[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jana od manžela odešla po 6 letech manželství. Do života ji vtrhla láska, která se na nic neptala a prohnala se jí poněkud nevyrovnaným manželstvím s takovou silou, že jediným rozumným východiskem byl rozvod. Bývalý manžel Jany byl o 10 let starší a vždy byl výrazná a nestandardní osobnost, Jana ho poznala na jógovém víkendu – byl lektorem jógy – a jeho vyrovnaný pohled na život ji velmi učaroval. Janin „ex“ byl vegan, jogín a nadšený příznivec alternativní medicíny, byl však tolerantní, nepůsobil jako fanatik a je, jak říkávala Janina babička, hodný člověk.
Dokud neměli Leoška, bylo vzájemné soužití harmonické. Jana pracovala na půl úvazku v knihovně a ve zbývajícím čase manžela následovala na různé na jógu zaměřené semináře, kde pomáhala s organizací i administrativou. Víkendy obvykle trávili v kruhu přátel na rozpadajícím se statku, který manžel koupil a snažil se ho s pomocí stejně založených přátel přetvořit v jakési společenské centrum. Když se narodil Leo, ponořila se ještě víc do manželových zájmů a nesourodé komunity milovníků jógy a všeho tzv. „alternativního“, protože kvůli mateřské odešla z práce.
Jenže právě „normální“ práce a „obyčejní“ lidé jí začali velmi chybět – chybělo jí čas od času zaskočit s kolegy na oběd do McDonalds, občas na víno či kávu, na nákupy drobností s kamarádkami. Ne že by nemohla, někdo jí to zakázal, ale cítila se před manželem divně. Káva, alkohol, nákupní centra, nezdravé jídlo v plastových kelímcích – to vše pro něj bylo tak nějak nízké. Nijak zvlášť to nekomentoval, ale znala jeho názory a postupně přestávala žít svůj život, ale její život patřil jemu – naprosto dobrovolně.
Když se rozhodla odejít, její vyrovnaný jogín jí řekl, že to respektuje, a že doufá, že jí jejich svazek něčím obohatil. Jana byla rozpačitá, cítila se provinile, ale byla šťastná, že rozvod proběhl velmi klidně a rychle. Na přání manžela se dohodli na střídavé péči o čtyřletého Lea. Vše fungovalo zhruba 6 měsíců bezvadně, v této době však manžel prodělal závažnější chorobu a ta jej přivedla k urinoterapii, kterou nadšeně přijal jako součást svého životního stylu – až potud je vše výhradně jeho věc.
Jenže začal pomocí moči léčit a pravidelně „čistit“ i Lea (nejen zevně, bohužel). Vše vyvrcholilo před odjezdem na školku v přírodě, kdy Janě volala zděšená paní učitelka, že jí Janin bývalý poprosil o schůzku, na níž jí podrobně informoval o tom, jak během týdne, kdy bude syn z domova pečovat o synův zhoršující se ekzém – péče spočívala v pití ranní moči a potírání postižených míst. Paní učitelka obdržela i dvě knihy, které ji měly pomoci vše přijmout (jak říkával „ex“).
Jana je sice velmi nakloněná přírodním léčebným postupům, stále občas cvičí kdysi milovanou jógu a snaží se jíst zdravě. Polkne-li výjimečně obyčejný ibalgin, musí takřka umírat, jenže moč je na ni zkrátka moc. Chtěla být objektivní, a tak si přečetla zmíněné knihy, prostudovala internet, ale ani to jí nepřesvědčilo k tomu, aby bývalého manžela v takové léčbě podpořila.
Sjednala si proto schůzku s dětskou lékařkou a na její návrh Leo podstoupil zevrubné vyšetření krve. Všechny parametry měl však v pořádku a ekzém se dokonce pravděpodobně i vzhledem k ročnímu období lepšil. Lékařka ji však důrazně varovala před možnými riziky urinoterapie a kladla jí na srdce, aby bývalého manžela přesvědčila o naprosté nevhodnosti takovéto „terapie“. Jana neví co dál, synek je ve střídavé péči, bývalý manžel je skvělý táta a synovi se velmi věnuje, ale moč je prostě moc!