Miluše Bittnerová: Dítě ve dvaceti bych nezvládla! Ještě, že jsem rodila po čtyřicítce

Sešly jsme se v roušce na lavičce a smály se od začátku do konce. Je zábavná, chytrá, plná energie a fakt krásná. S ní máte po pěti minutách pocit, že sedíte na pokecu s blízkou kamarádkou a svět je vlastně v pořádku.

Do telefonu jste říkala, že teď většinu času trávíte na venkově. Táhne vás to z města?

Naprosto. Ve dvaceti jsem byla šťastná, že můžu být v Praze, ale poslední tři roky jsem každé léto strašně naštvaná, když tu musím být. I s kamarádkami jsme si v těch dvaceti říkaly, hurá víkend, pojďme udělat mejdan, nějakou akci, kde bude spousta lidí, a teď? Pořád si říkám hurá víkend, ale tentokrát chci mít klid. Stáří je prostě tady.

Projevuje se u vás věk třeba tím, že potřebujete být sama?

To mám odmalička. Miluju mít kolem sebe hodně lidí a stejně tak miluju být sama. Musím to všechny kolem sebe naučit. Teda malou asi zatím ne.

Nese špatně, když nejste spolu?

Vůbec ne. Je od začátku zvyklá na péči nás obou. Byli jsme donuceni okolnostmi.

Jak to?

Po porodu mi říkali, že mám velká prsa, takže nebudu mít mléko. Ale já ho měla, jenže dcera se naučila pít pět minut a dost, takže já musela odstříkávat. Vydržela jsem na elektrické odsávačce přes šest měsíců, což bylo náročný, ale díky tomu jsme se s mužem střídali při krmení i v noci. Vždycky se jeden z nás vyspal. Každopádně je naše mrně zvyklé na oba. A tatínek je fakt šikovnej, takže se od něj některé věci učím.

Co třeba?

Je hodně trpělivej.

Změnilo se ve vás něco těhotenstvím?

Můj analytický mozek zblbnul. Kvůli těhotenství odešla spousta IQ. Třeba jsem přestala číst návody. Přečtu si je pětkrát, ale k ničemu. Naštěstí ho tam část zůstala, takže získávám dost informací i co se týče výchovy a výživy. Mateřské servery jsou výborné. Představuju si lidi, kteří tam píšou. Někdy si je rozkliknu a zjistím, že za tři roky jeden člověk napsal dvacet tisíc příspěvků. Co, sakra, dělá, že na to má čas? Ale nejlepší je pobavit se s někým, kdo si mateřstvím prošel. To pak zjistíte, že důležitý je se z toho nepos…

K tomu jsem se třemi dětmi také dospěla…

Tři děti? Klobouk dolů. Obdivuju i svou maminku, která měla dvě dcery rok a půl od sebe. To už bych teď musela být znovu těhotná. A nikdo mi nenamluví, že těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy. Fakt není.

Co bylo špatně?

Člověka všechno bolí, je oteklý, hormony na houpačce…

Není to věkem?

To nevím. Kdybych měla být těhotná a mít dítě ve dvaceti, vůbec bych to nezvládla. Teď se můj život točí kolem dcery, ale naprosto dobrovolně a radostně, ale zamlada by mě štvalo, že nemůžu jít na mejdan, pařit, žít si svůj život. Takže jo, je možná trochu pozdě, ale jsem takhle naprosto spokojená. Nepotřebuju žádné výlety, akce, rozptýlení, můžu se věnovat malé. Díky tomu jsem i míň unavená.

V těhotenství jste říkala, že budete dceru vychovávat přísně. Daří se to?

To je trochu problém. Zrovna dneska mě napadlo, že budu muset dát velký pozor, aby nebyla rozmazlená. Každopádně zatím vychovává spíš ona nás než my ji. Ale rozhodně, jakmile to půjde, bude se muset naučit poprosit, poděkovat, pozdravit a nebude skákat nikomu po hlavě v metru.

Jak vás dcera vychovává?

Třeba se s ní učíme poslouchat jinou muziku. Jí hudba baví, zatím se jí líbí pop 70. a 80. let, což já nemusím, ale má ráda Mozarta, a nejvíc miluje znělky na ČT24. My jí je snad budeme muset nahrát pro případ, že je přestanou dávat.

Ještě jste říkala, že jste spíš pragmatický typ a moc se nedojímáte. To je stejné i po porodu?

Vůbec ne. Teď jsem dojatá pořád. Hormonální bouře a následné pominutí smyslů by snad mělo být nějak oficiálně uznané. Byla a vlastně ještě pořád trochu je to největší jízda mého života. Jedna moje kolegyně mi v těhotenství říkala, že porodím svoji lásku. Tehdy jsem si říkala: To jsou ale řeči. A měla pravdu.

Co vás dojímá?

Všechno, co se týče dětí. Třeba babyboxy. Dřív jsem si říkala, že jsou super, protože se dítě dostane k někomu, kdo ho bude mít rád, a všechno je fajn. Jenže teď brečím, protože miminko bylo ve tmě samo, nevědělo, co se děje…

Jaké máte teď plány?

Žádné nemám. Ale to je dcerou. Myslela jsem si, že děti mít nebudu, že nejsem ten typ a teď řeším maximálně to, jaké dávat příkrmy, že je můžu vařit doma. To jsou moje plány.

Vy jste děti nechtěla?

Ani ne. Nejdřív jsem je nechtěla já, pak můj bývalý partner. Byla jsem s tím docela smířená. Jenže s tím současným jsme si řekli, že to zkusíme, a buch! Vyšlo to napoprvé.

Jaká byla vaše první reakce, když jste zjistila, že jste těhotná?

Nevěřila jsem tomu, chtěla jsem, aby se na ultrazvuku podívali ještě jednou, že je to určitě blbost. A jak jsem pověrčivá, tak jsem o těhotenství dlouho s nikým nemluvila. Nechtěla jsem ani vymýšlet jméno. Říkala jsem embryo, pak plod, a když bylo jasné, že to bude holčička, tak „plóďa“.

Chtěla jste holčičku, nebo kluka?

Celý život jsem si myslela, že kluka, protože mají jednodušší život. Jenže to bylo v době, kdy jsem měla za to, že chlapy znám. Jenže čím jsem starší, tím míň jsem si tím jistá. Třeba nechápu, proč spolu soupeří a poměřují se. Proč? Takže když mi řekli, že budeme mít holčičku, byla jsem šťastná, že jí budu rozumět.

Čemu ještě nerozumíte na mužském světě?

Baví mě, jak jsou hraví, ale nechápu, že jsou schopni neustále vymýšlet hry typu, kdo doplivne dál, ale nenaštvou se, když prohrají. Za dalších pět metrů začnou závodit, kdo dál dokopne kámen. Líbí se mi, že se pohádají s kamarádem, ale za týden na to zapomenou a jsou zase kámoši

To my neumíme…

Já když se pohádám s kámoškou, tak už prostě nejsme kámošky. Konec. A trvá hrozně dlouho, než si k sobě najdeme cestu zpátky. Klidně léta. Chlapi to mají prostě jednodušší.

Třeba i v tom, že nikdo se nezarazí nad věkem táty, ale u mámy je to horší. Říkali vám, že jste „stará“ matka?

Uznávám, že těhotenství přišlo tak nějak na poslední chvíli a já se fakt bála, že budu v poradně nejstarší, jenže jsem nebyla. Naprostá většina matek byly moje vrstevnice. Jedné bylo dokonce šestapadesát. My se na dvacetileté mámy dívaly soucitně. Porodní asistentka říkala, že pětačtyřicet není na porod žádný věk.

Umíte si představit, že byste měla další dítě?

Vůbec ne. Já si chci dceru užít, chci na ni mít čas, chci jí všechno ukázat… Samozřejmě se to dá zvládnout i se dvěma dětmi, ale berme to tak, že jsem neschopná a jsem ráda, že obstarám sebe, rodinu a jedno dítě. Ano, jsou ženské, které jich v pohodě zvládnou šest, ale já mezi ně nepatřím.

Potřebujete k životu momentálně i práci?

Rozhodně! V rámci duševního zdraví potřebuju alespoň částečně pracovat, jinak bych se topila v hormonech. Do rádia jsem se vrátila čtrnáct dní po porodu. A být s panem Krausem v šestinedělí bylo výborné. Chodím si tam čistit a taky trochu nastartovat mozek.

Rozhovor vyšel v Blesku pro ženy, byl redakčně upraven a zkrácen.