[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Po čase se s tím smíříte a naučíte se s tím žít. Zvyknete si, že se musíte dvojnásob hlídat, abyste nezranila jeho city. Že i v momentech, kdy byste mu nejradši dala přes zadek, zafunguje mnohem lépe laskavost a pochopení. Naučíte se číst z jeho očí, výrazu a držení těla, aniž byste mu věnovala pohled delší než dvě vteřiny. Naučíte se rozeznat jeho rozpoložení i z těch nejnepatrnějších náznaků a indicií. Budete vědět, kdy mu nabídnout náruč, vyzvat ho ke hře i kdy ho raději nechat být o samotě. Tohle všechno vám bude jasné. Co ale okolnímu světu?
Přirozeně, okolní svět nebude nikdy tak chápavý, soucitný a vlídný jako vlastní maminka. Plným porozuměním introvertního dítěte proto práce jeho mámy nekončí. Naopak. Tady to teprve všechno začíná. Pozvolna, ve vlastním tempu, ale cíleně a každý den se učíme žít ve světě extrovertů. A dětská schopnost nasát do sebe vše jak houba mi je tím největším zadostiučiněním.
I když vím, že se moje dítě stydí podat paní pokladní u kasy peníze, vždycky mu tu možnost nabídnu a povzbudím ho, aby to zkusilo. Už se takhle naučilo přijmout jištění od cvičitelky v Sokole, nedělat tragédii z toho, když se náhodou ještě počůrá, zdravit, když někam přijdeme, a nekapitulovat úplně bez boje, když mu dítě v parku odveze panenku i s kočárkem. Mluvíme o tom spolu doma - o tom, co už dokázalo, a co možná příště zkusí, až se ocitne v té které situaci. Vymazala jsem si z hlavy formulky To nejde, To nedělá‚ Neumí‚ Toho se bojí. Pochopila jsem se, že to nejúžasnější na poznávání hranic vlastního dítěte je fakt, že je můžete společně posunovat. A to je bez debat to nejlepší, co mu člověk může do života dát.