Jak jste se dozvěděla, že cesta za miminkem bude složitá?
Začalo to celkem racionálním rozhodnutím, ne vyloženě touhou po miminku. Zhruba v půlce pandemie jsme se s manželem shodli, že když nemůžeme cestovat a bydlení, práci i věk na to máme, nastal ten pravý čas pořídit si dítě. Zpětně se tomu směju, protože naše představy byly dost bláhové. Tři měsíce se nic nedělo, a jelikož jsem trochu "hrotič", rozhodla jsem se to řešit. Šla jsem tehdy na preventivní prohlídku ke gynekologovi, o čemž už dnes vím, že to rozhodně není relevantní vyšetření plodnosti, nicméně gynekolog mě docela uklidnil, protože řekl, že zrovna ovuluji a vidí dominantní folikul. Navrhla jsem pak doma partnerovi, jestli by na vyšetření nezašel i on. Ten s tím neměl problém, ale po spermiogramu nabraly události rychlý spád. Z kliniky mu zavolali, že nikdy nebude moct počít dítě přirozeně, ať se objednáme na IVF.
VIDEO: Ovulace: Kdy nastává a jak žena pozná, že může otěhotnět?
Věřili jste tomuto verdiktu?
Nebyl důvod nevěřit. Kdybych ale věděla to, co vím dnes, a kdybychom dostali více informací od odborníků, asi bychom tehdy postupovali jinak. Vydali jsme se tedy do IVF centra, kde místo toho, aby se řešila příčina, nám bylo doporučeno umělé oplodnění. My jsme ale po vlastní ose zjistili, že důvodem neplodnosti je varikokéla – což je laicky řečeno zduřelá žíla na varleti, která celé prostředí otepluje, a může tak narušovat kvalitu spermií, nebo je dokonce hubit. Má ji až patnáct procent mužů, ale jen u zhruba čtyřiceti procent z nich způsobuje neplodnost. Manžel se tomu postavil čelem a podstoupil operaci, která spermiogram vylepšila. V tu chvíli jsme se pustili do prvního IVF.
Jak dopadl ten první pokus?
Naprosto katastrofálně. Ve chvíli, kdy jsem prošla celou hormonální stimulací a probrala se z narkózy po vyndání vajíček, ukázali nám nové výsledky spermiogramu, které byly zase naprosto strašné. Ptali jsme se, jak je to možné, odpověď byla, že je to normální a ať to neřešíme. Embryolog nás ale uklidňoval, že se nemáme bát, že z toho určitě něco vyberou. Ale to se nestalo. Kvalita embrya nebyla dobrá, ale přesto ho do mě vložili. Žádný pohádkový konec se nekonal. Začali jsme tedy zhoršení spermiogramu řešit po vlastní ose, a záhy jsme tak zjistili, že se manželovi varikokéla vrátila.
Donutila vás první negativní zkušenost ke změně kliniky?
Kliniku jsme změnili až později, protože jsme byli přesvědčení, že se to všechno děje jen kvůli tomu špatnému spermiogramu. Jednu velkou změnu jsme ale udělali. Svěřili jsme se do péče androloga, což je doktor, který se zabývá nejen mužskou neplodností, ale také – když to řeknu laicky – řeší vše ohledně penisu, což asi většina lidí netuší. A ten se manželovi konečně pořádně věnoval tak, jak to měl někdo udělat už dávno. Zjistili jsme, že varikokéla manželovi nabourala i hladinu hormonů, což je u tohoto problému celkem normální. Doporučil další, jiný druh operace a následnou hormonální léčbu.
Byla léčba úspěšná?
Ano, dostali jsme se do fáze, kdy nám na IVF klinice řekli, že manželův spermiogram je naprosto ukázkový. To bylo zrovna při plánování nového hormonálního protokolu před dalším IVF cyklem. Paní doktorka nám potvrdila, že je možné otěhotnět i s horšími výsledky, než jsme měli my, ale dále se věnovala sepisování protokolu. Tak jsme se na sebe s manželem podívali a řekli jsme, že to chceme zkusit přirozenou cestou. Paní doktorka byla sice překvapená, ale následně mi řekla, že vzhledem k tomu, že zrovna ovuluji, máme jít domů. A tak jsme šli a já jsem otěhotněla. Bohužel to ale nedopadlo a moje první těhotenství skončilo potratem. To nás zase srazilo na kolena. Spermiogram se manželovi zase zhoršil, věřím, že do toho už hodně promlouvala i naše nabouraná psychika. A nás čekal další pokus umělého oplodnění na klinice.
Tohle všechno vám muselo sebrat strašně energie. Co vám pomohlo se s tím vypořádat?
Rozhodně psycholog. A po druhé ztrátě, po biochemickém těhotenství, které následovalo asi o tři měsíce později, to byla i antidepresiva. Možná by znělo lépe, že mi pomohly procházky v přírodě, ale nebylo to tak.
Takže byste ženám, které si prochází tím samým, doporučila, ať nejsou hrdinky a nechají si odborně pomoct?
Určitě. Já ke své psycholožce chodím už asi pět let. Předtím jsem s ní řešila rodinné problémy a vzorce, které jsem si s sebou dál nechtěla táhnout, a neplodnost na to vlastně plynule navázala. Dlouho jsem pak ale měla pocit, že rozhodně nejsem takový slaboch, abych potřebovala antidepresiva, měla jsem milion předsudků. Bála jsem se, že budu unavená, nebudu to já, nebudu schopná je jednou vysadit. Pořád jsem si říkala, že to musím zvládnout sama. Dneska lituju jen jedné věci, a to toho, že jsem je nezačala brát už dřív. Náš problém sice nikam nezmizel, ale antidepresiva mi pomohla mít nadhled a koukat na všechno z lepší perspektivy. Ale doporučuji určitě dobrého diagnostika, rozhodně není dobré jít jednou k doktorovi a hned po něm chtít léky.
Vanda Stöckbauerová
20. února 2023
Zaléčení vám určitě pomohlo i vyrovnat se s dvojnásobnou ztrátou miminka. Pomohlo vám i něco dalšího?
Když jsem potratila, měla jsem pocit, že jsem jediná na světě, komu se to stalo. Hrozně mi pomohlo se po příchodu do práce svěřit kolegyním. Některé z nich mi k mému překvapení řekly, že si ztrátou miminka také prošly, a všechny mají dnes krásnou rodinu. Věděla jsem tedy to, že v tom nejsem sama, a taky to, že to neznamená, že nikdy nebudu mít rodinu.
O umělém oplodnění se dnes mluví velmi často, ale méně se pak už ví, jak moc je pro ženu náročné. Jak jste to zvládala vy?
Je to hodně individuální. Každá žena má trochu jinou zkušenost. Každopádně dostanete do těla velkou dávku hormonů, takže někdo brečí, někdo hubne, tloustne, málokdy to asi ženu neovlivní vůbec. Určitě by se to nemělo brát na lehkou váhu. Já jsem měla pocit, že musím žít normální život a ani trošku nezpomalovat. Ale zpětně vím, že píchat si injekce ve volebním štábu jedné politické strany, kde jsem byla pracovně, nebylo úplně to nejlepší. Mně osobně ale hormonální léčba ani punkce vajíček nezpůsobily žádné větší problémy. Některé ženy ale končí na JIP kvůli hyperstimulačnímu syndromu, komplikaci, která v tom nejhorším případě vede ke ztrátě vaječníků. Určitě to není jednoduchý proces bez rizik.
Všechno nakonec dobře dopadlo. Za pár dnů se vám má narodit miminko. Co vedlo k tomu, že to najednou vyšlo?
Byli jsme už z toho všeho hodně unavení. Přece jen neustálé sledování ovulace, sex na povel, a do toho všechna ta léčba – to člověka vyčerpá. Rozhodli jsme se ještě pro jedno IVF. V tuhle chvíli jsme věděli, že chceme změnit kliniku. Navíc nám vadilo, že většina klinik v Praze má zavřeno v neděli. Při procesu IVF se nám totiž stalo, že nám paní doktorka řekla, že punkce vajíček bude v pondělí nebo ve středu. Na naši otázku, proč ne v úterý, jsme dostali odpověď, že transfer embrya by po pěti dnech kultivace vycházel na neděli, kdy má klinika zavřeno. Měli jsme tak pocit, že ženské tělo by se vlastně mělo řídit podle jejich otevírací doby. To pro mě jako člověka ze zpravodajství, pro kterého není důležité, jestli je neděle nebo třeba Vánoce, bylo nepochopitelné. Poslední kapkou bylo, že nám pan doktor z původní kliniky řekl, že už neví, co s námi, a že jestli najdeme doktora, který nám řekne, že to s námi udělá jinak, tak nám lže. Po podrobné rešerši a dlouhém hledání jsme se rozhodli pro IVF centrum v Brně. Pan doktor v Brně opravdu řekl, že to udělá jinak, což nás samozřejmě znejistilo. Jenže on to jinak opravdu udělal. Všechno bylo jiné než na původní klinice a nám jeho způsob sedl. V Praze jsem měla od pěti do osmi zralých vajíček, v Brně těch zralých bylo sedmnáct. A tak se konečně podařilo. Čekám syna, který se brzy narodí.
Za pár dní vás čeká porod. Jak jste se na něj připravovala?
Já se přiznám, že celá ta cesta za dítětem nás natolik vyčerpala, že jsem konečně nechtěla nic řešit. Nejsem tak úplně příklad hodný následování. Třeba při výběru kočárku jsem se zeptala kamarádky, jaký má, a koupila jsem ten samý, protože jí vyhovoval. Máme zařízený pokojíček, ale rozhodně se nám tu neválí deset hnízdeček a dvacet různých nosítek. Máme nastudované především věci týkající se bezpečnosti, absolvovala jsem s manželem předporodní kurz. A na samotný porod se připravuji masáží hráze a aniballem. To mi alespoň trochu navozuje pocit, že bych to mohla mít malinko pod kontrolou. Ale otázka je, jestli se dá na porod vůbec pořádně připravit.
Co byste na závěr vzkázala ženám, které si prochází stejným procesem jako vy?
Určitě bych všem vzkázala, ať jsou vždycky sami sobě advokáty. Mnohdy není samotné IVF automatickou odpovědí na všechno. Než se vrhnete do umělého oplodnění, nechte se oba pořádně vyšetřit. Některé druhy neplodnosti se dají léčit a ne každý pár musí okamžitě naskočit do toho kola, do kterého jsme naskočili my.