Na agresivitu dítěte lze koukat nejen jako na zlovůli nevycválaného „sprátěte“, ale i jako na projev čehosi mnohem hlubšího. Řada malých agresorů svým nevhodným chování volá o pozornost a pomoc.
„Agresivní signály jsou někdy i signály volání o pomoc. Agresivní děti mívají často hluboké pocity méněcennosti, úzkosti, selhání, často pozbyly pocit vlastní hodnoty nebo necítí, že jsou milovány. Příčiny mohou být velmi různé,“ píše v zajímavé publikaci s příznačným názvem Zkuste být dítětem psycholožka Eva Mádrová.
Nejen agrese budí agresi
Pokud má pedagog, vychovatel či třeba trenér mezi svými svěřenci nezbedu, který se vyznačuje neúnavnou a neutuchající agresivitou, pomocí níž řeší i sebemenší neshody a neustále tak upozorňuje na svou „maličkost“, napadne většinu dospělých, zda se takovému zkratkovitému řešení problémů nenaučil doma.
Jestli zkrátka není vychováván v duchu otřepaného hesla: „Škoda každé rány, která padne vedle,“ neboť je všeobecně známé, že agrese plodí zase jen agresi.
Již dávno však neplatí, že je každý agresor doma bit. Často stojí za agresivními sklony dítěte potlačené pocity bezvýchodnosti a méněcennosti zapříčiněné perfekcionistickou a autoritativní výchovou s velkým tlakem na výkon.
Doma vždy perfektní, poslušný a submisivní „slušňák“ se bez pak bedlivého dohledu přísného rodiče jako mávnutím kouzelného proutku změní v ďáblíka utrženého z řetězu.
Rodiče v těchto případech často nevěří, že je jejich vzorné dítko schopné jakékoliv agrese a mnohdy hledají chyby jinde (v kamarádech, pedagogovi apod.). Zatím by stačilo, kdyby trochu povolili pomyslné opratě a dali svému potomkovi občas prostor vyjádřit své emoce.
Nebo jim chybí vřelé rodičovské city?
„Agresivní projevy u dětí s poruchou sebevědomí jsou časté u dětí psychicky deprivovaných, které vyrůstaly v ústavech nebo v citově chladné rodině. Rozvoj jejich citů zůstal utlumen, neumějí navazovat hlubší přátelství a ve škole mívají špatný prospěch. Nedaří se jim v žádné oblasti jejich života a na své životní neúspěchy a nedostatek lásky reagují agresí vůči okolí,“ tvrdí psycholožka Mádrová.
Protikladem dětí, které citově strádají, jsou děti přehnaně opečovávané, takové, které si vždy „vydupou“, co chtějí. Těmto dětem jejich rodiče nevědomě potvrzují, že agresivní chování může být legitimní cestou k dosažení cíle:
„Když budu dostatečně hlučný, agresivní, hrubý a vytrvalý, dostanu, co si zamanu!“ Ano i zde lze hledat příčinu agresivního chování dítěte.
Píchnu, dloubnu, zatahám – vždyť je to skvělá zábava!
Rodiče někdy vyděsí silnou agresivitou podbarvené činy, které u svých dětí nikdy neočekávali, a nic jim nenasvědčovalo. V posledních letech lze totiž bohužel stále častěji pozorovat dětskou agresivitu bez zjevné příčiny.
Trápení vyvoleného „kamaráda“ či dokonce zvířete není v těchto případech založeno na antipatii k druhému či nelásce k sobě samému, ale je provozováno pouze na pro zábavu! Zdá se, že takovému dítěti chybí nejen možnost kvalitního trávení času, ale především základní morální hodnoty, soucit a empatie.
Psycholožka Eva Mádrová to ve své knize glosuje následovně: „Děti jsou dezorientované a rodiče, kteří na ně nemají čas, často sami vnímají mravní hodnoty jen okrajově. Tak se bolestí naší doby stává nemotivované násilí, což je agrese bez prožitku, žárlivosti, nenávisti či hněvu.“
Agresivitu u dětí je tedy nutné nejen potírat, ale i pátrat po jejích kořenech, neboť jen tak s ní můžeme jako rodiče nebo vychovatelé efektivně pracovat.