Maminka.czVýchova

Moje hranice, tvoje hranice! Jak je nastavit dětem, rodičům, babičkám i tchyním

2. 1. 2021
Moje hranice, tvoje hranice! Jak je nastavit dětem, rodičům, babičkám i tchyním
Nastavování hranic je obrovské téma táhnoucí se celou výchovou našich dětí. Ale nemělo by jít jen o to, abychom hranice měli nachystané pro nejmenší členy domácnosti. Ty své si potřebujeme chránit i my mámy. Respekt si zaslouží hranice našich mužů v roli partnerů i tatínků. A hodně „výživné“ umí být nastavování hranic babičkám, potažmo tchyním. Umíte v tom u vás doma chodit?
Než se pustíte do čtení, ráda bych, abyste se na chvíli zastavila a přemýšlela: Co pro vás vůbec znamená, když se řekne „nastavit hranice“? Vezmu-li to podle sebe, vnímám to jako určité vymezení prostoru, který je bezpečný, hlídání vlastní integrity, svého štěstí.
 
Ale cítím velký rozdíl v tom, s jakým motivem jsou tomu kterému z nás nastavovány nebo kdo konkrétní si je nastavuje. U dětí mluvíme o hranicích v souvislosti s tím, aby nám „nezespratkovatěly“ a znaly „své místo“, ale také díky hranicím měly přesně vymezený prostor, ve kterém se mohou pohybovat bez obav a bezpečně– ve skutečném i přeneseném smyslu slova.

ČASOPIS MAMINKA

Výchově dětí – nejen nastavování hranic, ale i spoustě dalších témat se dlouhodobě a do hloubky věnujeme i v časopise Maminka, aktuální číslo si můžete objednat na iKiosku ZDE, platíte kartou, poštovné platíme my. 

U sebe často bojujeme s tím, že právě dětem, potažmo rodině, dovolujeme jít za naše hranice, necháváme se využívat, valí se toho na nás tolik, že sebe dáváme až na poslední místo, a právě proto, že hranice nastavené nemáme, padáme vyčerpáním.

Pak jsou tu naši muži – respektujeme my jejich roli táty, dáváme jim pro ni prostor? Vědí oni sami, co je jejich povinností a právem? Anebo naopak – umíme si před těmi „machoidními typy“ svůj prostor chránit, nebo se krčíme vystrašené v koutě pokaždé, když se blíží domů, či se smiřujeme s tím, že jsme pro ně samozřejmé jako součást domácího inventáře?

Manuál k dítěti? Tady máte vtipný návod, jak se nikdy nestarat o miminko

No a pak taková tchyně, potažmo naše vlastní máma v roli babičky? Pořád to s námi či našimi dětmi myslí dobře! A pořád při tom překračují hranice toho, co schvalujeme, chceme nebo považujeme za prospěšné pro vlastní rodinu my samy. Hranice jsou zkrátka téma, které do značné míry souvisí s naší celkovou životní i rodinnou spokojeností. Pomáhají nám i dětem definovat jednotlivé role, povinnosti a práva. Dovolují nám žít v klidu všichni pohromadě. Jenže my to s nimi ještě pořád – na žádné ze zmiňovaných úrovní – moc neumíme… Zkusíte to změnit?

Proč to pořád nefunguje

Hranice dětem dáváme z mnoha důvodů. Je prokázáno, že mají-li děti jasně daná pravidla, pevně vymezený prostor, cítí jistější půdu pod nohama a je jim lépe. Ale přesto mnohem víc o hranicích mluvíme v souvislosti s tím, koho z nich chceme vychovat.

Máme představu o tom, co je správné, lidské, co nepřípustné, co je morální a co amorální, a to chceme dětem předávat. A taky – aby nás ti kolem nepomluvili, že máme děti nevychované, že?

Takže stanovujeme domácí pravidla, dáváme úkoly, střílíme příkazy, zákazy, domlouváme se, ale taky trestáme, když něco nejde podle domluvy… A pořád čekáme, že to začne konečně fungovat. „Praxe naší poradny ukazuje často jednu věc – rodiče vlastně ještě úplně přesně nechápou, že zákazy nebo příkazy či tresty nemají s nastavováním fungujících hranic nic společného.

Největší galerie porodních fotek, jakou jste viděli. Pozor, je to dojímavé a občas syrové

Ano, k nějakému vymezení dojde – ve vztahu dítě a rodič se vytvoří ale spíš určitý odstup, tedy následek bude negativní. Protože samotné nastavování hranic ve skutečnosti probíhá aktivním předáváním správných vzorců chování, nikoli křikem, zákazem nebo příkazem,“ vysvětluje Iva Kyselá, zakladatelka poradny Akademie rodičovství. 

A kde mají hranice rodiče? 

Pokud můžu podle sebe, ale také podle zkušeností své sociální bubliny soudit, my ženy, potažmo matky, máme největší problém s nastavením hranic v oblasti péče o druhé, které samy dobrovolně a opakovaně překračujeme tak, až se pro druhé obětujeme, zatímco pro sebe nemáme času nazbyt.

A když pořád dokola děláme i to, co nemusíme nebo co by měli dělat druzí, ti druzí – partner, děti, ale také kolegové a kamarádi – se naučí nerespektovat naše hranice a překračují je také. Pořád dál na nás zvyšují nároky, až my padáme na pusu, doma (nebo v práci) se vznáší dusno, a cítíme obrovské vyčerpání, diskomfort, a hlavně si často ani neuvědomujeme, že si za to – bohužel – můžeme samy svou nadměrnou vstřícností, která nemá ty potřebné hranice.

Jejda! Tohle by se rodičům stávat nemělo. Ale občas se zadaří

Proč to děláme, když nakonec vždycky hořce litujeme? „Je to snad až geneticky daná role oběti, do které vstupujeme. Ne že by nás do ní někdo dotlačil, ale my do ní vzklouzneme samy – nejčastěji proto, abychom naplnily svou potřebu být potřebné a užitečné,“ definuje základ tohoto problému Iva Kyselá.

Všechno souvisí se vším

A vlastně se to hned v mnohém propojuje s hranicemi našich dětí – jak mohou umět uklízet samy po sobě, když to za ně věčně děláme samy místo toho, abychom hledaly cestu, jak je k péči o vlastní věci dovést? Jak by si po sobě mohl náš muž odnést věci ze stolu, když si zvykl, že to automaticky uděláme za něj… a pak už i za ty děti.

A rázem je pocit „chci být potřebná“ převálcovaný pocitem „oni zneužívají mé dobroty a dělají si ze mě služku“. A úplně nejhorší je, že se za to nemůžeme zlobit na nikoho jiného než samy na sebe, protože jsme to dovolily a neřekly včas ne, nepoprosily:

„Miláčku, mohl bys to nádobí sebrat a dát do myčky?“ Nenavykly jsme samy sebe, že je nám pomáháno, a muže ani děti jsme nenavykly nám pomáhat. Může za to opravdu dědičnost a nefunkční vzorce chování z domova.

Důslednost ve výchově: Jak se ji naučit a proč se vyplácí?

Jinými slovy, nakoukaly jsme to u svých matek a ty zase u svých. V tomhle mi třeba nastavil zrcadlo můj muž, když jsem v počátku vztahu pořád chystala teplé večeře a docházela mi invence, síly, nebavilo mě to, a on se jen zeptal, proč to tedy dělám, když on to po mně přece nikdy nechtěl.

Pravda, ale můj táta po mé mámě ano. A já se ani nezeptala a to, co jsem nakoukala doma, jsem automaticky přenesla do svého vztahu. Chovala jsem se ne tak, jak by to vyhovovalo mně, ale tak, jak jsem měla naučené, že bych měla – aniž bych zohlednila, že žiju už v jiné generaci, s jiným typem muže, mám jinou práci, jiné zvyky, jiné potřeby, přání a sny.

A tohle je můj životní prostor!

Ke změně bylo potřeba ujasnit si, co z toho, co dělám, dělá vzor mé mámy ve mně, a co dělám skutečně podle sebe. „Ke změně a vymezení hranic je v takovém případě potřeba ujasnit si životní priority, vnímat sebe sama, své pocity a definovat své vlastní potřeby.

Právě skrze jejich vymezení, přes své potřeby, můžu přejít z role oběti do změny. Je třeba si připomínat, že hranice je pomyslná čára a její překročení úplně mění mou energii, mé pocity. A pokud nechci negativní energii ani pocity, nesmím dovolit její překročení,“ říká dál Iva Kyselá.

S tím se pochopitelně lépe pracuje, pokud máte partnera, který vám bude naslouchat, až za ním přijdete se změnami, které byste si přála. Je to nesmírně těžké, přiznat, že něco děláte jen ze špatného návyku, a chcete to jinak. Nejtěžší je to jako obvykle poprvé. Stejně tak je poprvé těžké neudělat to, co jsem zvyklá. Protože to děláme nejen kvůli pocitu potřebnosti, ale také za to, že se obětujeme, chceme chválu a uznání. A to si teď musíme hledat jinde, především v sobě. A třeba takové uznání sobě samé za to, že jsem změnu zvládla, už je celkem slušná náplast. Ale co když partner nenaslouchá, je to „macho“, manipuluje a chce za každou cenu všechno podle svého?

Mami, teď jsi mě vážně naštvala! Co všechno může malé děti vytočit?

To znají ženy týrané, co si budeme povídat. A stejně mají jen jedinou možnost – říct ne. „Pokud mě ten druhý neslyší, je skutečně namístě otázka, proč vůbec s někým takovým sdílím svůj osobní prostor… Ale třeba se jen ukáže, že nefunkční vzorce žijete oba. Což se ale může projevit pouze tehdy, když uslyšíte své problémy přes „třetí ucho“, jinými slovy vyhledáte odborníka a budete svou situaci konzultovat,“ popisuje Iva Kyselá.

Strie a povolené bříško k mateřství patří: Tělo s příběhem se to nebojí ukázat

Důslednost není přísnost! Děti, které mají hranice, jsou v životě jistější
Maminka
Témata: Rodina a vztahy, Výchova, Péče o dítě a jeho výchova, Rodiče, Babička, Máma, Děti, Vymezení, Pocit, Iva Kyselá, Vztah, Hranice, Nastavování

Mohlo by vás zajímat
Nevyhovují vám vložky nebo tampóny? Vyzkoušejte menstruační kalhotky.
Nejkrásnější fotky porodů? Vyhrála holčička koukající na novorozeného bratra
Přiznání matek! Nejtrapnější zážitky z porodnice. Tohle jsme nečekaly!
Otěhotněla, aniž by kdy měla sex. Syna s Downovým syndromem miluje
Marie Doležalová má syna, na svět přišel nečekaně. Jak se jmenuje?
Největší galerie porodních fotek, jakou jste viděli. Pozor, je to dojímavé a občas syrové
Sebechvála nesmrdí! Učte své děti pochválit samy sebe. Proč?
Největší mýty o koktavosti: Způsobuje ji nervozita a špatný přístup rodičů?
Maminka roku: Čekala holčičku a věděla, že nepřežije!

Horoskopy

Ryby V práci se rozhodně nenudíte a nutno říci, že vás i baví. Pokud se potýkáte se stereotypem, tak vás na…

Jména pro děti

Největší výběr jmen.

Dnes má svátek: Liliana, Lilian, Lily





Aktuální vydání

Aktuální číslo časopisu

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv do vaší e-mailové schránky.

  

Výhodné předplatné

Objednat předplatné