[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když jsem o spolupráci na tomto tématu s pracovním názvem „Moje dítě mě bije“ požádala dětského psychologa Mgr. Martina Zajíce , ihned souhlasil s tím, že právě tenhle problém řeší s rodiči a jejich dětmi dnes a denně. Pokud tedy prožíváte to samé, můžu vás uklidnit, že v tom rozhodně nejste sami. A nemusí to ani nutně znamenat, že z vašeho zlatíčka vyroste malý rváč.
Kdysi jsem to řešila i já. Když byli mí kluci v batolecím věku a něco se jim nelíbilo, občas to vyřešili prostě tak, že mě nebo manžela uhodili. Jasně, žádná velká rána z toho z malé křehké ručičky ve finále nebyla, ale i tak nás to tenkrát tak trošku trápilo. Dodnes vzpomínám, jak jsem byla s tehdy dvouletým synem v Sokole a takhle mi už poněkolikáté jednu svou vzteklou minifacku ubalil. „Nech toho, nebo tě už vážně plácnu po zadku!“ vykřikla jsem na něj. A okamžitě tam byla i sebereflexe: „Byla bych schopná mu to oplatit, byť možná s menší intenzitou?“ Ne! Oko za oko, zub za zub tady rozhodně fungovat nebude. A potvrzuje to i Martin Zajíc.
Ať už je dítěti rok, nebo pět, pokud vás uhodí, rozhodně není správná cesta mu plácnutí oplácet. Dítě si pak snadno vsugeruje, že je to tak v pořádku, když to může máma i táta. Dělat, že se nic neděje, ovšem také není řešení. „Myslím, že je třeba dát dítěti jasně najevo, že je jeho chování za hranou. Udělat něco, co bude pro dítě jasným signálem, že takhle to nejde. Vysvětlení, že ‚tohle se nedělá‘, je fajn, nicméně samo o sobě fungovat nemusí. Děti navíc často vědí, že nejednají ve shodě s rodiči. Vysvětlení je tedy spíš podporou nějakého reálného zásahu. Aby mě někdo ale nepochopil špatně, nejsem zastáncem fyzických trestů,“ vysvětluje psycholog s tím, že neméně důležité je navíc vždy ocenit, když je dítě vzteklé a po nikom se neožene.
To, že vás dítě bouchá, nebo dokonce kouše či po vás hází to, co mu zrovna přijde pod ručičku, je v batolecím věku poměrně časté. Nemusí to znamenat, že z něj bude agresor, ale ani to, že z toho automaticky vyroste. „To, že dítě kohokoli bije, má samozřejmě vždy nějaký důvod, nicméně to neznamená žádnou katastrofu. Minimálně jednou to zkusí každé dítě. Pokud je agresivita opravdu za hranou, to znamená, že se vyskytuje velmi často a nelepší se to, případně se děje na mnoha místech, tedy doma, ve školce i u prarodičů, je namístě se tím zabývat hlouběji. Většina dětí to ale jen zkouší jako součást vyjednávání, například, když se jim něco nelíbí. Když pak vidí, že je takové jednání nepřípustné a nevýhodné, upouští od něj,“ podotýká psycholog.
V batolecím věku je to svým způsobem ještě omluvitelné. Roční dítě si ještě příliš neuvědomuje, co dělá, zkouší hranice. Typické bývá takové chování v období vzdoru, během kterého se dítě začíná projevovat jako osobnost. Nervová soustava a mozek ještě nejsou dostatečně zralé k tomu, aby se roční dítě dokázalo chovat empaticky. Neznamená to ovšem, že bychom nad tím i v tomhle věku měli mávnout rukou.
Nejpozději do nástupu do školy by dítě mělo umět ovládat své emoce.
U dvouletého dítěte už se může začít projevovat agresivita. Může jít i o napodobování chování nebo frustraci či napadení jiným dítětem v kolektivu – „on mě bacá, tak já teď budu bacat tebe“! Pokud ovšem dítěti už od počátku nenastavíte hranice a jasně a důsledně mu nebudete vysvětlovat, že takové chování není v pořádku, může se vám stát, že vás začne terorizovat.
Nedávno jsem čekala se svým synem v čekárně pediatrie, kde si vždycky tak nějak uvědomím, že moje děti oproti některým jiným nejsou až tak zlobivé, jak jim dennodenně vnucuju. Pozorovala jsem maminku se zhruba pětiletým chlapečkem, který svíral v ruce velkého gumového draka Bezzubku. „Mami, dej mu prst do tlamy,“ smál se potutelně.Maminka tak učinila a on tlamu Bezzubky, která byla plná tvrdých plastových zoubků, vší silou stiskl. A držel.
I přesto, že jeho maminka vyjekla bolestí a prosila ho, aby ji pustil, pořád držel. Když konečně mámě pustil ošklivě otlačený prst, ta se mu jala vyhrožovat, že mu Bezzubku vyhodí z okna. „To neuděláš!“ opáčil malý satánek. A maminka dál už jen mlčela. Krásný příklad toho, že nereagovat na takové situace se do budoucna nemusí vyplatit.
Děti totiž hranice opravdu potřebují. Vlastně po nich podvědomě touží a dovolují si stále víc a víc, aby už je konečně dostaly. Naučit se ovládat své emoce je v podstatě celoživotní práce, ale zhruba do nástupu do školy by vaše ratolest měla zvládnout své pocity tak, aby věděla, co cítí, z jakého důvodu, a jak na to reaguje. Vy jste pro ni navíc tím nejlepším příkladem, právě od vás se učí s emocemi pracovat. Pomoct mu v tom může i kolektiv, třeba ve školce, kde se postupně naučí respektovat ostatní a rozlišit, co si k nim smí a nesmí dovolit. Není třeba se hroutit, když dítě, především to v batolecím věku, občas svůj nesouhlas demonstruje právě tím, že vás uhodí. Pokud ovšem vyzkoušíte všechny možnosti, jak agresivitu potomka odbourat, a ta se naopak začne zvyšovat, je načase to začít řešit odborně.
Doporučila bych dítěti chytit ruku a podívat se mu zpříma do očí. Popsat jeho emoce, například „vidím, že ti to nejde, chtěl bys pomoct, tak jsi naštvaný“ nebo „vidím, že tě baví moje rozzlobená reakce“. Poté mu sdělit, že nechcete, aby vás takhle bouchal, že vás to bolí. Doporučuji vždy mluvit za sebe, v ich formě: „mě to bolí, mně se to nelíbí…“ Toto sdělení omezit na minimum. Zvláště u malých dětí doporučuji najít možnost, jak vyventilovat napětí, agresi, žádost o pomoc, hru. Jednomu pomůže polštář, někomu jiný ventil – něco hodit, zadupat, zakřičet, mocenské hry. Rodiče mohou ukázat.