Maminka.czČasopis Maminka

Mužský pohled: V čem je nejtěžší vychovávat dítě?

Vítek Pokorný 22.  7.  2013
Mužský pohled: V čem je nejtěžší vychovávat dítě?
Jednoduchá odpověď na nejednoduchou otázku. V lásce a pokoji. A v pokoře a slušnosti vůči světu a svému okolí (neplést si ale pokoru s netečností a bezduchým přikyvováním). Otázky kolem výchovy dětí si kladu již patnáct let od okamžiku, kdy se narodil můj syn. Po sedmi letech dcera, a otázek ještě přibylo.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Jak vychovávat děti s takovým věkovým rozdílem, když jejich zájmy se míjejí? Jak je motivovat ke společné hře a sdílené radosti, když jediné, co následuje, je hádka? Ale není jedním z hybatelů jejich hádek pocit, že jednomu z nich se nespravedlivě nadržuje? Odpověď zní: Ano... ale… Vždy je nějaké ale, ale nejblíž ideálu bude francouzské heslo z barikád: volnost, rovnost, bratrství. Zní to super, v praxi hrůza.

Dvě dcery v rozptylu dvou tří let to mají fajn. Her na nemocnici, salon krásy, soutěž v tanci atd. je milion. Dva kluci, které nedělí dekáda, si taky společnou řeč najdou, ale kluk a holka, navíc oba s totálně odlišnými povahami… to je oříšek… Ale mnohem větší je to ořech, když se chcete dobrat odpovědi na otázku, zda a jak děti vychovávat v lásce ke každému živému tvorovi, což nás učí kdekteré světové náboženství a k tomu ještě lidská přirozenost. Moje přirozenost. Možná že obecná lidská přirozenost je trochu jiná.

Totiž že ten, kdo bude poslední, se nenají. Proto se derme na vrchol. Buďme silní, a pokud budeme i dostatečně sobečtí, dojdeme k cíli rychleji než ostatní. Buďme přitom ale také navýsost obezřetní, neboť nepřítel nám dýchá na záda a chce nás zbavit našeho postavení… Nahoře to fouká. Vidíte, už jsme u nepřátel. Z láskyplných tvorů bojovníci.

A boj je to od prvních okamžiků. Začíná to už ve školce, kdy nás jiný tvor bezdůvodně bije a poté nutí odevzdávat ve škole peníze. A může to tak pokračovat až do dospělosti, kdy ti slabší budou pracovat na ty silnější. Na tomto světě je to bohužel tak dáno. A k soutěži mezi námi dochází už v době prvních krůčků, kdy se děti učí hájit si místo na pískovišti.

Nejsem z toho nadšený, ale chápu, že tahle škola je asi správná. Z hlediska genů je úspěšnější - tedy lepší - ten, kdo je dravější než ti ostatní statní. Ale i malá ryba se může prosadit, když na přesilu vyzraje chytrostí… Ideální případ. Kolik takových znáte? Ten běžný je prostě si zajistit ty nejlepší podmínky pro život. Jakkoli. Je to zřejmě pud sebezáchovy.

Tak jak vychovávat děti, když je někdo z jejich okolí ponižuje a ničí ten mnou těžce vytvořený obraz země, kde spravedlnost a poctivost vítězí? Vždyť děti jsou denně konfrontovány s realitou a poznávají, že tatínek se asi plete, když říká, že lidé se mají mít rádi… Má se tedy moje milované dítě uchýlit k „preventivní“ obraně?

Anebo bude lepší trénovat dítě jako běžce, protože když uteče, tak sice přijde o čest, ale nepřijde o oko a ledvinu v bitce, kdy se k tomu jinému tvorovi přidá ještě pár jiných spolubijců, kteří s ním tvoří stádo spřízněných duší? Vůbec otázka stádnosti mě taky pronásleduje… Stádo je pro řadu lidí fajn společenství, v něm se zahřejete, ztratíte a zase najdete, nebo nabydete dojmu, že někam patříte. Taky samozřejmě můžete být Don Quijote bez koně a solitér bez stáda, ale musíte opravdu moc makat, abyste si udržel pocit jakéhos takéhos sebevědomí, bez kterého se přežít nedá.

Jak tedy zvýšit sebevědomí dětem? Chválit a chválit a nesnažit se v zápalu rodičovského šílenství zadupat do zem" výhonky rašícího charakteru. A jak ho zvýšit sobě, když se cítíte jako vypreparovaný křeček a chtěl byste dávat, ale nemáte co, neb jste síly vyplýtval v boji s větrnými mlýny? Přečtěte si Dona Quijota.

Nechcete­ ­lise stát rovnou vůdcem nějakého stáda. Na což musíte mít zase řadu jiných vlastností. Občas se pak objeví vůdci, kteří mluví o lásce a lepší společnosti a všeobecném míru, ale za tuto utopii zaplatíte ještě víc. Nejčastěji celým majetkem. A to vše nás vede k dalším střetům se sebou samým. Spokojit se? Stáhnout do ulity? Žít jen pro sebe? Ze stáda se mi dělalo vždycky trochu šou?. Ale kdo není členem stáda, jako by najednou byl sám. Takže…? Jít tak někde uprostřed?

S hledáním návodu na správnou výchovu přichází nová řada otázek. Kde končí obrana a stává se aktem síly? To dnes řeší i soudy v případech, kdy se postavíte zloději a náhodou ho při obraně svého majetku zraníte. Ne on, ale vy jste v průšvihu! Je to na hlavu. S jak velkou silou má mé dítě praštit jiné, aby mělo klid od šikanování? Dětem říkám: Nezačínej si, ale když tě někdo schválně praští, vrať mu to. Když tě praští znovu, vrať mu to s dvojnásobnou silou, což platí stejně i v duchovní rovině. Ale jak se to pak má k té vzájemné lásce mezi božími tvory? To si řeší každý sám a každý nakonec zjistí, že neexistuje univerzální návod.

Každé dítě je jiné a vše záleží na souhře mnoha dalších vlivů, z nichž rodinný příklad je nejsilnější. Děti kopírují chování rodičů. Ale co když má můj partner diametrálně odlišný názor na svět a výchovu? Začíná diskuse, která neskončí. Jen když jeden ustoupí. Je to vždy ten moudřejší? A co vy, už jste moudřejší z těch všech slov?

Já ne, a tak se budu jen snažit, abych nakonec neskončil jako jeden známý, který na smrtelné posteli slyšel od dítěte výčitku: proč jsi mě vychoval tak slušnýho? Mohl jsem ti koupit léky z Ameriky, kdybych měl dost peněz, ale ty nemám, protože jsem nechtěl do toho hnusnýho světa úplatků a čachrů. No nic, tati, odpočívej v lásce a pokoji. A vy též. Amen.




Vítek Pokorný(48)
Producent, scenárista a dramaturg. Napsal stovky televizních scénářů (Českohledá SuperStar, X Factor, Česká Miss, Zlatá mříž atd.), je také autorem baletu, dvou románů a básnické sbírky. Má syna Mikuláše (15)a dceru Amélii (8).



Článek vyšel v časopisu Moje psychologie 6/2013

Témata: Děti, Časopis Maminka, Výchova, Pohled, Mužský pohled, Česká Miss, Univerzální návod, Odlišný názor, X Factor, Dekáda, Křeček, Scénárista, NEJ, Superstar, Lidská přirozenost, Vychovávat dítě, Muž