Podle pediatrů a psychologů případů sebepoškozování u dětí a dospívajících neustále přibývá, čím si to vysvětlujete?
Ano, zdá se, že téma sebepoškozování je přítomné v každodenní realitě dospívajících i dětí podstatně častěji, než tomu bylo v minulosti. A důvody nejsou žádným tajemstvím. U jinak zdravé populace hraje značnou roli přetížení, a to jak studijní, tak volnočasové. Se společenským tlakem na dokonalost ostatně bojujeme všichni. Děti a mladiství jsou také stále častěji ve srovnání s předchozími generacemi v citelné sociální izolaci. Není vynucená okolím, je dobrovolná, děti ji vnímají často pozitivně. Klasická socializace má své novodobé alternativy.
VIDEO: Děsivý fenomén v Česku: Desítky tisíc mladých se sebepoškozují!
Zdroj: Pavlína Horáková, Epicentrum Blesk, CNC
Sociální izolace je velmi diskutovaným tématem, stejně jako nižší odolnost dnešních dětí vůči vnějšímu světu, například kritice…
Nevěřím příliš na „generaci sněhových vloček“. Dospívající musí dnes být naopak v mnoha směrech mnohem adaptabilnější a odolnější, než tomu bylo v minulosti, nutíme je být dříve dospělými, řeší složité volby, bojují na mnoha hřištích zároveň. Vzdalují se často svým oporám v dospělých, protože pracují s vlastním konceptem reality. Složitě hledají smysl života, mnohdy nemají v raném věku dostatek povzbudivých zkušeností s běžnou životní realitou. Cítí se nedostateční, schází jim zážitek „vyhraných bitev“, tedy materiál pro rozvoj přirozené sebejistoty. Mnozí dokážou diskutovat, zařídit si pohodlí, neustupovat ze strachu.
Když si dítě začne samo ubližovat, jaké okolnosti jej k tomu obvykle vedou, co se mu honí hlavou?
Především musíme rozlišovat mezi sebepoškozováním nejčastěji v takzvané úlevové motivaci, které se objevuje náhle, v reakci na jasný podnět, někdy ojediněle či formou experimentu, a komplexními potížemi u dětí a dospívajících, kteří se z tohoto či jiného důvodu již psychiatricky léčí. Ti se v kontextu konkrétních diagnóz, jako je například deprese, úzkost, emoční nestabilita, posttraumatická stresová porucha a podobně, pokoušejí tímto způsobem zvládat své, často nesnesitelné emoce.
Sebepoškozování může probíhat různými způsoby. Které jsou nejběžnější nebo nejčastější?
Jako sebepoškozování můžeme vyhodnotit jakékoli jednání, kdy si jedinec z vlastní vůle, motivace, zcela dobrovolně ubližuje na vlastním těle. Jde o potřebu uvolnit těžko snesitelné napětí či pocity. Nejčastějšími formami jsou řezání, pálení se, škrábání se, bouchání hlavou či pěstmi do tvrdých předmětů. Do tohoto výčtu patří ale také například záměrné hladovění či absence spánku v sebedestruktivní motivaci. Cílem je vždy dosáhnout krátkodobé úlevy. Sebepoškozování se může týkat všech věkových skupin a nemusí být vždy viditelné.
Je možné odhadnout riziko? Jaké varovné signály by měli rodiče sledovat, aby byli schopni včas odhalit sebepoškozující chování?
První signály mohou být často velmi nenápadné a dlouhodobé. Rizikovým faktorem je zpočátku také to, že okolí do té doby zdravého jedince u něj sebepoškozování nepředpokládá, nejsme tedy dostatečně ostražití právě ve fázi, která je pro další vývoj potíží zásadní. Přehlížíme, bagatelizujeme. Velmi záleží na tom, jestli je v okolí takového člověka někdo se skutečným zájmem o jeho každodenní fungování, kdo ho dobře zná, má s ním důvěrný vztah. Otevřená komunikace může včasné identifikaci sebepoškozování velmi pomoci. Rozpoznat jej je často složité. K symptomům tohoto problému patří u některých jedinců velmi rafinované maskování, ritualizace, vazba na konkrétní místo a tendence aktivně chránit okolí i sám sebe před přímou konfrontací.
Někdy jsou za viníka takového chování označovány také sociální sítě, má skutečně
on-line svět tak výrazný vliv?
On-line svět má bezesporu obrovský vliv na nás všechny. Pozitivní i negativní. Existuje mnoho způsobů, jak lidé trpící sebepoškozováním sdílejí v on-line světě své zkušenosti, předávají si rady, detailně popisují svůj stav, a to mnohdy včetně názorných videí. Je to často „inspirativní“ a návodné pro „hledače“, kteří vnímají ve svém stavu potřebu hledat diskrétně řešení a zkušenosti jiných.
Co si mají počít s dítětem, které si jakýmkoli způsobem ubližuje, jeho nejbližší? Co udělat ve chvíli, kdy tuto skutečnost zjistí?
V první řadě je důležité vyvarovat se hodnocení situace, odsuzování, ale i bagatelizace či podezřívavosti. Je dobré nejdříve zpracovat vlastní překvapení a šok, každý má v takové chvíli právo na složité emoce. Měli bychom se ale vyhnout jejich ventilaci směrem k dotyčnému člověku. Není nic špatného na tom, když si necháme určitý čas na adaptaci, je dobré zachovat v komunikaci klid, protože čím více uvěřitelného bezpečí nabídneme, tím větší máme šanci, že dítě přijme naši podporu teď i v budoucnu.
Zachovat klid a emoce na uzdě je v takových chvílích jistě velmi těžké…
To samozřejmě ano, je ale třeba myslet na to, že se dotyčný nachází v situaci, s níž sami většinou nemáme přímou zkušenost, nemůžeme tedy tušit, jak se skutečně cítí. Pracujme s důvěrou v jeho sdělení i projevy. Pokusme se vyjádřit podporu a skutečný zájem o trápení, které sebepoškozování vždy provází. Nepracujme s konceptem nátlaku či manipulace, připravili bychom se o možnost využít v podpůrném kontaktu důvěrnou vztahovou rovinu. Rodič by měl mít na paměti, že se situace pravděpodobně již nějakou dobu děje, nespěchat na sebe, být oporou a připraven říci si v této složité situaci o pomoc. Poradenství či podpůrný rozhovor s profesionálem umožní jakákoli krizová linka.
Dita Mrázková
8. října 2023
Je možné odhadnout, zda jde jen o dočasný problém a náhlý popud, nebo projev vážnější psychické poruchy?
Sebepoškozování je vždy signálem vážnějšího problému. Přinejmenším je o náročném hledání vlastní identity, místa v sociální skupině, hledání úlevy od studijního, sportovního či jiného stresu, od vztahových nezdarů. Míru závažnosti a optimální řešení je vždy namístě konzultovat s odborníkem. Sebepoškozování bývá samozřejmě také součástí konkrétních psychiatrických diagnóz.
Jak s dítětem komunikovat a proč se vyvarovat například vět typu „Ty už nevíš, jak na sebe upozornit“?
Rozsah celého problému spolehlivě a vždy zvětší bagatelizace, odsuzování, ponižování, srovnávání s ostatními či výčitky. To vše jen prohlubuje komunikační propast, zaručeně se postará o další nálož traumatizace, hluboce prožívaný pocit samoty, pocity selhání, viny a nepochopení od nejbližších lidí.
Sebepoškozující se člověk je zraněný, sebezraňující a zranitelný. Často sám sebou překvapen, zklamán a ohrožen. Řešení je dlouhodobé, vyžaduje statečnost a trpělivou otevřenost. Na této cestě plné emocí musíme připustit i selhání na obou stranách, ta jsou přirozenou součástí léčebného procesu. Zásadním faktorem změny jsou vedle odborné péče i láskyplné vztahy, projev skutečného zájmu a opatrování lidské hodnoty všech zúčastněných.
Mgr. Tereza Hartošová, psychoterapeutka a odborná garantka kliniky Et Mentis