[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Ani já, ani Martina nejsme slabé povahy. Když něco nefunguje, jedeme dál, nepřemýšlíme nad tím. Protože právě to člověka hodně oslabuje. Jasně, že byly někdy chvíle, kdy jsme zapochybovali o sobě i jeden o druhém. Ale pak jsme to hodili za hlavu. Nezbylo nám nic jiného než čekat, kam nás "ten nahoře" zanese...
Musíte jít v životě věcem naproti, ale nechtít je za každou cenu, protože pak je nedostanete. Dostanete je v momentě, kdy se od nich odpoutáte. A tak to bylo i s Leem. Dostali jsme ho ve chvíli, kdy jsme už neřešili, jestli nějaké dítě vůbec budeme mít. Je to zvláštní, ale je to tak...
Lee má neskutečně vyvinutou empatii a sociální inteligenci. Je hodně adaptabilní a flexibilní, ať už v komunikaci nebo v prostředí. Bohužel to ale nese i svá rizika...
Lee je velká osobnost, ale je dost tvrdohlavý. k vlastnímu přesvědčení si musí dojít sám...
Že ne každý bude jednou vždycky přítel a že ne s každým může všechno sdílet. Takové dítě se musí usměrňovat úplně jinými metodami, v podstatě oklikami. Lee je dost tvrdohlavý a musí si dojít k vlastnímu přesvědčení. A my s ním musíme hrát tu hru, že je to JEHO přesvědčení. (směje se) Dát mu na zadek a říct "nesmíš" – tím mu důvod rozhodně nevysvětlíme. A v tom jsme si hodně podobní.
Ty máme pořád. Nejčastěji v autě. A oba je milujeme. Naposledy jsme spolu koukali na jeden animovaný film. Líbí se mi, že si sám vybírá už trošku hlubší témata, ne jen vtipné filmy. Většinou zvítězí film, ve kterém je nějaká dojemná scéna s poučením. A v těchto chvílích spolu dokážeme i brečet. To je naše ryze chlapská záležitost. Před nikým ostatním to neděláme. Ani nemůžeme, jsme přece chlapi!
Troufám si říct, že povahově je dost po mně. Když mu Pán Bůh nenadělil po tátovi tmavší vzhled, tak aspoň povahu. Rovnováha vesmíru. (směje se) Po mně zdědil určitě i lásku k hudbě a bojovým sportům a taky smysl pro fantazii. Tu má neskutečnou. Po mamince se velmi dobře hýbe a má svoje rituály. Když je nemá, je hodně nervózní.
Zobrazit příspěvek na Instagramu Příspěvek sdílený Marcus Benois Tran (@maracuzza)
Příspěvek sdílený Marcus Benois Tran (@maracuzza)
Za rok se chystám udělat velkou sérii koncertů. Hraju ve dvou úspěšných a dost aktivních kapelách, hostuju u kolegů, které mám rád, a taky mám spoustu vlastních projektů. Do toho všeho produkuju a textuju. Hudbou žiju 24/7, což je ale dost vyčerpávající. Proto jsem si přál dítě sportovce, abych mohl od muziky trochu utíkat. No, zatím se to úplně nepodařilo. Lee má extrémní hudební talent, rozhodně větší, než jsem měl já coby dítě. Pokud se bude u něj ten talent kultivovat, bude rozhodně dokonalý pokračovatel.
Olympiky poslouchali naši, takže jsem k nim měl velkou citovou vazbu. Tátovi jsem je musel jako dítě hrát, stejně jako v hudebce na škole, zkrátka všude. Asi neznám jinou kapelu, která by tu byla tolik dekád a měla tolik hitů. Svou první desku jsem nahrával u Petra Jandy v jeho studiu na Propasti. Muzikál Okno mé lásky jsem celý hudebně produkoval, rearanžoval a přepisoval do daných obrazů. Bylo mi obrovskou ctí, že mi Petr s producentem Oldou Lichtenbergem dal tolik důvěry k tomu, vůbec sáhnout do takových hitů. Jen škoda, že se toho nedožil můj tatínek. Měl by ohromnou radost.
Má stejně vyhraněný vkus jako já. Jedeme v autě a chce pustit kapely jako Slipknot, Clawfinger nebo Motley Crue. Což jsou na děti dost tvrďácké kapely. Má na tom rád tu výbušnou energii. Ale zároveň miluje i klidné věci. Naposledy jsme si pouštěli poslední singl kapely Imagine Dragons Children of the Sky. Hodně silná píseň. Začaly mu téct slzy po tváři a poprosil mě, ať mu to pustím ještě jednou. Vzali jsme ho i na jejich koncert do Berlína. Chtěl být vepředu, tak jsme odstáli téměř dvouhodinovou frontu, než začali hrát, a pak další téměř dvě hodiny po dobu koncertu. Celou dobu jsme si ho s Martinou střídali na zádech a on to celé vydržel. Tolik štěstí v těch jeho čtyřletých očích jsem ještě neviděl.
Ano, tam vidím taky potenciál. Často se spolu pereme, a když vidím, jak dokáže zapojit tělo a provádět údery nebo chvaty, a navíc správně, dělá mi to velkou radost. Ovšem tohle je v bojovém sportu jen 50 % úspěchu. Dalších padesát je, jak dokáže schytat rány a postavit se. To zatím vyzkoušené nemáme. Lee je ale šikovný i ve fotbale. Třeba nikdy nedržel v ruce tenisovou raketu, ale šel k Báře Strýcové na tenisový kemp. Po pár dnech si odtamtud přivezl pohár za 2. místo. Po mámě mu jde i lyžování a momentálně ho začal bavit parkour. Doma si teď neustále staví různé překážky a skáče přes ně. Když vidím, jakému pádu se zrovna vyhne, tak je mi z toho občas dost špatně. Ale i to patří k životu.
Ano, je to takový ten konstantní strach, který má asi každý rodič a který vás neopustí celý život. Největší strach mám a vždycky budu mít o jeho zdraví. Zbytek se vždycky nějak zařídí...