[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když se v Česku začal v devadesátých letech vysílat sitcom Krok za krokem, přišla nám ta podivná rodinná směsice úsměvná, americky za vlasy přitažená. Uplynulo třicet let a už taky své domovy pářeme a sešíváme a pářeme a sešíváme.
Rodinnému modelu, v němž žijí dospělí a děti ze současných i předešlých vztahů, se říká sešívaná rodina. Nebo taky patchworková či záplatovaná podle textilní techniky, při níž se sešívají různě barevné kousky látek tak, aby vytvářely geometrické vzory. Můžete se setkat i s výrazy znovusložená, komponovaná, rekonstruovaná nebo rekonstituovaná rodina.
VIDEO: Královská výchova: Jakými pravidly se musí řídit princové a princezny?
Nejde o novinku, samozřejmě i dřív se takové rodinné uspořádání objevovalo, většinou když jeden z manželů zemřel a vdovec nebo vdova vstoupili do nového manželství. S rostoucí mírou rozvodovosti jsou dnes ale patchworkové rodiny čím dál častější. A taky komplikovanější, protože jejich aktéři jsou naživu a vstupují do vzájemných vztahů a vazeb. A někdy je to docela mela!
„Když jsem zjistila, že má role v nové rodině není úplně jednoduchá a samozřejmá, rozhodla jsem se zjistit na internetu, co k tématu říkají odborníci. Hned však následovalo zjištění, že vlastně nevím, jaká slova mám do vyhledávače zadat. Nevlastní matka? Macecha? Teta? Žena od muže s dětmi?
Vůbec jsem nemohla přijít na to, jak se jmenuje to, co žiji. Chybějící slovo bylo jedním z prvních prázdných míst, která jsem v této oblasti objevila. Macecha, nevlastní matka, stepmother, belle-mère, Stiefmutter — všechno jsou to slova s negativními emocemi.
Evokují postavu z pohádek, která vyžene nevlastní děti z domu nebo jim alespoň dá tu nejšpinavější práci,“ vzpomíná koučka Kamila Šimůnková Petrovská v knize Třetí rodič. Tímto termínem začala svou roli v rodině nového partnera označovat a postupem času založila i stejnojmennou platformu.
Vedle výrazu „třetí rodič“ zavedla do českého názvosloví také „komponovanou rodinu“ a „bonusové děti“. Proč bonusové? „Když je něco ne-vlastní, startuje to v nás obranné mechanismy či jiné mechanismy. Protože máme v pudech, že co není naše, je cizí a neznámé, a může to být tudíž obávané a rizikové. Pokud chceme mít se svými nevlastními dětmi dobrý vztah, musíme pro ně najít pojmenování, které je zahrne do našeho vlastního teritoria,“ vysvětluje kreativní ředitelka platformy Třetí rodič Kamila Šimůnková Petrovská.
Celé tohle terminologické tápání jen dokazuje, o jak naléhavou problematiku se jedná. Když uvážíte, že rozvod nemusí být pouze jeden, všichni ti rodičové, strejdové a nevlastní či polovlastní sourozenci se navrství. O babičkách a dědečcích nemluvě. Ostatně zrovna prarodiče si dokážou nepěkně přisadit – přijmout vyvdaná či vyženěná nepokrevní vnoučata pro ně totiž nebývá jednoduché.
Sladit potřeby, přání a návyky tolika lidí může být docela fuška plná vyjednávání, dohod a nastavování hranic. A taky přešlapů a vyhrocených situací typu „moje děti a tvoje děti bijí naše děti“. Někdy je to celé tak složité, že je určitě na místě vyhledat rodinného terapeuta. Pomůže vám identifikovat věci, které v běžném provozu přehlížíte, zkoordinovat potřeby jednotlivých členů s přihlédnutím ke vzorcům, které si přinášejí z předešlých rodin. A určitě vám doporučí, že při vší té logistice musíte hlavně fungovat jako pár. Protože na vás celá tahle patchwork věc stojí a s vámi padá.
„Klasická rodina zpravidla stojí na partnerském vztahu, který začínal fází zamilovanosti, u které ještě nebyly žádné děti. Partneři měli třeba i několik let na to, se poznávat, zažívat krásné chvíle a moc toho neřešit. Ty ‚velké starosti‘ většinou přicházejí až se založením rodiny. V komponované rodině, vzhledem k přítomnosti dětí, přicházejí velké starosti většinou hned. Partneři jsou sice také zamilovaní, ale fáze, kdy mohou být jen spolu, cestovat, chodit na rande a podobně, většinou chybí nebo trvá jen pár měsíců,“ upozorňuje Kamila Šimůnková Petrovská.
Připomíná také, že jako rodiče se potýkáme s některými svými stinnými stránkami. A zatímco ve vztahu bez dětí si na takové situace počkáme i několik let, v komponované rodině většinou nastávají hned na začátku. A když do takové teprve se formující patchworkové pavučiny vstoupí navrch ještě puberta, která dokáže zacloumat i běžně fungujícími vztahy…
Někdy je prostě docela mazec tohle všechno vykomunikovat, ustát. Ale taky je to výzva. Psychologové se shodují, že přes všechny ty komplikace a vyostřené situace může dětem patchworková rodina přinést určité výhody. Například se psychicky otužují, učí se přizpůsobit, komunikovat, vyjednávat, taky se hájit a vydobýt si své místo. Prostě se o sebe postarat, což se jim bude v životě náramně hodit.
Moje děti, tvoje děti, naše šťastná rodina Jak se s partnerem navzájem podpořit? Jak se vyrovnat s manipulací ze strany expartnerů? Jak nedělit na moje, tvoje, naše? Jak se vypořádat s osamoceností v roli nevlastního rodiče? A další spoustu otázek zodpovídají Kateřina Novotná a Iva Kyselá, zakladatelky Akademie rodičovství.
Krok za krokem Rodinný sitcom o početné a víceméně nesourodé rodince Lambertových-Fosterových se dá sledovat stále dokola a být při tom na pochybách: Nenávidí se nevlastní sourozenci, nebo se už možná mají i rádi?
Nerodič Celovečerní dokumentární film Jany Počtové si klade ožehavou otázku: Stala se tradiční rodina přežitkem? Jeden z příběhů o novodobých formách rodičovství tu zastupuje i patchworková rodina se šesti ratolestmi.
Z čeho je den? Dominika Prejdová popisuje dynamiku a mikrosvět patchworkové rodiny v rozmezí několika let z perspektivy nevlastní matky a matky dvou dalších dětí. Román získal loni Literární cenu Knižního klubu.
Patchworková rodina Mega úspěšný švédský komediální seriál z dílny Netflixu má aktuálně čtyři série. Na konci roku televizní společnost oznámila, že začíná natáčení filmu, dočkáme se ho v prosinci 2022.
Třetí rodič S podtitulem Praktický průvodce nevlastním rodičovstvím. Autorka Kamila Šimůnková Petrovská přináší osobní zkušenosti, příběhy dalších „třetích rodičů“ a hlavně rady a tipy pro každodenní život v tzv. komponovaných rodinách.
„Netlačte na pilu, nenaléhejte na dokonalost,“ radí rodičům, kteří se snaží vybalancovat svou patchworkovou rodinu, psychiatrička Lucia Vašková. Ví, o čem mluví. Se svým manželem Janem Vaškem vede partnerskou poradnu, společně vychovávají dva syny a v minulosti měli ve střídavé péči i dvě starší děti z prvního manželství.
Co je z vaší zkušenosti největší výzvou patchworkových rodin? Velké úskalí vidím v rozložení rodiny, takové to "moje děti versus tvoje děti", popřípadě ještě "versus naše děti". Partneři, kteří si pořídí svoje vlastní děti, to mají jednodušší, protože je spojují. Vytvořit bez tohoto pojítka v nové rodině pocit „tepla“ je náročnější. Vždy ale musíte být připraveni hodně investovat. Zejména je potřeba zvládnout vztah s nevlastními dětmi, najít propojení mezi nevlastními sourozenci a respektovat rozdílnost ve výchově obou partnerů.
To všechno v jedné domácnosti, to je velká třecí plocha. Jak říkám – je to výzva. Když vám na partnerově výchově něco nesedí, sdělte mu to. Ale nenaléhejte, aby to měl stejně jako vy. Když vám něco vadí na chování jeho dětí, řešte to sama za sebe s konkrétním dítětem, i když třeba váš partner tu potřebu nemá.
Asi bych neměla při výchově rozlišovat mezi vlastními a nevlastními dětmi, že? Ale přece nebudu pokrytecky předstírat, že mám partnerovy děti stejně ráda jako ty svoje... Ani bych neřekla, že jde o výchovu jako takovou, ale o odpovědnost. Každý rodič má odpovědnost jenom za své dítě. A v emoční rovině je tento rozdíl naprosto evidentní. Takže je úplně normální a přirozené, že nemáte partnerovy děti stejně ráda jako ty svoje. Navíc ve svém dítěti vidíte samu sebe, u nevlastního to tak není. Tohle jsou prostě dva rozdílné světy a je potřeba je respektovat a nepopírat. A bohužel právě v tom vídám zdroj velkých konfliktů mezi partnery. Totiž požadavek, „abychom moje a tvoje děti navzájem vnímali stejně“. Jenže to nejde! Na druhou stranu to ale neznamená, že bychom měli rozlišovat, co se týče pravidel domácnosti a hodnot, které jsou pro oba partnery důležité. Tam je potřeba být ve shodě a požadovat to po všech dětech stejně. Každé nové partnerství vytváří nový hodnotový rámec pro novou rodinu. A dítě ho vnímá a je potřeba, aby se ho naučilo respektovat.
je úplně normální a přirozené, že nemáte partnerovy děti stejně ráda jako ty svoje.
Co dilema "jsem, nebo nejsem rodič svého nevlastního dítěte"? Víte, já osobně nemám ráda termín „nevlastní rodič“, protože to svádí do role jakéhosi třetího rodiče – a to nefunguje. Dítě pak tuto nerovnováhu vnímá, a čím je starší, tím větší s tím může mít problém. Osobně si myslím, že s nevlastním dítětem můžete mít moc fajn vztah, když budete respektovat právě to, že jeho rodič nejste. Mnohem funkčnější je hledat si k němu vztah spíše jako blízký člověk. A uvědomovat si, že ani pro dítě samotné není jednoduché si s „nevlastním rodičem“ funkční vztah vytvořit – nejen vy, ani to dítě neví, jak na to! Proto navzájem tu cestu hledejte a nebuďte na sebe přísní v tom smyslu, že byste to už přece měli umět. Chce to čas.
„Nevlastní rodič“ zní pořád líp než „macecha“, to je skoro jako nadávka. Asi kvůli zlým macechám z pohádek. Jak být "hodná macecha"? Role macechy pramení právě z pozice nevlastního rodiče. Hrozí nebezpečí srovnávání s vlastním rodičem a následná frustrace. Myslím, že se to dá hezky obejít, když se nebudete vnímat jako nevlastní rodič. Ale jako Lucie, Zuzka nebo Anežka… Prostě jako partnerka, se kterou otec žije. Tento postoj vám umožní získat určitý nadhled a udržet si vlastní důstojnost. „Dobrá macecha“ si uvědomuje, že spokojenost partnera je důležitá. Proto se snaží mít pro jeho děti pochopení. Chce-li mít doma spokojeného muže, je potřeba, aby i on měl dobré vztahy se svými dětmi. Mimo jiné to znamená mít pochopení pro jeho slabosti a na jeho vztah s dětmi nežárlit. S tím se totiž v praxi potkávám velmi často – že nové partnerky na děti svých partnerů žárlí a podvědomě brání jejich bližšímu vztahu. To je velká chyba!
Co když z nevlastních dětí padají věty typu „nejsi moje máma, tak mi neříkej, co mám dělat!“ a podobně? Jde o konkrétní situaci, v níž taková bolavá slova padají. Tady opět narážíme na odpovědnost. Když jde o pravidla společného soužití, musíte konflikt ustát. Ale pokud jde například o výběr školy nebo jiná důležitá rozhodnutí, je mnohem funkčnější pouze říct svůj názor a zbytek nechat na biologickém rodiči. Tady se často dostavuje zajímavý paradox: když na nevlastní děti netlačíte, aby dělaly rozhodnutí podle vás, ale pouze sdělujete svou zkušenost, berou vás mnohem vážněji, než kdybyste se stavěla do role třetího rodiče.
Má pro děti život v patchworkové rodině i nějaké výhody? Spousta dětí z patchworkových rodin je ve střídavé péči, díky tomu mají možnost neustále zjišťovat, že v každé rodině se holt funguje jinak, a musí hledat, jak se s tou rozdílností vypořádat. V tom vidím velký přínos – děti se učí být flexibilní, akceptovat rozdílnost a vypořádávat se s ní. To je přece pro život velmi důležité! A v konečném důsledku můžou později i víc pochopit, proč se máma s tátou rozvedli, v čem jsou tak jiní, že už spolu nedokázali žít.
Dá se říct, jaká doba je pro sžívání patchworkové rodiny nejnáročnější? Každý člověk má své tempo. Někdo se dokáže přizpůsobovat rychle, jiný potřebuje víc času. Vedle povahy všech zúčastněných záleží hodně i na věku dětí. Čím jsou menší, tím lépe se dokážou na novou situaci adaptovat. Naopak třeba teenagerovi trvá delší dobu, než si na nového partnera svého rodiče zvykne a přijme ho. Podle mých zkušeností jsou klíčové první měsíce a to, za jaký konec to my dospělí vezmeme. Důležité je netlačit na pilu a dopřát sobě i ostatním čas najít si k sobě vzájemně cestu bez naléhání na dokonalost.
Více na psychickaodolnost.cz