[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
* Položím tu prvoplánovou otázku, ať to máme za sebou: Proč jste si vybral gynekologii a porodnictví?
Vlastně ani nevím. Otec byl pověstný slovenský chirurg. Chirurgie byla doma všudypřítomná a já z ní byl otrávený. Porodnictví mi tak nějak intuitivně přišlo fajn. Doma mi ho vymlouvali. Už vím proč. Říkali, že je to nejnáročnější obor. Nikoli na odbornost, v tom jsou si všechny obory rovny, ale v náročnosti na psychiku. Na charakter člověka. Vlastně na všechno, v čem má tenhle obor tak viditelné a vleklé problémy. A to jsem tehdy ani já, ani moji dobrorádci ještě netušili, jak se tyhle nároky během dalších pětadvaceti let mé praxe vystupňují…
* Jak?
V době, kdy jsem začínal, to byla zavedená a pohodlná klasika. Sice s nějakým takovým pocitem hučícího spodního proudu, ale byly zavedené postupy, ženy neměly žádné požadavky, všechny se stejně bály a měly vůči doktorům respekt. Udělaly, co jsme jim řekli. Pro nás, porodníky, to bylo jednodušší.
* A jak to vypadá dnes?
Svět se otevřel. Ženy jsou informovanější, tím pádem poučenější a náročnější. Přicházejí za porodníkem se svými představami, s nároky a požadavky. Také sociální kontext je jiný. Na počátku mé praxe byl klasický model: rodit přichází vdaná žena…
* Počkejte, to hraje nějakou roli?
To asi ne, jen mně osobně nějak víc vadí dnešní uvolněnost ve vztazích než požadavky na techniku porodu u zdravé ženy.
* V tom případě, jak se díváte na přítomnost otce u porodu?
Dnes chodí, je-li, skoro každý chlap…
* Dobrovolně?
Na to neumím odpovědět. Myslím, že to dnes chlapi berou jako povinnost. Někteří přijdou na celý porod, někdo je jen u finální fáze nebo přijde, až když se dítě narodí.
* Vy jste u porodu byl?
Nemám děti. Ale o tom později.
* Je podle vás přítomnost muže u porodu pro rodičku nějak přínosná?
Mám pověst, že jsem k požadavkům žen vstřícný. Jsem. Ale ptáte-li se mě osobně, říkám, že porod je babská záležitost. A vždycky byla. Ale když tam žena muže chce, beru to jako její rozhodnutí. Profesionálně jsem vstřícný, ale mám i své osobní postoje a nemám problém s tím vám říct obojí. Snažím se ženě maximálně vyhovět, ale myslet si budu své. Nehodnotím.
* Jak jste tedy došel na své porodní cestě k vstřícnosti, která vám vysloužila pověst alternativce?
Šťastnou náhodou a opravdu jen tak, že jsem byl ve správných chvílích na správných místech. Nebyla to vědomá cesta. Měl jsem hodně učitelů. Měl jsem kliku, že jsem prošel hodně pracovišť - od největších klinik po poslední zapadákov. To už něco dá. A ze všech těch zkušeností jsem si vždy vybral to nejlepší. Teprve když člověk bezpečně zvládá svoji odbornost, může se začít zamýšlet nad nadstavbou. Bez tvrdošíjných excelentních, ale staromódních praktiků bych si nedovolil jít dál. Proto na ně nedám dopustit.
* Jaká je dnešní převažující představa žen o ideálním porodu?
Každá je jiná, ale v zásadě jde o jediné: o respekt k intimitě, a respekt k individualitě. Pro některé ženy ale porod není nijak zajímavá věc a přicházejí rovnou s požadavkem na císařský řez.
* Co všechno lze ještě respektovat a kde je vaše hranice? Třeba takový porod doma…
Překvapilo mě, že krásné, inteligentní, a moderní ženy chtějí rodit doma. Zkoumal jsem proč. Mnohé z nich mají tak otřesnou zkušenost z předchozího porodu v porodnici, že chtějí dalšího potomka porodit doma. No a já se je od toho pokouším odradit tím, že jim u nás nabídnu jinou atmosféru a jiný přístup. U porodu doma jsem zatím nebyl. Některé moje kolegyně, porodní asistentky, k nim chodí. Chápu to a mám k tomu stejný postoj jako k přítomnosti otce u porodu. Ale když budu opravdu objektivní, vychází mi z toho hlavně to, že současný systém porodnictví není prostě úplně správný.
* Jaká by podle vás tedy mohla být ta cesta?
Nejde o to, lítat od extrému k extrému. Já osobně bych zkvalitnil péči v nemocnicích, pro mě ještě lépe třeba v porodních domech, než bych vystavoval dva životy zbytečnému riziku. Jde především o ten strach z nerespektu vůči intimitě a individualitě. Navíc vylézají na povrch určité poznatky ze zahraničí, že porod doma u zdravé ženy s fyziologickým (normálním) průběhem těhotenství je bezpečnější než porod v nemocnici. Možná na to něco bude, ale já to nedoporučuji. Porod doma může být bezpečnější, pohodlnější, jistější než v nemocnici, ale jde o to, co mnohé ženy nevědí nebo nechtějí vidět: Každý porod - i u té samé ženy - je jiný. Dva můžou proběhnout bez potíží a třetí se fatálně zkomplikuje a co pak? Pro mě je to ruská ruleta.
* Základním argumentem domácích rodiček je to, že je to návrat k tomu, co je přirozené…
Ano, to je pravda. A porodnictví by rázem bylo také mnohem levnější. Ale návrat k původnímu s sebou nese i původní rizika. Jak by pak vypadaly výsledky? Kolik by bylo mrtvých dětí a mrtvých žen? Souvisí s tím i další nekonečná otázka o zodpovědnosti matky. Ano, je zodpovědná za sebe, ale tady už rozhoduje i za někoho jiného, za své dítě… Je v tom mnoho dalších právních a etických otázek. A nikdo nikdy nebude mít tu jedinou absolutní pravdu. Ale jsem přesvědčen, že se žena nemůže rozhodnout svobodně a právně to pak hodit na někoho jiného. To si nemůže dovolit žena ani muž. V ničem. Dostávám nabídky na porody doma i za horentní sumy, ale jak jsem říkal, zatím je to pro mě nepřekročitelné.
* Zmínil jste se o porodních domech, co to vlastně je? A existuje to vůbec?
Je to dům hotelového typu, který stojí u nemocnice. Jednoduše řečeno, když se něco zvrtne, stačí přeběhnout pár metrů na operační sál. I u nás něco takového existuje, ale nemá to podporu ze strany orgánů a práva.
* Zlatá střední cesta vypadá dost zataraseně, takže se potácíme od extrému k extrému?
Ano... Když se na to podívám poctivě z hlediska ženy, chápu ten útěk k extrémnímu řešení. Když si představím, že přijdu ráno na příjem, přijde nevyspalý doktor se skvělou odborností, ale bez známky sociálního cítění, vyšplhám se na kozu, a pak mi někdo dá jen praktické pokyny… To je opravdu hrozná představa.
* K porodům chodíte na mnohá pracoviště, zaznamenáváte obecně nějaký plošný vývoj k lepšímu?
Daří se to, jsou tu lidé, kteří se o to snaží. Je tu samozřejmě i protitlak, ale to je ve vývoji vždy. Někde jsou možné standardně porody do vody, někde je to pořád ještě sci-fia striktně se to odmítá, protože se personál necítí bezpečně.
* Počkejte, tak o čí bezpečí tady vlastně jde?
O bezpečí všech - matky, dítěte… porodníka, personál nevyjímaje. Když se něco nepovede, chyby se hledají vždy u porodníka a personálu. V naší době vyrábění primitivních katastrof pak uslyšíte v televizi reportáž o mrtvé matce a mrtvém dítěti - znáte něco emocionálnějšího? A koho zajímá nějaká vyšší moc a nepředvídatelné komplikace?
* Kdybychom to měli brát takhle, tak se v jednu chvíli u porodu sejdou samí ustrašení lidé: matka, porodník, personál a dítě ze strachu ani nevystrčí hlavu…
Právě proto jdu trochu jinou cestou. Kladu důraz na etické a ohleduplné zacházení se ženou jako s klientkou. Ale pozor, nevycházím vstříc všem a ve všem. Snažím se třeba ženěvysvětlit, že místní personál třeba není připravený na ten který konkrétní požadavek, ale v rámci toho, co umí, odvede skvělou práci. Jsou situace, kdy můžeme ustoupit my: napříkad v druhé porodní fázi je možné tlačit v jiných polohách. To by mimochodem neměl být problém nikde, pokud porod probíhá fyziologicky.
* Měl jste obavy, když jste byl u nějakého takového „nestandardního“ postupu poprvé?
Ne. Měl jsem kolem sebe lidi, kteří to uměli a kterým jsem mohl důvěřovat. Mám sice dvě atestace, ale to neznamená, že jsem nějak nadřazený třeba porodním asistentkám. Navíc vím, že jsem měl na počátku své praxe kliku. Moje první pracoviště například umožňovalo porody do vody. Mohl jsem hned porovnávat to, co jsem se naučil, s tím, co jsem zatím neznal.
* Co si po letech své praxe v porodnictví myslíte o ženách?
O českých ženách mám vysoké mínění a všech žen si vážím, ale upřímně ženou bych asi být nechtěl, protože to mají podstatně těžší. Porod je opravdu obrovská zátěž a mnohé ženy se chovají bez přehánění obdivuhodně. Když o tom přemýšlím, myslím si, že já bych to asi takhle nezvládl. Muži by ale na sebe měli vzít dobrovolně vzít jinou životní zátěž… Baví mě chytré ženy, ženy, které vědí, co chtějí. Líbí se mi ženy, které přijdou s vlastním porodním plánem. Je pak na čem stavět a o čem debatovat. Vlastně tenhle přístup ze mě asi dělá toho alternativce.
* Kterým ve skutečnosti, podle všeho, co říkáte, vlastně nejste...
Někteří moji kolegové se věnují třeba dalším oborům, jako je umělé oplodnění a tak dále. Já mám „jen“ porodnictví, ale zajímá mě komplexně. Zajímají mě studie, které popisují důsledky bondingu (poporodní kontakt ženy s dítětem), zajímají mě výzkumy kolegů z jiných oborů, kteří sledují, jaký má průběh porodu vliv na další život. Ale jsem lékař, který bude vždy preferovat záchranu dítěte a matky před případnou psychickou pohodou, ale jsem otevřen specifi ckým požadavkům žen na to, jak chtějí rodit. Pravda je, že v porodnictví hodně znásilňujeme přírodu. Byl jsem třeba naučený od praktiků, kterým dodnes vděčím za svoji odbornost, že se u prvorodičky automaticky nastřihává hráz. Ale dnes už se došlo k tomu, že to není potřeba provádět paušálně. Poporodní poranění bez nástřihu jsou mnohdy menšího rázu, než když se nástřih dělá. Je to jeden z příkladů vývoje, ale vždy musí někdo sebrat odvahu, jít do toho rizika zkusit to.
* Mluvíme stále o porodu, ale jde i o průběh těhotenství…
Z lékařského hlediska jde zase především o odbornost, používané postupy a bezpečí všech, včetně lékaře. I proto si myslím, že se například počet předporodních vyšetření měnit nebude. Protože žijeme v době stížností a žalob, nikdo si nedovolí nějaké vyšetření, které je jinde běžné, vynechat.
Představte si, že se něco přihodí a právník přijde na to, že se vynechalo jedno jediné vyšetření, i kdyby stejně na konečné komplikace vliv nemělo... A je to. Žijeme v době a na místě, kde všichni očekávají zdravého potomka a zdravou matku. Pokud se něco nepovede, je to posléze něčí vina. Přesněji řečeno ne něčí, ale především vina porodníka a personálu. Tak to zkrátka je. Právě proto se do našeho oboru mladí lékaři moc nehrnou.
* Napadlo mě, můžete si vy, jako porodník, vybrat nebo odmítnout rodičku?
Můžu, ale mám štěstí, nikdy jsem žádnou ještě odmítnout nemusel a s každou jsem se zatím domluvil. Asi nejspíš proto, že jsem ještě nepotkal ženu takzvaně šílenou. Nereálná a nerealizovatelná přání se mi dosud všem podařilo vymluvit.
* Mluvil jste o tom, že porod ovlivní život člověka, jak jste přišel na svět vy?
Narodil jsem se normálně v porodnici, brácha se narodil císařským řezem. Oba jsme celkem normální…
* Fascinuje vás dodnes proces zrození?
Upřímně se přiznám, že jsem měl období, kdy mě to úplně přestalo bavit. Říkal jsem si, že bych mohl dělat něco úplně jiného, třeba být politikem… Ale jak jsem šel životem a zrál jsem, našel jsem v práci, kterou dělám, opravdový smysl a zalíbení. Vím, že po mně něco zůstane a že mě to zároveň posouvá dál. Každý další porod je pro mě další poznání. Snažím se propojovat intuici, praxi a zkušenost a to, co vidím na vlastní oči, mi nikdo už nevymluví. Právě tak jsem třeba přišel i na to, že je vlastně jednoduché vysvětlit takzvaný zázrak bezbolestného porodu.
* Máte na mysli naši fotografku Aničku?
Ano. Sama si našla pracoviště, kde je běžný porod do vody. Stejně jako si užívala celé svoje těhotenství, si přišla nakonec užít i porod. Neměla žádný strach, žádné předsudky a celý ten „zázračný“ proces byl v podstatě její zásluha. Byla zdravá na těle, a hlavně na duši.
* Měla asi také štěstí, že potkala zrovna vás, protože jste jí vyšel vstříc, ničím jste ji nestresoval, a kdyby nějaký strach měla, tak byste ho rozptýlil…
Možná nejvíc alternativní je na mě to, že nepodléhám panice. Tlak totiž vyvolává protitlak. Strašení, spousta vyšetření, a hledání možné chyby je krytí nás lékařů proti případným nečekaným komplikacím. A to je ten bludný kruh, který se snažím přetnout.
* Zmínil jste se o tom, že vlastní děti nemáte...
Ano, je mi 46 let. Nikdy jsem se neoženil a vlastní děti nemám. Možná je to jen vývoj událostí, rozhodně za tím nehledejte nějaké zásadní osobní rozhodnutí. Příležitostí oženit se jsem měl možná i více než průměrný muž, ale nikdy jsem to prostě tak necítil. Ani to, že bych se měl ženit, ani to mít vlastní děti. Měl jsem tři vážné partnerské vztahy se ženami, které měly děti a teď mám čtvrtý. Berte to jako manželství. Já jsem to také tak bral a beru a vlastní děti ke svému životu bezpodmínečně nepotřebuji. Navíc - teď už bych měl o ně i strach. Dnešní doba je stresující a hektická. Ženám, které řeší neplodnost, radím, ať si adoptují děti, které už tu jsou… To je můj názor.
* To jste mě docela překvapil…
Já vím. I když mám pověst velkého alternativce, jsem v podstatě konzervativně založený a nejsem ani takový ten extrémně citlivý chlap. Pouštím se ale do postupů, které nejsou obecně doporučované. Viděl jsem je ale na vlastní oči, vyzkoušel a ověřil jsem si je a stojím si za tím, že jsou mnohdy lepší a bezpečnější, než ty doporučované. Málokdo tohle ale dokáže akceptovat.
Článek vyšel v časopisu Moje psychologie 12/2013