Maminka.czRozhovor

My jsme se snad ještě nikdy nehádali, říká herec Roman Vojtek s manželkou Petrou. Jsou ve výchově jednotní?

Dita Mrázková 20.  4.  2022
Ona je známá především z muzikálů, on z televize a filmu. Jsou spolu sedmý rok, vychovávají tři děti, žádná krize se u nich ale nekonala. Naopak, ti dva zvládli možná jednu z nejtěžších vztahových zkoušek. Jak žijí Roman a Petra Vojtkovi?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Jiskra u nich přeskočila na jednom natáčení, i když Petra říká, že měla z Romanových námluv ze začátku trochu strach. „Říkalo se o něm ledacos, nakonec mě ale dostal tím, jak moc o mě stál,“ vzpomíná na začátky vztahu herečka. Musela ustát nelehké začátky s Romanovými dětmi, jejich žárlivost i společné sžívání se. V listopadu 2020 se jim narodil syn Nathaniel, který do rodiny přinesl jeden velký bonus… 

Jak jste si v tak velké partě užili focení? Pětičlenná rodinka, to už vyžaduje přece jen víc logistiky. 

ROMAN: Byl to docela šrumec, ale malý vydržel, dal si mezi focením šlofíčka, my zatím nafotili další fotky, tak se to pěkně propojilo. 

VIDEO: Roman Vojtek s rodinou na focení pro časopis Maminka



Z Editky je už velká slečna. Pomáhá s péčí o nejmladšího brášku? 

ROMAN: Editka i Benedikt malého moc milují, jsme rádi, že si k němu oba našli vztah. I když mají občas své chvilky, starají se a pomáhají rádi. Když jsem s nimi přišel za Péťou do porodnice, Editka si Náťu hned vzala do náruče, protože byla zvyklá od bráchy. A z Náti byla úplně „poprděná“. 

Takže žádná žárlivost, jak to u starších dětí občas bývá? 

ROMAN: Takové obavy jsme měli, když byla Péťa těhotná. To se Editka možná bála, jestli nebudeme mít rádi víc nového sourozence. Samozřejmě že se malému hodně věnujeme, ale snažíme se jí i Benovi vysvětlit, že Nathánek je nejmenší a zkrátka teď potřebuje od nás nejvíc péče a pozornosti. Teď, když není moc práce a já jsem víceméně pořád doma, tak to ale zvládáme hezky a můžeme se věnovat všem dětem naplno. 

Jaké bylo sžívání dětí s miminkem? 

PETRA: Máme video, pár dní po porodu, které je moc dojemné. V obou dětech jako by najednou něco pookřálo. 

ROMAN: Byla na nich vidět ta bezpodmínečná láska – z vteřiny na vteřinu, ty jejich pohledy očí, cit, úsměv, něha… Nejde to vyjádřit slovy, to se musí vidět, zažít.

PETRA: Editka už chápala potřeby malého miminka, ale Beník si myslel, že mu porodím hned parťáka. Když jsme jeli autem z porodnice, divil se, že s ním vůbec nemluví. Nebo když jsme přijeli domů, hned s ním chtěl stavět bunkr. Rok se s rokem sešel a dneska už si spolu hrají s balonem, stavějí bunkry a domečky z krabic. 

VIDEO: Roman a Petra Vojtkovi: O „tátovství” tří dětí, porodu v době covidu i o tom, jestli chystají ještě jedno miminko

DĚTEM JDEME PŘÍKLADEM  

Romane, není tajemstvím, že Ben a Editka jsou vaše děti z předchozího manželství. Jak jste jim po rozchodu s jejich maminkou vysvětlil, že už spolu jako rodina fungovat nebudete? 

ROMAN: Hodně záleží na tom, v jakém duchu a v jaké energii se ti dva rozcházejí. Beník se už tehdy narodil do jasné situace, jiný stav ani neznal, přijde mu to tedy přirozené. Od začátku jsem tu byl pro něj a pravidelně jsem si ho začal brávat od jeho čtyř pěti měsíců, kdy už byl na příkrmech. Děti mám ve střídavé péči, týden jsou s maminkou, týden u nás. Takže Ben to neřešil. U Editky to bylo jiné. Byly jí čtyři a já nikdy nezapomenu na náš rozhovor, kdy se mě ptala, proč jsem odešel, proč se to všechno děje. Měl jsem tehdy pocit, jako bych se bavil s dospělou dívkou, jako kdyby se její duše vyloupla v někoho zralého. Všechno jsem se jí snažil vysvětlit, oba jsme u toho brečeli. 

Pochopila to nakonec nějak „po svém“? 

ROMAN: Víte, cokoli k tomuto tématu budu říkat, bude vypadat, jako že se obhajuju. Jediní, kdo vám k tomu můžou říct skutečnou pravdu a skutečné pocity, jsou Beník s Editkou za takových deset let. Troufám si ale tvrdit, že to jsou šťastné, milované děti, které tu s námi vyrůstají v harmonickém prostředí, v lásce. Vidí, jak se k sobě s Petrou chováme, jak řešíme problémy, snažíme se tu být pro ně a jít jim příkladem. Netlačíme, nepřikazujeme. Co si z toho odnesou do svých životů, je už na nich. Jasně že to není ideální stav pro žádné dítě, ale pořád si myslím, že je důležitější, aby děti měly dva spokojené rodiče a dva spokojené domovy než jednu rodinu, ve které to prostě nefunguje. 

Petro, měla jste tehdy obavy, jak vás Romanovy děti přijmou? 

PETRA: Poprvé jsem Editku a Beníka poznala na výletě, na který nás Roman vzal. Beník byl tehdy miminko, ale k Editce jsme chtěli být upřímní. 

ROMAN: Mluvil jsem s ní a velmi niterně jí vysvětlil, že mám Petru moc rád. A že se nemá čeho bát, protože ji pořád miluju.

PETRA: Editka byla tehdy v komplikované situaci. Narodil se jí bráška, do toho si táta našel nový vztah. Myslím, že toho na ni bylo moc. Žárlila na bráchu i na mě. Ale podle mě je to přirozené. Naši když se rozvedli, taky jsem nějaký čas žárlila na tátovu novou paní, než jsem všechno pochopila. Takže i díky mé zkušenosti jsem pro Editku měla pochopení. Byl to proces, který chtěl čas. Trvalo asi rok, než si všechno sedlo, nechali jsme ji, aby sama mluvila o svých pocitech, tak to ostatně máme nastaveno, že si hodně povídáme, aby v nás nic nepřetrvávalo. Z mé strany šlo o to, vydržet a dát jí šanci, protože to měla opravdu složité. Už ale pochopila, že se máme s jejím tátou pořád rádi a že se snažíme budovat harmonický domov. 

EVOLUCE

Romane, vy jste zmínil pojem bezpodmínečná láska. Vůči dětem je přirozená, ale může být ryze bezpodmínečná i ta partnerská? 

ROMAN: Pro mě je bezpodmínečná láska něco ve stylu: Miluju tě takovou, jaká jsi, ne takovou, jakou bych tě chtěl mít, proto nemám potřebu tě měnit... Říkat věty typu: „Kdybys na sobě ještě zapracovala, víc by sis mě vážila, všímala, shodila dvě kila a chodila se mnou na minigolf, tak bys byla ta nejlepší žena na světě.“ Miluju Petru takovou, jaká je, a jsem fakt šťastný, že jsem ji našel. Nepotřebuju v ní budovat pocit, že by měla se sebou něco dělat. Pro mě je to nejlepší ženská na světě.

PETRA: Pro mě je bezpodmínečná láska upřímná láska. 

„Nedávno jsem jako otec selhal. Díky tomu  jsem dostal důležitou lekci," říká Roman Vojtek


Působíte jako harmonický pár, umíte se vy dva někdy i pohádat? 

ROMAN: My jsme se snad ještě nikdy nehádali, ale jsme spolu teprve sedmým rokem! (směje se)

PETRA: Ale zase na sebe trochu žárlíme. (smích) Snažíme se spolu hodně komunikovat. To je kámen úrazu každého vztahu, když ti dva spolu málo mluví. Když mě něco trápí a je pro mě těžké o tom mluvit, někdy to Romanovi napíšu. Když se vypíšu z nejhoršího, je pak mnohem jednodušší si o zbytku promluvit. 

Hlavním motivem tohoto čísla je evoluce otce. Zabývá se tím, jací jsou dnešní tátové. Jak byste sám sebe charakterizoval? 

ROMAN: Milující, ale i lehce vznětlivý, pro kterého je spokojená rodina na prvním místě. Nemám problém podívat se sám na sebe do zrcadla a říct si: „Jseš dobrej táta.“ Fakt dělám všechno pro to, aby byly děti šťastné. Neříkám, že nedělám chyby a že není na čem pracovat, ale dělám, co je v mých silách, jak nejlépe dovedu. Dětem nelžu, snažíme se s Petrou jít jim příkladem. 

Jak Romana jako tátu vidíte vy, Petro? 

PETRA: Když se na to dívám zpětně, tak jsem tehdy žasla. Měl děti ve střídavé péči a byl na ně sám. Není moc zvykem, aby se chlap staral o tak malé děti. Beník měl jen několik měsíců, Editce bylo pět. Ze začátku jsem jen přihlížela, přece jen jsem naskočila do zaběhnutého, láskyplného kruhu. Postupem času jsem se do výchovy zapojila i já, a tak mu v mnoha situacích ulevila, aby měl víc času na práci. Ale stále jsou pro něj děti prioritou. Třeba i před prací, kterou se snaží mít v čase, kdy s námi nejsou. Za mě je to milující otec, který funguje na 300 %. Jinak to říct neumím. 

BEZ COLY, HAMBÁČE A KOMPROMISU  

Oba vaši rodiče, Romane, zemřeli předčasně. Jakou nejintenzivnější vzpomínku máte na tátu? A poznáváte z něj něco v sobě? 

ROMAN: Mám ho v sobě, ale byli jsme každý jiný. Občas se přistihnu, že mám stejnou řeč těla, že dělám některá gesta, která dělal táta. Odešel ve věku, ve kterém jsem teď já, v necelých padesáti, máma v necelých čtyřiceti. Měl nás rád, nikdy na nás se sestrou nevztáhl ruku. Hlavním arbitrem byla ale máma. Když si vzpomenu, jaký jsem byl jako dítě… Zpětně se jí tam nahoru omlouvám. Mít takové doma, skočím z okna. 

Dřív děti dostávaly za zlobení běžně na zadek, dnes se řeší, aby z toho neměly trauma. Jak se stavíte k fyzickým trestům? 

ROMAN: Jsem vznětlivý Beran, takže občas vybouchnu, ale děti bít nechci. Facka dítěti je vždy spíš selhání rodiče, který si tím řeší nějaká svá traumata a bolesti z dětství. Asi jsem děti někdy přes zadek plácl, nejsem dokonalý, ale snažím se toho vyvarovat, co to jde. Moc dobře si totiž pamatuju, že když jsem jako dítě dostal výprask, pokaždé to ve mně vzbudilo ještě větší vzdor a chuť dělat neplechy. Když už mi někdy bouchnou saze, zařvu, jasně vytyčím hranice – nebo mám pěnovou bačkoru. Když jsou děti daleko, mrsknu s ní někam a ulevím si. 

Mají děti nějaké hranice, za které prostě nesmí? 

ROMAN: Hranice nastavujeme vlastním příkladem. Chceme-li, aby se k sobě děti chovaly hezky, nemůžeme po sobě s Petrou řvát. Chceme-li, aby jedly co nejvíce skutečné jídlo, nemůžeme se sami cpát junk foodem. Moje děti například moc dobře vědí, že je pravděpodobně nikdy nevezmu do mekáče nebo že jim nekoupím colu. Takže hambáč z mekáče, shake a colu u mě logicky neuvidí. 

Roman Vojtek: Tátové by měli žít přítomností a pro děti

KAM SMĚŘUJEME?  

Editce je dvanáct. Zajímalo by mě, co tak dnešní předpubertální holky řeší jako téma dne...

ROMAN: No tak například Editka přišla nedávno ze školy s tím, že máme prý asi 72 druhů pohlaví. 

To je legrace? 

ROMAN: Není! No prý existuje několik desítek pohlaví. Říkám jí: „Nezdá se ti to divné? Však víš, že existuje jen pindík a pipinka.“ Řekla, že je to fakt divný. Edita má spolužačku, které musí onikat, protože ona neví, co vlastně je. Nepřeje si, aby ji oslovovali v ženském rodě. Vidím, že se divíte stejně jako já, když mi to oznamovala. 

Pardon, nějak nenacházím slova. 

ROMAN: Dnešní mládež je bohužel zhýralá a nemá úctu k autoritám a mnohdy ani k rodičům. Jenže to neříkám já, to tvrdil už Sokrates. Opakuje se to z generace na generaci. Naši o nás tohle říkali taky. Já když byl ve školním věku, byly na celé škole snad jen dvě obézní děti, nikdo nevěděl, co je ADHD, hyperaktivita. Neznali jsme, co je cukrovka, všechno bylo prostě jiné. Neříkám, že tehdy to bylo lepší. Jen nechápu, kam jako lidi směřujeme. Můžeme mít tolik kvalitních informací, dobrého jídla a smysluplných vztahů, ale často volíme tu očividně horší stranu mince. 

Jste ve výchově dětí jednotní? 

PETRA: Když se naskytne nějaký problém, počkáme, až děti usnou. V klidu si sedneme a dohodneme se, jak danou situaci řešit jednotně. Ale ne vždy se to daří. Nedávno jsme třeba řešili, že Nathánek chodí pozdě spát. Přechází na jeden spánek. Dá si občas malého šlofíčka v osm večer a pak má párty až do jedné ráno. 

ROMAN: Chtěl jsem ho zklidnit u televize, u jeho oblíbené pohádky.

PETRA: Já vím, jenže já si myslím, že by se měl před spaním zklidnit knihou, hračkami, zkrátka je dobré ho psychicky nebo fyzicky unavit. Televize večer mi zatím přijde jako rušivý element pro tak malé dítě. Je to pouze názor. Jen ho máme každý jiný. (směje se) 

Máte vlastně jen jedny prarodiče, kteří žijí na Moravě, odkud pochází Petra. Kdo vám hlídá, když si chcete někdy orazit? 

PETRA: Kdyby bylo potřeba, máme po ruce sestru s přítelem, kteří žijí v Praze. My si ale orazit ještě nebyli, jsme pořád spolu. Já jsem totiž na Nathánkovi velký závislák! 

Témata: Slavní rodiče, Láska a vztahy, Časopis Maminka, Slavní tatínci, Rozhovor, Mateřství, Výchova, Rodičovství, Rodina a vztahy, Herec, Mateřská, Roman, Nathaniel, Televize, Roman Vojtek, fyzický trest, Děti, Praha, Nedávno, Nathánek, Jak, Editku, Láska, Vztah, Junk, Televize na Heureka.cz

Video