[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Veronika Arichteva je hvězdou titulní strany srpnového čísla našeho časopisu Maminka. A v rozhovoru byla upřímná. Jak se těší na svého prvorozeného synka, který má za pár týdnů přijít na svět? Jak zvládá roli macechy? A proč by nikdy dobrovolně nerodila doma?
"Nechci dělat s dítěte reklamní artefakt. Je a bude součástí našeho života, i top veřejného, instagramového. Přišlo by mi hloupé ho na sítích neukázat," říká Veronika Arichteva (34).
Byla to náhoda, že jste pro rozhovor vybrala zrovna tohle tematické místo s výhledem na lezoucí mimina? S manželem jsme hned za rohem docela dlouho bydleli a vždycky jsem pod Žižkovskou věž hrozně ráda chodila. Teď to mám sice přes celou Prahu, ale klidně sem ráda zajedu. Ale že je to až takhle tematické, to mě v první chvíli vlastně nějak nenapadlo. (smích) To je vtipný!
Buď ho neukazuju vůbec, nebo ho prostě ukážu. Nerada bych se tedy někoho dotkla, je to každého věc. Za sebe si ale neumím představit, že bych byla tak povrchní, že bych řekla: „Vy tady vidíte částečně to, jak bydlím, občas to, kam jedu na dovolenou, mého manžela, to je v pořádku. Ale dítě vám už neukážu. Za mě bych si připadala hloupě, to už bych se radši na Instagram úplně vykašlala. Takže nakonec jsme se shodli na tom, že miminko schovávat nebudeme. Zapojíme ho, protože je součástí našeho života a já ten veřejný, instagramový život žiju.
Teď je podle mě nesmysl se na něčem domlouvat, když se ještě ani nenarodilo. Uvidíme, co pro něj bude pak „v pořádku“. A taky samozřejmě vždycky zhodnotím, jak a kdy ho ukázat. Aby mi za pár let neřekl: „Mami, tys ukázala na Instagramu můj zadek!“ Vy jste měla po soutěži StarDance, ve které jste se protančila před brány finále, neuvěřitelně vysportovanou postavu. A ať chceme, nebo ne, těhotenství a mateřství s ní, alespoň načas, zamává. Pocítila jste na sobě velké změny? Určitě, ale to už před otěhotněním. Takovouhle figuru si člověk asi jen tak neudrží a já se přiznám, že už bych to asi ani nechtěla, protože v těch posledních týdnech ve StarDance jsem měla jen pětačtyřicet kilo, už to bylo moc. Nebo spíš málo. Ale změna je to veliká. Teď v sedmém měsíci mám nahoře deset kilo, takže zatím dobrý. Je mi jasný, že to ještě půjde nahoru, ale myslím si, že to prostě k tomu patří a rozhodně se nijak neomezuju. S manželem jste miminko chtěli a trošku očekávali. Připravovala jste si nějak speciálně, jak Bisimu to těhotenství oznámíte? Ani ne. Zjistila jsem to, když jsme se s holkama vrátily z Dubaje, byla to tam jedna velká párty a já jsem vůbec netušila, že jsem těhotná. Doma jsem si postupně udělala dva testy a objevily se dvě čárky. Ten den Bisi točil, takže jsem mu to řekla až po dvou dnech, nechtěla jsem mu to volat nebo psát. Pak jsem mu ten test položila na stůl, žádná trasa ze svíček nebo z dudlíků. (smích) Byli jsme oba šťastní, ale moc jsme nejuchali, abychom to nezakřikli. Radovat jsme se začali až tak na konci třetího měsíce. Ale upřímně, já mám vlastně celou dobu tak nějak strach. Nevím, jestli je to tím, že jsem stará matka, ale mám prostě obavy, aby se něco nestalo, a jakmile dvě hodiny necítím kopání, tak už začnu plašit a šťouchám do břicha, aby se mimino pohnulo. Strach my mámy budeme mít už do konce života… Povězte, když jste zjistili, že čekáte chlapečka, jaké jste měli pocity? Já jsem říkala, že je mi jedno, co to bude, hlavně ať je to holčička. Hodně jsem ji chtěla, ale zároveň jsem předpokládala, že to bude kluk, protože kdyby to byla holka, zřejmě by nebyla manželova. (smích) Ten má v rodině široko daleko jen samé chlapy, holčička žádná. Ale rozhodně neproběhlo nic takového jako zklamání. Vůbec. Přeju si jen to, aby bylo miminko zdravé… Upřímně, je to jedno…
Co říkal Bisiho syn Tedýsek na to, že bude mít brášku? Říkal: „Jak je možný, že jste mi to tajili tři měsíce?“ Tak jsme mu vysvětlili, že jsme to tajili všem… Určitě byl ale šťastnej. Já jsem se toho bála, ale je skvělej, pořád mu teď zpívá do břicha a kontroluje, jestli kope. Vím o vás, že rezolutně nesouhlasíte s domácími porody, takže tuhle variantu jste si v hlavě asi předem škrtla… Ano, pro mě tohle není varianta. A může mi tisíckrát někdo říkat, že má tu nejlepší porodní asistentku a bezproblémové těhotenství, ale když se něco pos…, ani to, že je ta nemocnice dvě minuty od baráku, nemusí pomoct… Přestože tady ještě nejsou porodní domy, je tady podle mě spousta možností a myslím, že je skvělý, že si člověk může vybrat porodnici, kterou chce, a vzít si k sobě, koho chce. Říkám to na rovinu, nejsem vůbec „ezo“, jsem absolutně na druhé straně, celý život výhradně racionální. A zdraví a bezpečí jsou pro mě nejdůležitější.
Říká, že jsem přísná a pořád někoho řídím a koriguju, což je asi trošku pravda. A já to vidím, že je to strašný, že nemůžu dětem jen dávat příkazy a úkoly, ale nechci být extrém, třeba jako v knížce, kterou jsem četla a nedočetla – Vychováváme děti a rosteme s nimi. Tam jsem se dočetla, že bychom měli děti nechat, aby si na věci přišly samy. Já věřím, že na to přijdou a spoustu věcí odkoukají, ale neumím si představit, že bych dovolila třeba dítěti hrát osm hodin v kuse hry na počítači s tím, že pak přijde a samo řekne, že má dost. To bych fakt nedala. Já bych nedovolila ani těch deset minut navíc, co dovolí Bisi. Prostě domluva zněla jasně. Máte teď takové šťastné životní období. Skvěle rozjetou hereckou kariéru, miminko na cestě. Je něco, co vám ještě v životě chybí? Myslím, že by bylo rouhání, kdybych chtěla cokoli navíc. Mám šťastné období pár let zpátky a jsem ráda, že se mi po všech stránkách daří, tak samozřejmě logicky čekám, kdy se to pokazí. To je zákon. Moje největší přání je, aby všechno bylo v pořádku a aby se narodilo zdravé miminko. A tu změnu, která kolem nás nastane, protože to bude velkej zásah, abychom jako partneři ustáli a aby to štěstí, které teď máme a snažíme si ho budovat, vydrželo. Mám chlapa, který mě v práci dokáže podpořit a pomoct mi, a nejenom proto, že je to režisér… Zkrátka nemám žádný další sen. Až na tu holčičku! (smích) A když nebude holčička, tak kolik chlapečků byste rádi měli? Teď říkám, že bych chtěla ještě jedno dítě, a Bisi se mi jen směje, že prý uvidíme, jak se mi po porodu bude chtít do dalšího. Ale tím, že už nejsme nejmladší, nechtěla bych to nějak odkládat. Sama jsem za ségru, kterou mám, strašně moc ráda.
Časopis Maminka si můžete objednat na našem ikiosku ZDE, včetně starších čísel