Moderátorka Eva Čerešňáková: "Uvažovala jsem o porodu do vody, ale změnila jsem názor." Jaké možnosti dá přednost?

Evo, nezastihla jsem vás třeba rozespalou? Na síti jste zmínila, že co jste v očekávání, stal se z vás spáč...

Rozespalou ani ne, zatím stále pracuji, moderuji, tak se vždycky ráno nakopnu, ale je pravdou, že celkově spím daleko víc než kdy předtím. Večer jsem dřív unavená, a když to okolnosti dovolí, spím alespoň devět hodin, někdy i deset. Takže v jistém slova smyslu se ze mě spáč trošku stal. (usmívá se)

Jak to máte s těhotenskými chutěmi a nevolnostmi – ty vás minuly, nebo o nich už něco víte?

Jsem nesmírně vděčná, že mám krásné těhotenství. Chutě i nevolnosti mě celkem minuly. Ale co se změnilo, byla nejen velká únava v prvním trimestru, kdy jsem měla pocit, že funguji stejně jako auto jedoucí se zataženou ruční brzdou, ale taky větší hlad. Dřív jsem se mohla najíst třeba dvakrát třikrát denně a stačilo to. V těhotenství toho naráz sním spíše méně, ale musím jíst daleko častěji.

VIDEO: EVA ČEREŠŇÁKOVÁ O POMOCI DRUHÝM

Dáte si prozradit pohlaví miminka, nebo si to necháte jako sladké tajemství až do porodu?

Jsem od přírody zvědavá a asi bych to do porodu nevydržela, takže od Vánoc už pohlaví miminka znám. Obdivuji však mého partnera, který si to nechává až jako překvapení při narození. Proto o pohlaví našeho miminka nahlas nemluvím, aby se to pro něj jako to sladké tajemství udrželo. Zatím se to daří.

Každá máma sice „neřeší“, jestli to bude kluk, nebo holka, hlavně aby dítě bylo zdravé, ale prozraďte – v koutku duše – jste víc pro holčičku, nebo pro chlapečka?

Přesně tak, hlavně aby miminko bylo zdravé… Ale ano, v koutku duše, kdybych si to mohla vybrat a sama naplánovat, byla bych pro holčičku.

Jakou cennou radu jste zatím dostala od zkušenějších?

Bylo moc milé, jak na oznámení mého těhotenství reagovalo velké množství přátel i kamarádek. Od přání a gratulací přes nabídky věcí, které budu potřebovat, až po nejrůznější rady. Ta nejčastější je, ať spím do zásoby. Moje sestra má šestnáctiměsíční holčičku, tak je super, že s ní spoustu dotazů mohu průběžně konzultovat. Ovšem asi nejcennější rada od zkušených byla ta, ať si naplánuji, co chci ještě do porodu zvládnout, protože pak na nic jiného než na miminko nebude čas.

Jsou vám blízké alternativní způsoby porodu, které jsou pořád velkým tématem nastávajících matek? A máte už představu, jak a kde byste ráda rodila?

Jsem klasik, medicína je u nás na perfektní úrovni a alternativní způsoby nevyhledávám. Pravdou je, že jednu chvíli jsem uvažovala o porodu do vody, ale upustila jsem od toho. A například doma bych rodit určitě nechtěla. Vidím v tom spoustu rizik, která v krajních případech mohou ohrozit život dítěte i matky. Tak proč riskovat? Půjde-li to, ráda bych rodila přirozeně, klasicky, v porodnici v Praze.

Nedávno jste se zasnoubila. Jsou na pořadu dne přípravy veselky, nebo s ohledem na váš stav ji necháte až po porodu?

Svatbu bychom rádi měli v létě, ale těhotenství naše plány trošku ovlivnilo a posunulo. I v tomto ohledu jsem spíš klasik a vždycky jsem si myslela, že dítě bude až po svatbě. Ale svatbu v zimních měsících nechceme a těsně před porodem by to taky nebyl dobrý nápad. O svatbě se tedy bavíme, ale do porodu ji nezvládneme. Zvažujeme termín v září, ale zatím si vůbec nedokážu představit plánování s miminkem, tak sami uvidíme, jak to dopadne.

Jaká otázka vás napadla jako první, když jste se dozvěděla, že budete maminkou? Vzpomenete si?

Otázka? První to byl samozřejmě velký moment překvapení a pak mě napadlo, jak to řeknu příteli... Myšleno, jak mu to oznámím, nějak vtipně nebo slavnostně…

Jaká forma nakonec zvítězila?

Hodně jsem nad tím přemýšlela, nebylo to hned. Počkala jsem pár dnů, než mi lékař při vyšetření těhotenství potvrdil, a nechala jsem si udělat fotku z ultrazvuku, i když to byla v podstatě jen tečka. Tu jsem dala do malé krabičky, a tuto krabičku do větší dárkové krabice a k tomu další obálku. V ní byl ručně psaný voucher na celoživotní adrenalinový zážitek s termínem realizace na přelomu května a června. Doma jsem mu řekla, že pro něj mám narozeninový dárek, který mu musím dát o několik týdnů dřív, že to do jeho narozenin nepočká. Nenapadlo ho to, takže při rozbalení ultrazvukové fotky byl hodně překvapený, ale současně moc rád.

Momentálně vás živí nejen moderování, ale i koučování. Prozradíte, koho se jím snažíte nasměrovat na správnou cestu?

Postupně jsem se rozhodla zaměřit se především na ženy, na dodávání odvahy, sebevědomí, povzbuzení. Ta oblast je mi blízká i právě skrze mou minulost a práce se sebevědomím může ženám v životě hodně pomoct. Jsem ráda, že kromě zapojení se do několika mentoringových programů jsem mohla ve spolupráci s portálem Newstream.cz propojit i mentoring a moderování a od loňského roku tam mám vlastní pořad Eva Talks. Skrze pravidelné rozhovory s inspirativními ženami se snažím ostatní ženy motivovat a inspirovat ke zvládnutí nejrůznějších životních situací či rozvoji kariéry.

Nedávno jste vydala knížku Úlet civilizované holky: Moje cesta do Santiaga. Tím úletem myslíte cestu do poutního místa, kterou jste absolvovala, nebo ještě něco víc?

Ano, úletem myslím cestu. Konkrétně vydat se sama, pěšky, s batohem na 260 km dlouhou pouť z Porta do Santiaga de Compostela. Nikdy jsem nebyla na čundru, nikdy jsem moc nechodila, a už vůbec ne s batohem na zádech, a i když jsem toho hodně procestovala, pokaždé jsem měla cesty předem naplánované. Na Svatojakubské pouti bylo vše jinak. Kromě zpáteční letenky do Porta a první noci v Portu jsem neměla zajištěné absolutně nic, neměla jsem plán cesty ani ubytování a k tomu bylo pandemické období. Všechno jsem řešila cestou, za pochodu. Byl to trošku úlet, ale zároveň i úžasná zkušenost. I proto jsem ji sepsala, abych se o ty zážitky podělila, protože jsem postupně zjistila, kolik lidí nad Svatojakubskou poutí uvažuje. Poradila bych každému, ať hned, jak mu to okolnosti umožní, prostě vyrazí a jde!

V době covidové to ovšem chtělo odvahu...

Je to tak. Ale jsem moc ráda, že jsem ji podnikla. Dnes už vše funguje zase celkem normálně, ale tehdy se zavíraly hranice, tak jsem do posledního dne ani nevěděla, jestli tam přes Německo doletím, jestli pak budu moct po pěti dnech chůze překročit hranici z Portugalska do Španělska a jestli se pak vůbec dostanu zpátky do Porta. Spousta poutnických ubytoven byla uzavřena, což místy cestu trochu komplikovalo, ale i tak to bylo krásné. Přála bych podobné zážitky každému.

Tahle kniha je v pořadí už druhá, v té první jste se otevřela se svými pocity a zkušenostmi ze soutěže Miss, které jste se v roce 2007 zúčastnila. Jak na tu dobu vzpomínáte? A sledujete současné soutěže krásy?

Je to už hodně dávno, ani nechci počítat, kolik je to let! (směje se) Ale vzpomínám na tu zkušenost samozřejmě moc ráda. Byť jak popisuji ve své první knize Miss, sny vs. realita, jsem si to, co by mohl přinést případný úspěch v soutěži krásy, představovala úplně jinak. Umístit se v soutěži Miss nebylo garancí ničeho a neznamenalo to, že ze dne na den se budou hrnout nejrůznější pracovní příležitosti a člověk bude na roztrhání. Určitě mi to ale postupně otevřelo dveře k zajímavým příležitostem a bylo jen na mně, jak s nimi naložím a jak budu na své kariéře pracovat dál. Sledování soutěží krásy je pro mě dnes už spíše minulostí.