Moderátorka Marta Dřímal Ondráčková: Někdy vypadám na šedesát, s dvěma malými dětmi je to dost fičák...

Marto, momentálně trávíte s rodinou hodně času u moře. Jak si ho užívají holčičky? 

U moře je super ta absolutní svoboda. Jestli se koupeme, stavíme mega hrady z písku, jezdíme na paddleboardu – vše necháváme v rukou starší dcery. Letos se sama naučila plavat, baví ji to tak, že nevyleze z vody, tak ji nechávám ve vodě od rána do večera. Nic nemusíme, jen se natřeme a jdeme na pláž. Vůbec si nedokážu představit, že se zase budeme muset začít oblíkat...

VIDEO: PODCAST MAMINKA: TRAUMA U PORODU

Sophi je, zdá se, hodně akční. Co dalšího ji kromě dovádění ve vodě baví?

Maluje, jezdí voltiž (gymnastika na koni), leze, tančí...

A co její mladší sestřička?

Maličká bude mít rok, zatím je to jen "cáky cáky" a "bábovka bábo" na břehu. Záměrně jezdíme na písčité pláže, aby to pro ni bylo bezpečné a zároveň aby měla dostatek hracího materiálu. Které dítě by nemilovalo hraní s mokrým pískem?

Na Instagramu jste se zamyslela nad možností učit své děti doma. „My na ty instituce moc nejsme. Cesta sebeřízeného vzdělávání mi pro děti dává čím dál větší smysl. Uvidíme, jestli to dám.“ Chápu dobře, že jste se rozhodla pro domškoláctví, tedy že budete děti učit doma?

To ne, jen věřím, že co potřebují, to se naučí samy, případně je v tom povede někdo povolaný. Sebeřízené vzdělávání je plně v rukou dětí. Na nás rodičích je jim to umožnit. U sebeřízeného vzdělávání děti do školy nechodí. Vzdělávají se samy podle svých zájmů a talentů, které prohlubují a rozvíjejí. Učí se hrou, pouze svou existencí a přirozenou touhou poznávat. A naučí se všechno, co potřebují. Jen v bezpečném prostředí, kde po nich nikdo nechce zbytečnosti. Pro příklad – používáte ve své profesi logaritmy? Musela jste někdy v dospělosti vyjmenovat všechna knížata Velkomoravské říše? Tak proč tím máme mučit naše děti místo toho, aby dělaly to, co je zajímá? 

Působíte jako klidná síla, hysterčit si vás představit nedovedu. Možná byste jako maminka učitelka u holek obstála...

Opak je pravdou, jsem velký nervák a cholerik. Je to moje celoživotní cesta, naučit se regulovat tuto svou stinnou stránku. S holkami je to velká výzva, ale právě kvůli nim se snažím o to víc. Takže ne, opravdu je nebudu učit sama, to by byl stres pro všechny. (směje se)

Podporujete „komunitní porodní asistenci“. Co si pod tím může představit nastávající maminka, která by chtěla rodit alternativní cestou?

Já to vnímám spíš jako podporu rodit přirozenou cestou. Zdravotnictví nám neustále vsugerovává, že nejsme schopné rodit bez lékařských zásahů, že "rodí doktor". Rodíme my a dokážeme to samy, bez pomoci, pokud je všechno v pořádku. Proto je ale nutná přítomnost porodní asistentky, aby to vyhodnotila před i v průběhu porodu. Pečuje o nastávající maminku něžně, ohleduplně, připravuje ji, stojí vedle ní, dokáže vyšetřit miminko pohmatem, doslova ty dva objímá, tělesně i duševně. Jsem přesvědčená, že na to má mít nárok každá nastávající maminka, ne jen ty, které si to mohou finančně dovolit.

Vy jste druhou dcerku rodila doma. Když srovnáte první porod, který se odehrál klasicky v porodnici, s tím domácím, jaké největší rozdíly vidíte?

Že byl přesně takový, jaký jsem chtěla. Měl své přirozené tempo, které nikdo nenarušil. Od prvního momentu, co byla dcerka na světě, jsme si všechno mohli s manželem udělat podle sebe. Nikdo nás nebudil, k ničemu nenutil, nikam nehonil. Byli jsme ve svém prostředí, ve svojí energii.

Letos v únoru jste oslavila čtyřicítku. Byla pro vás, coby ženu i coby mámu, zlomová?

Ještě jsem si nestihla všimnout. S miminkem i starší dcerkou to je dost fičák. Do toho stěhování, byť částečné, práce… Kvůli tomu, že mi bylo čtyřicet půl roku po druhém porodu, těžko posoudit, co je ještě důsledek těhotenství a co důsledek věku. (směje se) Já se hlavně na těch čtyřicet vůbec necítím. Jo, někdy vypadám na šedesát, když se ráno vidím, ale za to může náročná noc s miminkem. Naopak mám pocit, že díky tomu, že k sobě přistupuju mnohem zodpovědněji a vědoměji, jsem v lepší kondici než ve třiceti. Uvidíme za rok.

Když jsme si povídaly naposledy, zmínila jste, že po domácím porodu, který byl tak pohodový, byste chtěla zažít ještě jeden. Ale řekla jste, že se musíte zeptat manžela. Tak se dovolím zeptat, zda už jste se zeptala...

Zeptala a vlastně se o tom bavíme dost často. I pro Sophi je to žhavé téma. Ta by chtěla ještě pět sourozenců, a to teda asi fakt nezvládnu. Teď je pro mě důležité užívat si maličkou, ty první kroky, úžas nad věcmi, které jsou pro nás obyčejné, ale které ona vnímá jako zázrak. Chci jí dát maximum pozornosti. Oběma holčičkám. Dělá nás to všechny šťastnými. Jestli se náš gang ještě rozšíří, to uvidíme. Zatím jsme si pořídili agamu.