Maminka.czČasopis Maminka

MUDr. Miloš Adamec: S dcerou si na doktora hrát raději nechci

Monika Kosová 27.  5.  2010
MUDr. Miloš Adamec:  S dcerou si na doktora hrát raději nechci
Dává dětem i dospělým novou šanci na život. Transplantační a cévní chirurg prof. MUDr. Miloš Adamec, CSc., přednosta kliniky transplantační chirurgie IKEM, zachraňuje lidské životy už 25 let.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Máte velké ruce, je to pro chirurga nutnost?

Myslím si, že ne, protože znám vynikající chirurgy-ženy, které mají drobné ruce a jsou to skvělé lékařky. Spíše než velikost je důležité, aby byly ruce klidné a rozvážné.

Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl pro povolání lékaře?

Vždy jsem hodně sportoval a líbila se mi ortopedie. Jako student jsem chodil na brigády do zdravotnictví, pracoval jsem například jako sanitář. Shodou náhod jsem se dostal do IKEMU a už jsem tady zůstal. Nakonec jsem si ale namísto ortopedie vybral transplantační a cévní chirurgii.

Proč jste si vybral transplantace?

Byl jsem přes léto na brigádě v Thomayerově nemocnici a během svého tamějšího působení jsem se seznámil s lidmi, kteří mě nasměrovali právě k tomuto oboru. Jako student medicíny jsem se podílel v rámci IKEMU na některých vědeckých pracích, při kterých se začalo s transplantací slinivky břišní na pokusném oddělení, tehdy ještě na zvířecím modelu. Potom jsem v roce 1984 udělal konkurz a od té doby jsem tady.

Berete svou práci jako poslání?

Spíš jako koníček.

Co říkáte seriálům z nemocničního prostředí? Sledujete nějaké?

Občas musím, protože se na ně dívá manželka a myslím, že s medicínou to nemá nic společného. Vše se točí kolem vztahů a lékařská kulisa je tam jen proto, že je to pro diváky napínavé. Musím přiznat, že mi to trochu vadí. Medicína je seriózní obor a lékaři rozhodně neřeší celý den to, kam půjdou večer do vinárny. Ale nijak si to neberu. Když se nám něco nedaří, tak říkáme, že je to jako v Chicago Hope a to myslím mluví za vše.

V zahraničních seriálech si lékaři pouštějí při operacích hudbu. Děláte to i v praxi?

Určitě. Hudba má relaxační účinky, a když operace trvá několik hodin, je třeba se nějakým způsobem odreagovat.

Jakou hudbu posloucháte?

Všechno. Od vážné hudby přes pop až po moderní výstřelky.

Čemu se věnujete ve volném čase?

Především sportu, hrával jsem fotbal, nyní se věnuji hokeji, jezdím lyžovat… Je to velmi dobrá relaxace. Když přijímám mladé lékaře, vždy se jich ptám, jestli sportují, protože po náročných operacích a péči o pacienty je důležité se odreagovat. Také je třeba, aby byl chirurg fyzicky zdatný. Jinak mám i další koníčky, rád jezdím na motorce a procházím se s našimi psy. Máme chovatelskou stanici vlkodavů a koně, bydlím totiž na venkově.

Pamatujete si, jak jste se cítil při své první operaci?

To už je hodně dávno. Díky tomu, že jsem byl v IKEMU, který byl i za minulého režimu hodně progresivní, tak jsem se velmi brzy dostal k velkým operacím. To pro mladé chirurgy nebývá zvykem. První transplantaci jsem dělal, když mi bylo 27 let a pamatuji si, že jsem byl velmi nervózní. Pomohlo mi vědomí, že mám po boku zkušené lékaře. Postupem času stres opadne a z operací se stane rutina.

Máte nějaký rituál, pomocí kterého se připravujete na operace?

Nejdůležitější je se dobře vyspat a mít dobrou náladu. Žádné šťastné figurky s sebou nenosím.

Jaký byl nejmladší pacient, kterému jste dělal transplantaci?

Byl to roční chlapeček, kterému jsme dávali nová játra.

Jak to vlastně je s transplantacemi u dětí? Čekáte na dětské dárce?

Bylo by to optimální. Častější jsou dospělí dárci, proto jejich játra dělíme na části.

Jak se liší transplantace dětská od dospělé, kromě toho, že orgány zmenšujete?

Vše je menší a tedy náročnější a komplikovanější. Na druhou stranu děti dobře stonají, takže pokud se neudělá nějaká velká technická chyba, tak rekonvalescenci zvládají velmi dobře. S dětmi máme velmi skvělé výsledky, dobře prospívají. Rodiče mi posílají fotky, kde je vidět výrazná změna k lepšímu. Ze žluťásků (kdy jim nefungují žlučové cesty) jsou krásné čiperné růžovolící děti. A to je pro mě nejlepší satisfakce.

Když pracujete s dětskými pacienty, musíte komunikovat s jejich rodiči. Jak to probíhá?

To je velmi citlivá věc. A pro mě do jisté míry nová. Nejsem dětský chirurg, ale protože umím transplantovat, tak jsem se pustil i na tento velmi tenký led. Pacienty jsou i děti do deseti kilo, s drobným tělem a tedy i drobnými orgány. Musím komunikovat s rodiči, protože s dětmi se nedomluvím. Dětské transplantace jsme začali dělat v roce 1997, to je prakticky nedávno. Dětské ledviny transplantují i v pražském Motole. Teď už máme za sebou skoro padesát dětských transplantací jater. Na čekacím listě jsou všechny věkové kategorie, už nemusíme pacienty posílat na operace do zahraničí.

Když zjistíte, že pacient potřebuje nový orgán, je zapsán na čekací listinu. Co se děje pak?

V současné době máme v IKEMU na čekací listině na játra asi třicet lidí. Ve chvíli, kdy dostaneme orgán od zemřelého dárce, tak ho podle potřeby zmenšíme, pokud jde o dětského příjemce, a poté transplantujeme.

To znamená, že odběr orgánu a transplantace probíhá současně?

Ano, i když my velmi často pro příslušný orgán jezdíme. Vyrozumí nás například ARO z Českých Budějovic, že tam mají zemřelého dárce, který má potvrzenou mozkovou smrt. Náš tým v tu chvíli odjíždí vyzvednout orgán, který přiveze sem. Tady mezitím začne operace příjemce, aby se co nejvíc zkrátila doba, kdy je orgán mimo tělo.

Když se pacienti zotaví, mohou žít plnohodnotný život?

Ano. Někdy se stává, že po několika letech játra selžou (když je například transplantujeme dětskému příjemci), a potom je v dospělosti potřeba retransplantace. Ale většinou fungují normálně, bez problémů. Dnes je už imonusuprese, tedy léky po transplantaci, které zabraňují odhojování, velmi kvalitní.

Jaká je historie transplantologie? Kdy byla provedena první transplantace ledvin a jater?

Všichni jsme se učili z transplantací ledvin, které jsou technicky nejjednodušší. První úspěšná transplantace ledvin byla v šedesátých letech ve Spojených státech amerických. U nás byla poprvé provedena v Hradci Králové v roce 1961, ale byla bohužel neúspěšná. V roce 1966 se poprvé povedla tady v IKEMU. Ta byla příbuzenská – maminka dala ledvinu svému synovi. První játra byla v ČR transplantována v roce 1983 v Brně, první pankreas v roce 1984 zde v IKEMU.

Jak dlouho trvá transplantace jater?

Když to jde dobře, tak tři až čtyři hodiny. Pokud se něco pokazí, tak i osm hodin.

To musí být velmi vyčerpávající… Stalo se vám někdy, že jste musel rodinným příslušníkům sdělit špatnou zprávu?

Samozřejmě.

Připravujete se na to nějak?

To ani nejde. Já musím především dělat dobře svoji práci, být dobrý chirurg. Jsem tady hlavně od toho, aby se příslušný orgán úspěšně odebral a natransplantoval. Ovšem součástí týmu jsou lidé, kteří se této oblasti přímo věnují – psychologové a koordinátoři. Tyto situace jsou nepříjemné, ale i to patří k životu.

Kolik lidí skýtá transplantační tým?

Jednou jsme to počítali a zjistili jsme, že se zapojí celkem asi šedesát lidí – od řidičů, koordinátorů, anesteziologů a sestřiček po chirurgy. Od chvíle, kdy zazvoní telefon, že máme dárce, zapojí se do procesu desítky lidí. Někdy letí pilot s vrtulníkem a je stejně důležitý jako anesteziolog. Transplantačních týmů máme několik, protože musíme být k dispozici 24 hodin.

Na kolik korun se dá vyčíslit transplantace?

Přibližně na dva miliony korun v případě jater, u ledviny to bude asi polovina.

V čem všem musí být kompatibilní příjemce s dárcem?

To je u každého orgánu různé. Například ledvina vydrží mimo tělo až 24 hodin, takže ji můžeme důkladněji vyšetřit, tedy kromě zjištění krevní skupiny také určit imunologické parametry a shodu udělat co nejlepší. U srdce na to není čas, musí se natransplantovat do čtyř až šesti hodin, totéž játra. Snažíme se samozřejmě dobu, kdy je orgán mimo tělo (tzv. studenou ischemii), zkrátit co nejvíc, protože se tím zlepší nástup funkce orgánu.

Jak dlouho trvá, než začne nový orgán fungovat?

V podstatě okamžitě. Jsou i opožděné funkce, zvláště u ledvin. Srdce pracuje okamžitě. Je to důležitý sval, takže musí začít fungovat hned. Navíc v něm nejsou žádné buňky, které by něco produkovaly. Játra jsou továrna, tam se musí každá buňka zamyslet a tvořit. Žluč produkují hned, to vidím už na operačním stole.

Stává se, že tělo orgán odmítne?

Ano, ale díky tomu, že pracujeme se shodnou krevní skupinou, tak akutní odhojení v podstatě nehrozí. Potom existují ještě odhojovací reakce během zotavování a ty umíme potlačit pomocí speciálních léků – imunosuprese.

Máte přehled, kolik operací jste za svůj život udělal?

Když dá pánbůh, tak v květnu bych mohl udělat svou tisící operaci. Většinou transplantuji v průměru padesát orgánů za rok. Zároveň dělám rutinní cévní chirurgii.

Byl jste někdy sám pacientem?

Ano, mám poraněné koleno z fotbalu, musel jsem podstoupit artroskopii. Bylo to pro mě velmi poučné. Jednou jsem si zlomil nohu při lyžování v Rakousku, takže jsem poznal i tamní zdravotnictví. Tam mě dokonce operovali, takže jsem mohl porovnávat jejich i náš přístup. Jako pacient jsem trpělivý, sestřičkám i doktorům důvěřuji, protože se jako lékař snažím, aby mi moji pacienti také věřili.

Máte patnáctiměsíční dceru, umíte ji přebalit?

Jasně, zvládám všechno a je to pro mě veliké potěšení. Dnes váží deset kilo, stejně jako někteří moji pacienti. Když ji držím, s hrůzou si někdy uvědomuji, že by mohla být také nemocná.

Hrajete si se svou dcerkou na doktora?

Berenika je na to ještě malá. Moje starší dcera Petra se „potatila“, je neuroložka v motolské nemocnici. Myslím si, že povolání lékaře je náročné, zvlášť pro ženy. Byl bych raději, kdyby měla jiné zájmy a věnovala se třeba hudbě. Myslím si, že hrám na doktora se asi raději vyhneme :-)

Více se dočtete v aktuálním vydání časopisu Maminka.

Témata: Časopis Maminka, Jen pro tatínka, Adam, transplantace, Řád, Cévní chirurg, Roční chlapec, Tenký led, Chicago, MUDr., Hra, Miloš, Satisfakce, Berenika, Áďa, Výrazná změna, Doktor, Dětský chirurg, Ada

Video