Maminka čtyřletého syna Vašíka je autorkou několika knih, do povědomí veřejnosti se ale dostala i díky příběhu, který změnil hned několik životů. Zkušenost, kdy v nemocnici viděla opuštěného chlapce, kterého nikdo nedoprovázel, ji inspirovala k tomu, aby se pustila do boje za to, aby se malí pacienti cítili co nejvíc jako doma...
Případ osamělého chlapečka v nemocnici, kterého jste před lety viděla v nemocnici, kam jste šla navštívit kamarádku, není úplně neznámý. Vzpomenete si, co vám běželo hlavou, kdy jste ho tam, opuštěného a bezprizorního, viděla ležet?
Ano, vzpomínám si na to velmi živě a ty chvíle si budu pamatovat navždy, přece jen mi to změnilo život. Kamarádka mě o tom, že tam leží osamělý chlapec, informovala už předem, takže jsem tam šla s trochu úzkostnými pocity. A když jsem ho viděla, první, co jsem chtěla udělat, bylo ho pochovat.
VIDEO: BOJOVNICE ZA PRÁVA DĚTÍ V NEMOCNICÍCH
Tehdy jste byla sama čerstvou maminkou. Ty pocity musely být asi o to víc naléhavější...
Určitě. Myslím, že kdybych nebyla máma a ještě nevěděla, jak jsou děti křehké a nevinné, zas tolik by mě to nezasáhlo, minimálně ne tak, jako tenkrát. Navíc jsem si prošla náročným poporodním obdobím, plným emocí, a nejenom těch příjemných, takže jsem byla velmi citlivá na jakékoli bezpráví, které se dětem dělo.
Předpokládám, že i to vedlo k tomu, abyste založila spolek Za ruku, který pomáhá takovým dětem, potažmo jejich rodičům i nemocnicím. Jaký největší počin máte už za sebou?
Zatím asi největší byl v rámci osvěty - dokázali jsme toto téma dostat do povědomí veřejnosti, která o tom vesměs neměla ani tušení. Jako spolek jsme také provedli výzkum ve spolupráci s ministerstvem zdravotnictví napříč českými nemocnicemi, abychom zjistili, o kolik dětí se vůbec jedná - neexistovala totiž žádná sjednocená data.
Z průzkumu vyšlo najevo, že dětí, které v nemocnicích nikdo nedoprovází, je víc než tisíc. To není úplně malé číslo...
Z našeho zkoumání vyšlo, že se jedná až o 1200 dětí do 10 let ročně. Je to vysoké číslo, myslím, že si spousta lidí, ale i zákonodárců myslela, že se jedná o ojedinělé případy, které propadly „sítem“, ale bohužel to tak není. Pro děti obecně je důležité, aby věděly, že na to nejsou samy. V ideálním případě by s každým dítětem byl rodič, ale to z mnoha důvodů není možné - bavíme se i o dětech z ústavních zařízení, o dětech rodičů samoživitelů, kteří mají doma třeba další děti, nebo se dostanou kvůli dlouhodobé hospitalizaci do finančních potíží a tak dále.
Potřebujeme k těmto dětem, obzvláště k těm nejmenším nebo k těm se speciálními potřebami, dostat člověka, který s nimi bude větší část dne a bude jim dělat společnost, bude jim číst, věnovat se jim, chovat je, pokud to bude možné. Víme o případech malých dětí, které leží dlouhé dny i týdny v nemocnici a koukají do stropu nebo na televizi, protože není vždy v silách zdravotníků se jim takto věnovat 24/7.
SYNA CHCI vést k tomu, aby věděl, že je důležité pomáhat dětem a lidem, kteří to potřebují...
Jaké další úspěchy si ve spolku přičítáte?
Ve spolupráci s advokátní firmou Accace a naší advokátkou vedeme zdarma poradnu, jak pro rodiče dětí v nemocnici, tak i pro zdravotníky a sociální pracovníky a vlastně pro všechny, kteří se dostanou do nějaké zapeklité situace a potřebují pomoci. Také jsme měli možnost přičinit se na tvorbě nového zákonu o Ochraně dětí a podpoře rodin. Největší krok je ale teprve před námi. Chceme vytvořit pilotní projekt k nemocničnímu průvodci, který bude právě docházet za dětmi bez doprovodu do nemocnic. Máme velké plány jak podpořit rodiny, které s dětmi z nějakého důvodu být nemůžou, nebo je to pro ně složité a chceme podporovat děti obecně.
Řekla jste o této problematice adekvátně vůči jeho věku, i synovi Vašíkovi? Že jsou na světě děti, které prostě maminku a tatínka nemají a jsou nemocné, a proto se jim snažíte pomoci?
Přiznám se, že tohle je pro mě velmi náročné a ještě úplně nevím, jak to uchopit. Syn je velmi citlivý a ještě čekám na správný čas, abych mu ten jeho dětský svět „rozbořila“. Ví, že jsem spisovatelka a že se snažím pomáhat dětem v nemocnicích, ale ještě neprojevil úplnou touhu vědět o tom víc, tak počkám, až se bude zajímat sám. Rozhodně ho chci ale vést k tomu, aby věděl, že je důležité pomáhat dětem a lidem, kteří to potřebují. Na Vánoce jsme spolu byli kupovat dárky pro děti a maminky z azylových domů, takže už ví, že ne všichni mají takové štěstí, ale cítím, že je ještě čas. Navíc má práce je momentálně spíš pomyslný boj s byrokracií, a to se vysvětluje hůř, než kdybych chodila přímo do nemocnice.
Jak byste pomohla mamince samoživitelce, která by se na vás obrátila s tím, že má dítě v nemocnici, ale z důvodu zaměstnání jej nemůže pravidelně navštěvovat a nikoho jiného v rodině nemá?
I takové případy jsme už řešili a je to velmi častý problém. Zatím jsme na to šli tak trochu oklikou. Moje kolegyně Hanka Martinková je sama pěstounkou, díky ní máme vhled do tohoto tématu a problematiky. Takže jsme využili její kontakty i zkušenosti. Chceme v rámci osvěty upozorňovat i na to, jak je důležité mít nějakou podpůrnou síť.
Chlapeček, kterého jsem viděla v nemocnici, mi ukázal, že i jeden člověk může udělat velké věci...
Dalším palčivým problémem zdravotnických zařízení je nedostatečný počet lůžek na pokojích pro doprovod pacientů. Jsou šance na zlepšení i tady?
Pevně věřím ve zlepšení situace a v proměnu klimatu obecně. Když vidím, kolik lidí za toto bojuje a hlasitě se ozývá, myslím, že se situace opravdu bude měnit k lepšímu a že nemocnice budou myslet na to, jak je důležité, aby rodiny mohly být pohromadě a že to není jenom nějaký luxus, ale naprosto standardní podmínka pro léčbu dětí.
Jste autorkou několika knih, maminkou, aktivně se zapojujete ve spolku. Co byste si ještě chtěla splnit, jak zvládáte chod domácnosti a kdo nebo co je vaším hnacím motorem?
Práci ve spolku vnímám jako práci na plný úvazek, proto jsem ani po skončení mateřské nenastoupila zpátky do zaměstnání, ale rozhodla jsem se jít touto cestou. Zároveň se chci věnovat psaní, které miluji. Nyní dopisuji svou čtvrtou knihu, která, světe div se, se odehrává z velké části v nemocničním prostředí. (směje se) Mám spoustu snů a cílů, které se týkají právě spolku i psaní. Domácnost zvládám asi jako každá maminka - někdy líp, někdy hůř. Naštěstí můj manžel je plnohodnotný partner ve všech směrech, takže se o spoustu povinností můžeme podělit. Hnacím motorem je pro mě určitě můj syn, který mi otevřel oči ve všech směrech a taky moje touha pomoci dětem. Právě chlapeček, kterého jsem viděla v nemocnici a kterému jsem mohla trochu pomoci, mi ukázal, že i jeden člověk může udělat velké věci. Spolek jsme založila na základě jeho příběhu a ten se mnou bude celý život...
Dita Mrázková
11. dubna 2024