, a tím pádem i komunikace o případných nepříjemných věcech bude jednodušší, nebo to oba budete vnímat jako problém ve smyslu: zase jsme si doma dneska jenom podali dveře a proč a jak a má smysl vůbec o něčem mluvit, když teď máme pět společných minut…
Znám spoustu lidí, kteří tvrdí, že jejich partnerský vztah po narození potomka troskotá na sexuálním životě, a kdyby on/ona (myšleno jejich protějšek) jenom trochu víc chtěli… mohlo by to být všechno úplně jinak. Opravdu? Aniž bychom chtěli problémy s tím spojené nějak bagatelizovat, Katarína Lomská Filasová tvrdí, že občas tuto oblast zbytečně přeceňujeme, často opět pod tíhou srovnávání, jak to mají naši známí, přátelé nebo jak se o tom dočítáme v médiích, že je to „správně“. „Kdyby mezi partnery větší potřeba sexu skutečně byla, většina by ji prostě naplňovala. Vezměte si, jak je těžké, když máte velký hlad, se v 10 hodin večer přesvědčit, že už byste jíst neměli. Většina lidí stejně nakonec lednici otevře a nají se.
Kdyby potřeba sexu byla opravdu nenaplněná, ozvala a prosadila by se úplně stejně jako hlad. Jenže ona se neprosadí. A není to náhodou tím, že prostě v tuto dobu tak velká není? Že jiné potřeby převládnou?“ ptá se odbornice a dodává, že člověk vždy uspokojuje své potřeby od těch nejpalčivějších, což je přírodou daná a přirozená věc. Podívejte se na to třeba takto: když se vám chce čurat, těžko si vychutnáte… cokoli. Dokud si nedojdete na toaletu.
Potřeba sexu se ozve ve chvíli, kdy pro ni bude v životě místo. „Proto mnohé může napravit právě to, že se nebudeme vzájemně prudit tím, jak málo sexu máme. Protože málo je ho akorát vzhledem k tomu, co vidíme ve svém okolí, pro nás samotné ho může být klidně dostatek,“ říká psycholožka. Neprudit ale neznamená nemluvit! Jen je důležité si uvědomit, že dveře k sexuálnímu životu otevírá empatie a trpělivost. A ty jsou možná nakonec klíčem ke všemu – sexu, komunikaci, životu vůbec!
Žijeme v době, kdy chceme všechno a hned a kdy se nedokážeme smířit s tím, že nikdy nemůžeme mít sto procent, neboli – pokud použiju příklad z již zmíněného filmu – že nemůžeme v jednu chvíli sedět na důležitém jednání, stavět s dětmi sněhuláka a ještě se milovat s partnerem. Musíme si prostě vybrat a přijmout určitá omezení z toho vyplývající. Protože až teprve potom si můžeme naplno vychutnat radost s tím spojenou…