[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Asi před rokem jsem se sešla na hřišti s jednou sympatickou maminkou, která měla dítě ve stejném věku jako já. Po chvíli konverzace se mě zeptala: "Chodíte také na angličtinu?" Zůstala jsem zírat. Mému synovi bylo tehdy pouhých 18 měsíců! Proč by proboha měl chodit na angličtinu, když neumí aktivně používat ani češtinu. Tenkrát mě překvapilo, že vůbec něco takového existuje.
Když jsem pak od dotyčné maminky zjistila, kolik taková lekce pro batolata stojí, skoro se mi podlomily nohy. Jen pro představu: Za dvě takové hodiny bych si mohla koupit pěkné nové šaty. Podle mého názoru je rozvíjení jazyků u dětí ok, ale všechno má své meze. V mých očích je podobný kurz pro mrňata jen byznys a dětičky si z něj nic moc neodnesou. Ono to prostě jen dobře vypadá, když řeknete: Moje roční dítě už chodí na anglinu!
Moje kamarádka Péťa si zas usmyslela, že ze svého dnes sedmiletého synka bude mít sportovní hvězdu. Sama jako malá sportovala a kvůli zranění kolena musela na vrcholové úrovni skončit. Její Davídek byl od malička spíš lenoch, kterého jen tak něco nezvedlo z pohodlného pískoviště. Jenže Péťa ho chtěla za každou cenu rozpohybovat a donutit ho dokázat něco mimořádného. Přihlásila ho na fotbal, trvalo dva roky, než pochopila, že z Davida žádný Nedvěd nebude. Následoval orientační běh, golf, tenis. David žil neustálými tréninky a většinu odchodů na ně obrečel. Až si jednou "záhadně" zlomil zápěstí, měl žaludeční potíže. Petra svoji vizi bohužel nevzdala dodnes a je nervózní z toho, že až David konečně objeví ten vhodný sport, bude pozdě na zářnou vrcholovou kariéru…
Popravdě řečeno, často potkávám maminky, které by samy cedily krev, jen aby svého potomka dostaly tam, kam samy chtějí. Průměrnost se dneska moc nenosí. A standard dovedností dětí v první třídě bohužel stále roste a roste!