[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Zima už ukázala svou sílu, tak mě napadá, jaký lék na případné neduhy s ní spojené vám spolehlivě zabere?
Nejvíc mě nabíjí být s rodinou, což mě ale zároveň často i nejvíc vybíjí. Pravidelně tak při večerním uspávání usínám první já.
Takže rčení, že děti jsou zdrojem energie, ale také ji umí i hodně brát, podepisujete?
Jasně, ale sečteno podtrženo vám jí mnohem víc dodají. Děti jsou důvod, proč se těším domů, takovej boost energie vám nedá ani trojitý kafe!
Vaše poslední deska se jmenuje Rodinné album. Jste manžel a táta. Co pro vás rodina znamená?
Rodina je smysl života. Než jsem měl rodinu, byl jsem doma tam, kde jsem měl matraci a notebook, teď jsem doma tam, kde jsou oni, ať už je to kdekoli na světě. Samozřejmě toho člověk má kolikrát plný kecky a vzpomíná na časy, kdy spal, jak dlouho chtěl. (směje se). O všech těch strastech i radostech jsou moje poslední písničky, které se nachází právě na nové desce.
přechod z nula na jedno dítě je asi náročnější než z jednoho na dvě...
Zazpíval jste si na ní i s Nikol Leitgeb a Martinou Pártlovou. Proč právě holky z 3v1? Obě jsou to skvělý holky a výborný zpěvačky. S Nikol máme vánoční song, s Martinou zase takovej “dobrosong”. Mám z obou radost a je mi velkou ctí, že se na nich holky podílely. V písničce V peřinách spolu s moderátorkou Gabrielou Laškovou zpíváte: "A pak spolu v peřinách usnem po třech vteřinách." V tomhle se najde 99,9 % všech rodin. Že by osobní zkušenost par excellence?
Naprosto! Když tuhle písničku hraju na koncertech, typicky se setkávám s nechápavou reakcí lidí, kteří děti nemají, a se smíchem těch, kteří vědí. Já, kdyby mi tenhle song hrál někdo pár let zpátky, bych taky moc nechápal. Naopak, v současné době je to pro mě velmi aktuální téma.
Zobrazit příspěvek na Instagramu Příspěvek sdílený Pokáč (@pokacovo_instac)
Příspěvek sdílený Pokáč (@pokacovo_instac)
V klipu Rodinný typ mě zase pobavil váš prototyp typického Čecháčka. Trochu mi v něm připomínáte tatínka z filmu Na samotě u lesa. Ten sice miluje rodinu a své děti, zároveň je to ale tak trochu nudný taťka.
No jasně, v tomhle songu se promítají jak moje aktuální zkušenosti (“děcka vezmu na chatu, manželce dám vejplatu”), tak zkušenosti z dětství, kdy jsem musel absolvovat tříhodinové prohlídky hradů s rodiči. Tenkrát jsem nechápal, proč mě prostě nenechají sedět u počítače a tahají mě po těch divnejch vejletech. Teď už pro to pochopení mám, sami televizi záměrně nemáme. Nechceme, aby děcka tupě civěla do blikajících obrázků. Takže si často lámeme hlavu, jak je zabavit.
Vaši synové Teodor a Tobiáš jsou k sobě věkově dost blízko. Berete to jako výhodu?
Popíšu vám typický den: kolem šesté ráno se vzbudí starší Tedík. Já velmi těžkopádně vstanu s ním a jdeme si hrát, číst a tak dále. Tobík se vzbudí kolem půl sedmé, pak se začnou s bráchou mydlit a skončí to cca v devět večer. Je to takovej nekonečnej koloběh smíchu, křiku a pláče, občas proložený nějakou svačinou. Buď jsme doma a hrajeme si, nebo jdeme třeba ven na hřiště, každopádně se jim snažíme s manželkou co nejvíc věnovat. Přece jen jsou to naše děti, a jak jsem říkal, nechceme je posadit před telku a pít kafíčka. Teda vlastně chceme, ale neděláme to.
Když jste po narození Tobiáše na Instagramu sdílel komentář "to teprve bude jízda", věděl jste, jak velká bude? Je to jízda veliká, ale to byla i předtím. Ten přechod z nula na jedno dítě je asi náročnější než z jednoho na dvě, tady člověk aspoň už trochu ví, do čeho jde. Ale každý den se naučíme něco nového a musíme být pořád ve střehu. Navíc máme boží babičky, které nám s děckama pomáhají, takže si nemůžeme stěžovat.
Co kluky kromě pranic ještě baví? Baví je zlobit a dělat nepořádek a nebaví je být hodní a uklízet. Když pustíme muziku, rádi paří a zpívají, to je super.
Nechceme, aby děcka tupě civěla do blikajících obrázků. Takže si často lámeme hlavu, jak je zabavit.
Takže je možné, že se některý z nich potatí a půjde ve vašich stopách?
Máme takovou sadu dětských hudebních nástrojů a oba je poměrně často berou do ruky, ačkoli spíš s cílem rozbít něco nebo sebe navzájem. Takže se ještě uvidí.
Snažíte se ženě pomáhat s domácími pracemi, nebo radši vezmete kluky a pádíte z domu?
No ono ani jedno asi není zrovna výhra. Většinou si hodíme korunou. (směje se) Ale snažím se být nápomocný, jak jen můžu, ať už je to úklidem nebo vyvenčením dětí. Přece jen jsem často na koncertech, tak kontrolu nad domácností má moje Eliška. Já se snažím pomáhat a moc nepřekážet.
V České republice není, myslím, asi nikdo, kdo by neznal váš song Mám doma kočku. Z televizního Déčka děti zase znají Robůtka Kita. Inspirují vás ke skládání a psaní synové, nebo čerpáte i v jiných vodách? Zrovna kočku jsem psal, když jsem ještě děti neměl, stejně jako spoustu dalších písniček, které jsou u dětí populární. Upřímně jsem nikdy ani nepředpokládal, že by moje písničky mohly děcka oslovit, přece jen jsou v nich občas peprnější výrazy. No ale možná právě proto je to oslovuje. Mám radost, mají moji muziku rády, na koncertech jsou často celé rodiny od dětí až po babičky. Je to super, že si k mým písničkám najde cestu takhle široké spektrum lidí.
Povídáme si pár dnů po udílení cen Český slavík. Letos jste skončil na 6. místě. Berete i tuto příčku jako úspěch?
Dokud neudělají speciální kategorii pro Marka Ztraceného, ať máme my smrtelníci šanci, tak je to nepodstatné. Ale vážně. I když ocenění a umístění v anketách pro mě zas až tak zásadní nejsou, vážím si každého hlasu, který mi lidi pošlou. Letos jste oslavil „Kristova léta“. Cítíte se božsky?
Mám mnohem víc, než jsem si kdy dovedl představit, takže asi jo.