[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
V ordinacích psychologů a psychoterapeutů je to častá zakázka: „Dobrý den, mohl byste něco udělat s mým sebevědomím? Potřebuju si víc věřit.“ Paradoxem přitom je, že psychologie termín „sebevědomí“ v podstatě nezná a v odborných publikacích jej vůbec nenajdete. Jsou tam ovšem termíny sebepojetí, sebedůvěra, sebeúcta či sebeoceňování. Všechny jsou součástí Já (jinak také Self nebo Ega) a zahrnují vědomí toho, co jsem a co dokážu.
To, jak vnímáme sebe, potom přímo ovlivňuje způsob, jakým vnímáme svět kolem nás. Teorie týkající se těchto termínů jsou poměrně složité, ale důležité je, že jen těžko můžeme oddělit sebevědomí od vlastního Já a snažit se s ním něco dělat. Pravda, můžeme se posadit do tureckého sedu, zavřít oči a donekonečna si opakovat: „Jsem sebevědomý.“ S největší pravděpodobností se ale vůbec nic nestane.
Byl to slavný film s Paulem Newmanem, ve kterém trestanec Luke do potext: slední chvíle a za všech okolností zůstával frajerem. A bylo to také zbožné přání pětatřicetiletého ekonoma Romana, který si při terapii povzdechl, že by chtěl být alespoň na chvíli jako on: „Všechno brát v pohodě, všemu dokázat čelit, všechno zvládnout a nesesypat se, prostě být borec.“ Bez dlouhého vysvětlování a s plnou vážností toho tvrzení můžu na tomto místě konstatovat, že takový člověk neexistuje. „Ale já jich pár znám, a nejsou to jen filmové postavy!“ namítal ukřivděně Roman. A jsem si jistý, že mnozí pánové by se k němu hned přidali. Sebevědomí má ovšem jednu záludnou vlastnost – není vidět.
Můžeme se ovšem jako borci tvářit, to mnohdy nebývá až tak těžké, ale pokud si na roli frajera Luka zvykneme, ve skutečnosti budeme jen velmi špatně snášet prohry a životní kotrmelce. Frajeři si totiž nikdy nemůžou ulevit smutkem, pláčem nebo přiznáním, že potřebují pomoc a že jsou v koncích. A takový život je dost namáhavý a náročný. Nástrahy přitom opravdu číhají na každém kroku: Špatné zaměstnání, neuspokojivý vzhled, málo peněz, žena ve vyšší funkci než muž, sexuální selhání, horší auto než soused, posměch od druhého...
To všechno může s mužským sebevědomím pořádně zamávat. A aby to nebylo tak jednoduché, vězte, že i bohatý úspěšný hezoun s pověstí sexuálního boha může mít proklatě nízké sebevědomí. Platí totiž, že sebepojetí (sebehodnocení či sebedůvěra, chcete-li) neodráží nutně realitu. Je to náš vnitřní pocit a naše představa o sobě samém, takže navenek můžeme být úspěšní a vážení, ale uvnitř se i přesto můžeme stále považovat za selhávajícího.
Na utváření našeho sebevědomí se podílí hned několik faktorů. Genetickou výbavu a roli dědičnosti příliš neovlivníme, některé životní zkušenosti se na nás také bohužel sesypou jako lavina a neblaze ovlivní vnímání sebe sama. Kromě jiného tady svůj vliv uplatňuje například i politika, protože komunistická totalita dlouhodobě a systematicky kastrovala muže ve všech svobodných podnikatelských aktivitách. Nebylo možné vytvářet skutečné hodnoty, nebylo možné něco vlastnit.
Utrpěla samotná identita rodiny, protože co dědeček a tatínek vytvořili, to zločinecký systém vzal a zničil. V mnoha mužích tak převládl beznadějný pocit, že nedokázali ubránit ani hranici vlastní rodiny. Sebevědomí dostalo smrtelný zásah a je jasné, že co nemáme, to jen těžko můžeme předávat dalším generacím. Poměrně klíčovou roli ale bez ohledu na politickou situaci hrají rodiče a jejich výchova v raném věku. Je s podivem, u kolika tatínků (ale i maminek) urputně přetrvává mýtus, že aby ze syna vyrostl pořádný chlap, je třeba chlapáckého přístupu a jisté dávky tvrdosti.
Opak je ale pravdou a s určitou dávkou nadsázky lze konstatovat, že muže dělá mazlení. V době, kdy se utvářejí a formují základy osobnosti, což obvykle zahrnuje období do sedmi let věku (někteří autoři tvrdí, že nejdůležitější jsou v tomto ohledu první tři roky života dítěte), potřebuje malý hrdina především podporu a ocenění. Rodiče se ale mnohdy poněkud absurdně bojí, že své dítě rozmazlí a ono si pak nebude věřit.
Tak se stane, že v momentě, kdy má dítě pocit, že selhává a nevěří si, přichází paradoxní příkaz: „Musíš si věřit! To zvládneš, neboj se!“ Ve skutečnosti potřebuje ale pohlazení a ujištění, že víme, jak je pro něj situace těžká, a že když ji nezvládne, nic se neděje – my jako rodičové zůstáváme a naše láska se tím nijak nemění. Tímto způsobem se utváří zdravé sebepojetí, a tedy i sebevědomí, které nám říká, že i když selžeme, neznamená to, že by celá naše osobnost byla znehodnocena.
Tato závislost na vnějším hodnocení a uznání přetrvává především u narcistických osobností. Tito lidé se naučili, že budou milováni, jen když „to zvládnou“, jen když budou dobří. A tak se vší silou snaží ukazovat svému okolí, jak jsou báječní, ale jejich sebevědomí je ve skutečnosti na bodu mrazu. Stačí jeden křivý pohled, jeden neúspěch či jedno setkání s někým, kdo takového člověka v čemkoli převyšuje (klidně stačí i lepší kravata), a roztáčí se bludný kruh sebepochybností, pocitů viny a mnohdy až depresivních nálad. Celé Já totiž křičí na svého nebohého majitele: „Nestojíš za nic!“
Jedna z hlavních rolí ve hře mužského sebevědomí byla přidělena ženám. Muži se sice rádi předvádějí i mezi sebou a donekonečna spolu soupeří, ale bez diváků ženského pohlaví ani to nejimpozantnější vítězství nakonec jaksi není ono. Nutno podotknout, že v současném měnícím se světě, kde jistoty živitelů rodiny padají jako přezrálé hrušky ze stromu, to pro pány není vůbec jednoduché. Odkud brát sebevědomí, když žena bez problémů zastane muže ve všech jeho rolích, a jako bonus ještě dokáže přivést na svět nový život a plně se o něj postarat?
Často jsou proto ženy označovány za ničitelky mužského sebevědomí, ale ruku na srdce – dámy o nás mnohdy vědí moc dobře, jak snadné je zranit naši duši, a proto jsou nás ochotny šetřit alespoň na nejcitlivějších místech. V jisté internetové diskusi se pisatelka Majka přiznala, že opustila svého přítele proto, že byl příšerný v posteli. Na dotazy ostatních čtenářek, zda mu řekla pravý důvod rozchodu, odepsala: „Neřekla. Nedokázala jsem to. Měla jsem pocit, že by to otřáslo jeho sebevědomím. Uvedla jsem jiné důvody.“ Ostatní účastnice fóra se přidaly ve vzácném konsenzu: „Také si myslím, že právě toto je oblast, kde se pravda říkat nemá. Pokud vím, toto je nejcitlivější část mužského sebevědomí.“
A ještě jeden názor: „Taková pravda velmi zraňuje, a zvlášť chlapovi může poškodit sebevědomí na celý život.“ Vida, jak nás ženy prokoukly a jak nás chrání, aniž si to mnohdy uvědomujeme. To, co nás totiž ve skutečnosti popravuje, jsou naše představy o tom, jací bychom měli být. V souvislosti se zmíněným tématem je to častá představa, že žena očekává sexuálního přeborníka, který s ní vystřídá všechny polohy a bude se s ní milovat do bezvědomí. Pozor, pánové, i takový snaživec může být klidně označen za „příšerného v posteli“.
Své sebevědomí často hledáme zcela mylně ve srovnávání se s druhými. Neustále pozměňujeme svá měřítka a říkáme si, jací bychom měli být, abychom se cítili dobře. Vypravujeme se na dlouhé výpravy do vnějšího světa, abychom tam hledali to, co ve skutečnosti leží v našem nitru. Každý z nás má nějakou ideální představu o tom, jaký by chtěl (nebo spíše měl) být. Čím blíže je tato představa realitě, tím šťastnější a spokojenější jsme, a tím je také silnější naše sebevědomí. Někdy vede cesta přes změnu reality, jindy je zase třeba slevit ze své ideální představy a uvědomit si a smířit se s tím, že jsme takoví, jací jsme.
Uznání svých skutečných vlastností a limitů totiž dává člověku obrovskou sílu. Jistě jste se již ocitli v rozhovoru s člověkem, jehož projev byl monologem na téma „představte si, představte si, co já všechno dovedu“. Anebo s člověkem, který se vás snažil za každou cenu nějak „dostat“, ponížit nebo zesměšnit. Lidé, kteří dávají své sebevědomí na odiv, ve skutečnosti žádné nemají a právě jejich obrovská nejistota o vlastní hodnotě je zároveň jejich největší slabinou. Důležité je ale vědět, že i o své slabiny se můžeme opřít, že i to může být pevný bod v našem životě. Uznat před sebou a před ostatními svou vlastní slabost totiž vyžaduje velkou dávku sebevědomí.