[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jak se stane, že moderátorka, která zpovídá slavné osobnosti, pohybuje se často na večírcích a akcích, najednou udělá zpátečku? Nechá toho nablýskaného světa a odstěhuje se s rodinou daleko od všech těchto pozlátek, na thajský ostrov?
Vlastně docela snadno. Myslím, že mám asi jako každá žena mnoho poloh. Moderátorka je jednou z nich, ale není jediná. Vždycky jsem byla taková trochu „hippies“ holka, co ráda cestovala jen s batohem a bez nějakého pevného plánu. Procestovala jsem takhle Kolumbii, Kubu nebo Indii. Hned po porodu jsme začali s Beuškou a mým mužem cestovat, zvládala to skvěle. Naše první dovolená byla do Řecka. Pak jsem na jedné hodině jógy potkala kamaráda, který mi básnil o jednom healing (léčebném) centru na ostrově Kophanghan v Thajsku. A já že tam prostě musím.
Co vás zlákalo?
Podívala jsem se na jejich stránky, byl to pro mě úplný ráj. Každý den jóga, meditace, různé seberozvojové semináře. Pro mě i mého muže představa super dovolené. Celé to bylo nějak řízené osudem. V den příjezdu do centra můj muž, který dost často nečte maily, zjistil, že nám zrušili rezervaci, protože máme malé dítě. Už jsme ale byli na ostrově a naštěstí nás ubytovali. Měli jsme tam být týden a nakonec jsme tam zůstali skoro půl roku. A to proto, že v době našeho odletu zpět do ČR se začaly zavírat hranice a propukla první vlna pandemie. Dlouho jsme zvažovali, jestli odjet zpět, ale protože jsme oba mohli pracovat na dálku a v Praze na nás čekal jenom byt v centru bez zahrady, rozhodli jsme se zůstat na ostrově a bylo to nejlepší rozhodnutí mého života.
Dcerka v podstatě vyrůstala převážně v Thajsku. Jak se jí líbí po návratu v Česku?
Pro nás všechny byl hodně náročný přílet zpět do Česka. Bea prakticky na ostrově neměla na nohou botičky. Byla několik měsíců obklopená džunglí, velkou komunitou lidí, protože v healing centru bylo minimálně čtyřicet hostů, kteří také neodletěli, a tak měla Beuška najednou hodně strejdů a tetiček.
A take pláže...
Pláže byly v té době prázdné, byli na nich jen místní, takže měla i takové velké pískoviště pro sebe, místo bazénu moře. Byla to velká svoboda. Pamatuju si na první den, když jsme přiletěli do ČR a šli se projít na Jiřího z Poděbrad v Praze. Neuměla jsem Beušce vysvětlit, že musí mít botičky. Jen jsem dokola říkala: „To neber, zlatíčko. To je fuj.“ Bylo to docela náročné. Teď už jsme ale v baráčku na samotě za Prahou a je to tam taky taková menší džungle, takže super.
Máte možnost srovnání. Jak vychovávají své děti ženy-rodiče na ostrově?
Co jsem mohla vidět, tak když šlo o děti místních, původních obyvatel, tak často pracují se svými rodiči nebo se všelijak motají v jejich krámcích. Ale Thajci mají děti moc rádi. Většinou jsme se ale potkávali s lidmi, kteří se na ostrov odstěhovali třeba z Evropy nebo Ameriky. A ty děti vychovávají docela ve velké svobodě. Ale k tomu, si myslím, přispívá celková atmosféra ostrova. A ta bohatá příroda kolem.
Co jste se o sobě dozvěděla při pobytu v zemi s úplně jinou mentalitou a hodnotami?
Měli jsme jeden kufr pro celou rodinu, protože jsme se balili původně na čtrnáct dní a ne na půl ruku. Bea si tak hrála většinu času s pískem, kamínky a klacíky. Hodně nás to naučilo vnímat, co dítě potřebuje. Byla šťastná v komunitě lidí, kde se pořád něco dělo. Což si myslím, že nám maminkám teď tak moc chybí. Dříve se vychovávalo v tlupách, kmenech, komunitách či několika generačních domech a maminka nebyla na výchovu sama. Dítě bylo součástí každodenního života celého kmene. Učilo se od všech. A právě tohle tam byl pro mě největší dar. Měla jsem možnost takhle žít půl roku a i když jsem si samozřejmě někdy ráda zalezla do svého pokoje, bylo skvělý být obklopena tolika lidmi, kteří tu pro Beu i nás byli.
Co vlastně bylo důvodem vašeho návratu?
Asi závazky. Měli jsme v pronájmu byt, také pejska, kterého hlídala maminka od manžela. Život v Thajsku nám ale ukázal, že se dá žít tak, jak jsme si to často představovali. A teď děláme kroky k tomu, abychom se podle toho zařídili a mohli být několik měsíců v zahraničí. Vnímám, že v cizině hodně čerpám inspiraci a jsem nějak více sama sebou.
Na vašem Instagramu mě zaujal příspěvek, ve kterém jste popisovala, jak jste vzala dcerku na nákupy do obchodního centra. A malá v jednom obchodě celkem „řádila“. Jak podobné situace zvládáte?
Tak to je proces! Pamatuju si na jednu situaci, kdy jsme s Beou jeli do jednoho známého obchodu s nábytkem. Já jsem hodně spěchala, ale samozřejmě pro ni tam bylo šíleně lákadel. Čím víc jsem byla nervóznější, tím víc Bea přidávala. Pak začala vyhazovat nějaké kelímky v oddělení koupelen a dělala to tak rychle, že jsem je nestačila uklízet. Na závěr ke mně přišla velmi nepříjemná paní prodavačka a jako bonbónek se zeptala, jestli si to budu kupovat. V tu chvíli jsem se málem rozbrečela. Ale věděla jsem, že Bea reaguje jen na můj spěch a nervozitu. V ten den jsme si koupila Kurz nevýchovy, který mi hodně pomohl načíst různé principy komunikace, protože Bea je dost velká osobnost a výchova stylem výhružek, tlaku a umělých hranic – to by nebylo vlastní mně a na ni by to stejně ani nezabralo.
Máte v podobných situacích potřebu lidem vysvětlovat, že to co, není tak, jak to vypadá?
Pamatuji si, že mě po porodu překvapilo, když jsem od ostatních maminek cítila velké porovnávání. Ale cítím, že vychází spíše ze strachu ve stylu “Nejsem dost dobrá máma”. Mně na tohle pomáhá taková hezká mantra mé kamarádky: „Máš jen jednu mámu.“ (směje se)
Založila jste Institut životní rovnováhy pro ženy Svět.nice, kde apelujete na to, aby ženy byly ženami, aby v sobě probudily ztracené ženství a podobně. Pořádáte mimo jiné i letní tábory pro ženy. Jakým ženám jsou určeny?
Ráda říkám, že je to takový ekosystém pro ženy, které chtějí načerpat energii, hledají nějaké bezpečné prostředí, chtějí víc poznat samu sebe a zorientovat se v tom, co to vlastně znamená být ženou. A letní tábor pro ženy, to je prostě divočina. Chtěla jsem ženám dopřát pár dní pro sebe, kdy si sbalí kufr, dají pusu manželovi, vezmou si volno v práci i od všech povinností a zažijí nějaké dobrodružství. Objeví svou vnitřní divošku. A zbaví se programu „Jsem hodná holka.”
Název institutu – Svět.nice – má dva významy. Kromě „hezkého světa“ je podle vás onou světnicí místo, kde se ženy v dobách dávno minulých setkávaly, předávaly si své zkušenosti. Vaším záměrem je toto „sdílení“ znovu nastartovat. Myslíte, že jsme na to dnes nastavené, stejně jako třeba naše prababičky?
Myslím si, že propojení, které znovu vzniká mezi námi ženami, s sebou nese nové kvality. Hodně dlouho jsme soupeřily s mužskou energií, zaměřené na cíl, ve velkém tlaku na sebe samy. Důvěra se mezi ženami vytrácela i proto, že dříve častým posláním ženy bylo najít si partnera, který ji zaopatří. Šlo doslova o přežití, takže se v ženách budovala přirozená rivalita dané doby. Vidím dnes a denně na mých ženských kruzích, jak ženám chybí opora a pochopení od ostatních žen. Pocit, že v tom nejsou samy a nejsou jediné, které zrovna řeší nějaký problém. Vedený ženský kruh je pro mě tou největší terapií 21. století. A žen, co se otvírají vlastní síle i darům ostatních žen, přibývá.
Jedno z vašich hesel, které máte na své Instagramu, zní: „Nezachraňuju, ale podporuju.“ Znamená to, že takhle přistupujete i k vaší dceři? Tedy, že nejste ten typ přehnaně úzkostné matky, co chce své dítě uchránit před všemi nástrahami světa?
Nejsem. Protože pracuji taky jako terapeutka a healerka se staršími ženami, tak vnímám, co si neseme od výchovy svých rodičů (i když oni to také jinak neuměli a dělali v tu danou dobu maximum). Práce se ženami mě pak hodně učí to, co je ve výchově důležité. Navíc jsem nejstarší z pěti dětí, takže i to byla docela škola života.