Můj největší obdiv mají lidé, kteří se vůbec nestydí za své tělo, říká herečka Vlastina Svátková

Tohle téma najdete dopodrobna rozebrané v aktuálním čísle časopisu Maminka, které vedla Tamara Klusová. A redaktorka Jana Potužníková si mimo jiné povídala i s herečkou Vlastinou Svátkovou, pro kterou je vztah ke svému tělu i sobě samé zásadní téma. Trpěla totiž bulimií.

VIDEO: Podívejte se, jak Tamara Klusová jeden měsíc vedla časopis Maminka

Vlastina Svátková od svého kluka v šestnácti slyšela, že je tlustá. A už se to vezlo, až skončila u bulimie. Je dokonalým důkazem toho, že někdy se průšvih spustí i zdánlivou maličkostí. Poslední roky působí jako patronka sdružení Anabell a o hledání  sebehodnoty napsala krásné knížky: Prostor pro duši a Najdeš mě ve tmě. Obě rozhodně stojí za přečtení.

Pořád ještě žijeme v době, která nás hodnotí podle vzhledu. Jak ses to naučila ignorovat? 

Každá doba s sebou nese nějakou představu o tom, co je krásné a co ne. Můžeme obviňovat módní značky, ukazovat na lifestylová média i samotné slavné lidi, kteří se nějak prezentují a mnoho dalších lidí k nim vzhlíží a chtějí být jako oni. Ale jediná možná změna je, že pokud se nám to nelíbí a chceme to změnit, musíme začít u sebe. Přestat to číst, řešit, přestat se srovnávat, vyhodit váhu, napojit se na sebe a pracovat na přijetí toho, kdo jsem, s tělem, které mám. My nejlíp víme, kde jsou naše limity, kdy se k našemu tělu věnujeme s láskou a úctou, a kdy ho trápíme v honbě za dokonalostí, ovlivněni úzkostí ze sociálních sítí. Baví mě značky, které se nebojí do kampaní obsadit reálné ženy, neretušovat jim strie. Baví mě slavné ženy, které se nebojí přiznat, jak vypadají nenalíčené, po porodu, unavené a neklamou fanoušky tím, že používají Photoshop. Každá změna začíná u nás. A pokud nám něco vadí a chceme vytvořit bezpečný prostor i pro naše děti, musíme být příkladem a říct nahlas, co je v pořádku a co ne. Nebát se křičet, že jakékoli poznámky na naše tělo nebo tělo někoho jiného nejsou OK.

Proč se často nepřijímají ani ty, které vyhovují současným nárokům na krásu? 

Protože možná právě těm nikdo neřekl, že jsou krásné. Buď se to považovalo za automatické, ona přece ví, proč bychom jí to říkali, a taky funguje závist. Hezká holčička stejně jako hezká žena to nemá jednoduché, i když panuje opačný názor. Je středem pozornosti, a nemá-li dostatečnou sebehodnotu, brzy cítí, že ji okolí má rádo jen kvůli tomu, jak dokonale vypadá. Ale dokonalost není udržitelná. Stáváme se ženami, matkami, potřebujeme si dovolit být nedokonalé, abychom všechny životní situace ustály s dobrou psychikou. Za mě by se úcta k sobě, k tělu, respekt k odlišnosti měly vyučovat už na prvním stupni základní školy. Když malé dítě nemá možnost v hloubi duše přijmout sebe samo a to, jak vypadá, v dospělosti se bude jen trápit. A je to naše vina. Nás rodičů, učitelů, naší společnosti a toho, co považujeme za normální a čemu se vysmíváme s pocitem, že máme právo hodnotit, kdo je hezký, tlustý nebo má velký zadek. 

Ty jsi s příchodem syna zažila vlastně opak, sebepřijetí! Jaké to tehdy bylo? 

Těžko popsatelné slovy. Pamatuju si na obrovský pocit síly, energie, odvahy jít za tím, co vím, že je správně. Cítila jsem pokorné štěstí za to, že jsem to dokázala a mám krásného chlapečka. Můj život má najednou jasný smysl. Jsem tu proto, abych byla dobrou mámou. Ty ostatní věci pak postupně do sebe zapadnou. Ne okamžitě, ale postupně, aniž byste si všimli. Přestala jsem se přejídat, protože jsem vnímala, kdy jsem sytá. Neznamená to, že jsem se přestala o sebe starat. Po pár měsících jsem začala běhat, s kočárkem. Rozdíl byl v tom, že jsem se netrápila jídlem ani sportem z nenávisti k sobě samé, ale vnímala jsem, co mi dělá dobře, co mě dělá zdravou a silnou, a to jsem volila. 

Všechna ta cesta k přijetí těla je o změně ve spoustě hranic – musíš vypnout vnitřního soudce a přenastavit to, co do tebe většinou naládovali ti nejbližší. Co na tom pro tebe bylo nejtěžší? 

Myslím, že tohle se hodně změní věkem. Když porovnám své mladší já s tím dnešním, kdy mi bude za chvíli čtyřicet, vidím obrovský rozdíl. Tehdy jsem řešila svoje krátké, křivé nohy a trápila se tím tak, že jsem nenosila šaty. Dnes nosím jen šaty. Ano vím, že mám nohy do O, že jsou kratší, ale nezměním to, a tak jsem se naučila cítit se ve svém těle dobře. Nedokážu si představit, že bych prožila celý život v depresi z toho, že nemám dlouhé nohy. Že bych si odepřela radost ze života, z volnosti, svobody, z nošení šatů. Samozřejmě, že jsem udělala i velké změny. Vyměnila přátele, kteří řešili jen to, jak kdo vypadá. Přestala jsem kupovat časopisy. Přestala jsem sledovat lidi, kteří působí jako reklama na dokonalost a nepřiznají jednu autentickou opravdovou věc. Můj největší obdiv mají lidé, kteří se vůbec nestydí za své tělo, za sebe jako člověka a hrdě to prezentují. Nemaskují to ani neskrývají. Lidé pevně zakotvení ve svém bytí.

Máte v sobě zakotvenou touhu po dokonalosti a chcete s tím něco dělat? Jak se naučit přijímat své tělo se všemi jeho nedokonalostmi? To vše se dočtete v novém čísle časopisu Maminka. A pozor – najdete v něm i skvělé slevové kupony na akci Nákupy s maminkou, které se konají 7.–10. 10. Časopis je k dostání v trafikách, na ikiosek.cz, rohlik.cz a kosik.cz.

VIDEO: Co říká o říjnové Mamince šéfredaktorka Alice Rossi?