Maminka.czRozhovor

Muzikant Pavel Callta, který přišel o oba rodiče: Mamka mi chybí téměř ve všem. Těším se, až budu jednou táta...

Dita Mrázková 7.  3.  2024
Jak se dospívající kluk vyrovnává se smrtí rodičů? Jak přijme fakt, že už nikdy neuslyší mámin hlas, neucítí její objetí a už nikdy se jí nesvěří se svými smutky? Třeba tak, že napíše „tam nahoru“ písničku s všeříkajícím názvem a vyznáním, které chytne za srdce snad úplně každého…

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Pavle, na Instagramu máte se svým synovcem momentku z oslavy svých 35. narozenin, které jste nedávno oslavil. Žijete v Praze, bratr s rodinou na Moravě, stýkáte se často?

Ano, bratr žije s rodinou na Moravě, ale do Prahy jezdívá jednou týdně, takže se vídáme celkem pravidelně. Zajdeme do kina, na večeři, popovídat si. Ale snažím se jezdit i na Moravu, hlavně za synovcem Filípkem.

VIDEO: TADY VŠECHNO VZNIKÁ: PAVEL CALLTA UKÁZAL SVŮJ OBLÍBENÝ DOMÁCÍ KOUTEK

Jaký jste strýc?

S Filípkem máme naprosto úžasný vztah. Pořád spolu něco vymýšlíme, jak říkáme, „kravíme“. Moc si rozumím i s jeho maminkou, bratrovou ženou.

Před pár dny, 2. března, jste vydal nový song „Chybíš“, věnovaný vaší mamince, která zemřela na rakovinu. Když jsem písničku poslouchala, věřila jsem vám každé slovo, ta naléhavost a bolest z ní byly cítit opravdu moc. Pomáhá vám hudba jako jakási forma terapie?

Děkuju za vaše slova a za to, že tu autenticitu cítíte. Chybíš je takový dárek k maminčiným narozeninám, které měla 2. března. Napsal jsem ho na jeden nádech. Když jsem psal „Mami“ – první písničku věnovanou mamce –, bylo to jen den poté, co odešla, a tam to bylo hlavně o bolesti, kterou jsem prožíval. Tahle písnička je víc o smíření, o tom, že mamka je takový náš anděl, který na mě a bráchu dohlíží.

Letos od maminčiny smrti uplyne 12 let. Je mi jasné, že ta bolest bude v člověku už napořád. Mluvíte však o smíření, znamená to, že jste se s jejím odchodem už vyrovnal?

Čas léčí i v případě těch největších ztrát. Pomaličku se ta bolest obrušuje, ale přiznávám, že jsou dny, kdy mě její odchod dožene, kdy mi moc chybí a štve mě, že jí nemůžu nic říct. Když třeba vidím film s tematikou rodiny, jsem pak víc naměkko. Takže je to tak půl na půl. Stoprocentně zahojený nejsem a asi to úplně nezmizí. Ale to je život.

V písničce Chybíš je věta: „Když píšu tyhle verše, věřím, že posloucháš…“
Věříte, že tu máma někde pořád je?

(odmlčí se). Víte, nechci, aby moje odpověď zněla nějak duchařsky, a nechci být ani za nějakého trpitele. Věřím tomu, že když člověk vyšle nějaký signál tam „nahoru“, tak ho ten blízký slyší. Od maminky mám jeden obrázek, kde je mamka vyfocená, a když mám z něčeho radost, dobrý pocit, tak to říkám jakoby tomu obrázku, nebo mu čas od času dám před spaním pusu na dobrou noc. Není to o tom, že by tu mamka měla být pořád se mnou, ale v ten moment mám pocit, že mě slyší.

Kdy vám chybí nejvíc?

Chybí mi celkově. Když jsem se třeba rozešel s partnerkou, když mám špatnej den… Prostě když mám pocit, že život je nic moc a já jsem „down“, tak to mi chybí moc. Můžu samozřejmě říct tyhle pocity kámošům nebo bráchovi, jsem za to taky rád, ale není to taková ta kotva, jakou může být jen mamka.

Po dvou letech od její smrti jste přišel i o tatínka, který si vzal život. Můžeme o tom mluvit?

Můžeme. Nikdo doteď neví, proč to táta udělal, do hlavy mu bohužel nikdo neviděl. Někde se psalo, že to bylo kvůli dluhům, ale tak to není. Měl v rámci podnikání nějaké úvěry, ale finance nebyly důvod, proč si vzal život. Vím jen, že byl strašně vyčerpaný, protože hodně pracoval.

Nemohl v tom hrát roli odchod vaší maminky?

Mohl. Jak moc pracoval, aby zapomněl na tu bolest, dostal se do velkého tlaku, až to prostě psychicky nezvládl. A navíc byl typ člověka, který odmítal pomoc odborníka, byl zatvrzelý a přestal vidět východisko. Všechno se to sešlo v nesprávný čas a jeho odchod ze světa byl vyústění.

 

Když nemám úplně dobrý den, tak se z toho vypíšu…

 

Kde jste v té době hledali východisko vy s bratrem?

Brácha měl přítelkyni, dnes už manželku, která je úžasná. Zbytek rodiny máme v Děčíně, mám tam tetu, která je taková druhá mamka. Mně ale nejvíc pomohla hudba. Pořád jsem psal a koncertoval, takže jsem neměl čas se moc trápit. A tak to mám dodneška. Když nemám úplně dobrý den, tak se z toho vypíšu formou hudby a textů. Psaní a sport jsou skvělá věc.

Vaše maminka taky zpívala, vidíte tam nějaké geny?

Mamka měla překrásnou barvu hlasu, v písničce Chybíš zpívám: „Hlas tvůj mě vždycky uklidnil.“ Tak to bylo. Když zpívám, v určitých polohách u sebe její hlas slyším. Mamčin táta byl taky muzikant, takže určitě tam nějaké geny budou.

Přišel jste o oba rodiče, prošel si velkou ztrátou. Toužíte založit vlastní rodinu, být tátou?

Přiznám se, že do těch čtyřiceti dvaačtyřiceti bych první miminko chtěl. Měl jsem několikaletý vztah, který nevyšel, a nevím, jestli jsem na další připravený. Jsem teď ve fázi, kdy to nechávám plynout, na nic netlačím. Věřím, že až to budu cítit, tak ten správný čas přijde…

Klepněte pro větší obrázek
Zpěvák Xindl X o rodinném životě na Kanárských ostrovech: Děti by se neměly držet jen maminčiny sukně
Témata: Láska a vztahy, Rodina, Sourozenci, Rozhovor, Psychika, Instagram, úzkost, Rodiče, Tragédie, Bolest, Emoce, praha, tragická smrt, osud, Smrt, zpěvák, Písnička, Rakovina, sebevražda, song, muzikant, Pavel Callta, bratr, Táta, Děčín

Video