[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Můj případ asi není ničím netypický. Zamilovala jsem se v šestnácti do spolužáka z vedlejší třídy. Dali jsme se dohromady v tanečních a zpočátku ani jeden z nás určitě nepočítal s tím, že nám to vydrží tak dlouho. Až do maturity jsme se snad ani jednou nepohádali, prostě romantika a idylka jak z filmu, kamarádi se nám smáli a zároveň záviděli.
Okolo maturity ale trochu dusna bylo. Já měla svou představu, že budeme pořád spolu, a byla jsem tomu ochotná přizpůsobit i budoucí studijní nebo pracovní plány. Tomáš byl v tomhle jiný, tvrdil, že bychom v tomhle neměli jeden druhého omezovat a ať se každý z nás svobodně rozhodne, co chce dál.
„Přece kvůli mně nepůjdeš dělat něco, co nechceš, to bys mi pak jednou vyčítala,“ domlouval mi. Měla jsem na něm vztek, i když jsem věděla, že má pravdu. Ale můj mozek to tenkrát zkrátka vyhodnocoval tak, že mu na mně asi tak nezáleží a nemá mě tak rád, když mu nevadí, že budeme několik let bydlet každý jinde.
Samozřejmě jsem se bála, že nám to nevydrží. Ale hlavně se už tenkrát ukazovala ta nezdravá rovnováha v našem vztahu, kterou jsem si neuvědomovala. Tomáš mě měl rád, ale nikdy nepřestal být sám sebou, neztratil svou nezávislost. To já měla tendenci se ve všem podřizovat – a neměla jsem pocit, že je něco špatně. Připadalo mi to naprosto přirozené. Takže když se Tomáš dostal na školu do Prahy, odešla jsem tam s ním a nastoupila na fakultu, která mě moc nezajímala, ale byly tam lehké přijímačky.
A v podobném duchu jsme pokračovali i v dalších letech. Tomáš rozhodl, kde budeme bydlet, jaké bydlení si pořídíme. Nechci mu křivdit, na názor se mě ptal, ale já vždycky řekla něco jako „budu šťastná kdekoli, kde budeme spolu“. Opravdu jsem to tak cítila. Zvykla jsem si, že náš život řídí hlavně on, a vyhovovalo mi to. Asi v tom byla i určitá lenost, pohodlnost, že za mě někdo řeší, co bude, a já nemám žádnou zodpovědnost.
O to větší šok pak nastal. Loni touhle dobou jsem slavila třicátiny. Poslední dva roky jsem už pomalu počítala, že založíme rodinu, a nenápadně se zmiňovala i o svatbě. Docela jsem o ni stála, hlavně jako důkaz toho, že se mám rádi. Zkrátka pořád někde ve mně dřímal ten strach, že mě Tomáš opustí. A jak se říká, na co člověk myslí, to přivolá.
Oslava byla trochu rozpačitá. Sešlo se nás hodně, ale Tomáš jako by se ani nebavil. Dárky mi dal hezké, ale jako by to ani žádné jubileum nebylo. Druhý den jsem to nevydržela a zeptala se ho, jestli se něco neděje. Různě se vykrucoval, ale za ta léta už jsem ho znala, takže mi bylo jasné, že mám pravdu.
Ještě týden kolem toho chodil jako kolem horké kaše, ale nakonec šel s pravdou ven. Má někoho jiného a chce se rozejít! V tu chvíli se mi celý svět tak nějak sesypal. Po fázi nevěřícnosti se začaly střídat okamžiky vzteku, kdy bych mu vyškrábala oči, a nezměrného zoufalství, kdy jsem se ponižovala a škemrala, aby si to rozmyslel.
Ale byl pevně rozhodnutý. Prý už se mnou nebyl šťastný delší dobu a seznámení s tou ženou jen urychlilo to, co by udělat tak jako tak. A důvody? Jsme spolu skoro čtrnáct let a nikam se to neposunuje.
„Ale to tys nechtěl, já se přece chtěla vdát, mít rodinu…“ křičela jsem. Krčil rameny, že teď už je to jedno. Zkrátka už to vyprchalo a je čas jít dál. „Přece sis nemyslela, že vydržíme celý život spolu, to snad ani nejde, mít jen jednoho člověka,“ vykládal mi ještě, jako by se nechumelilo.
Ječela jsem, že pokud to takhle bere, měl mi to říct dřív a já nemusela ztrácet nejlepší roky s ním. „Koho si asi teď najdu, kdo mi udělá děti?“ ztrapňovala jsem se ve svých hysterických záchvatech, zatímco si balil věci. Nemohla jsem si pomoct.
Uplynul rok a já jsem na tom prakticky pořád stejně, ne-li hůř. Jsem zoufalá, osamělá, nešťastná. Tři měsíce po rozchodu jsem probrečela, než jsem byla schopná v nějakém automatickém režimu fungovat. Další tři měsíce, než jsem šla kromě práce ven mezi lidi. Tak jsem si připadala úplně nemožná. Byla jsem zvyklá ve všem spoléhat na Tomáše a neuměla jsem si poradit s řadou věcí. I placení účtů mi dělalo potíže.
Po nějakých sedmi osmi měsících jsem měla pocit, že už mám na to, jít dál a zase se s někým seznámit. Jenže se ukázalo, že to je těžší, než bych si myslela. Jednak mám tendenci všechny muže srovnávat s Tomášem. Nepoznala jsem nikoho jiného, a tak nevím, co je norma a co ne, a každé chování, které se nepodobá jemu, mi přijde divné. A navíc mám na budoucího partnera zřejmě příliš vysoké nároky.
Nedokážu se totiž seznámit jen tak nezávazně. Upnula jsem se na to, že ten příští bude už ten poslední. Je mi třicet! Nechci ztrácet další čas s někým, kdo to nebude myslet vážně. Bohužel mi připadá, že chlapi, kteří chtějí vážný vztah, nejsou. Jakmile to vycítí ze mě, vycouvají.
Nehodlám zkoušet, jestli si to některý, který se chtěl „jen tak nezávazně pobavit“, potom náhodou nerozmyslí. Chci někoho už definitivně. A tím zřejmě každého odpuzuji.
Problém je i v tom, kde se vlastně seznámit. A hlavně jak – vždyť já to ani neumím. Od šestnácti let jsem to nepotřebovala. Neumím ani flirtovat! Kamarádky mě vytáhly tancovat do klubu a já si připadala jako v jiném světě. S Tomášem jsme na tuhle zábavu nikdy nebyli a já vůbec netušila, jak se chovat. Když žijete skoro patnáct let v jednom vztahu a strávíte v něm celé mládí, je to pak šok.
Jsem už zoufalá. Chci partnera, chci děti, ale netuším, jak to udělat. Zbývají snad už jen seznamky na internetu, ale šílené zkušenosti kamarádek mě odrazují…
Iveta, 30 let