[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Občas ve výchově tápe každý rodič. A ten, který tvrdí, že ne, ten tápe možná nejvíc. Hledáme odpovědi na to, jak správně vychovávat, co dělat a nedělat, jak mít skvěle "vyzenované" nejen dítko, ale i sebe, partnera, babičku... Na cestě poznání se můžeme potkat s nejrůznějšími lidmi. Ať už jdeme alternativní cestou nebo navštěvujeme psychologickou poradnu, v obou případech je fajn, že vůbec chceme něco změnit. Že chceme změnit všelijaké nevhodné vzorce, které si mnohdy neseme z dětství. A chceme čelit velké výzvě, kterou mateřství bezpochyby je.
V tomto rozhovoru možná najdete hned několik odpovědí na otázky, které si alespoň jednou za život položí každý rodič.
Renáta Kovářová je léčitelka, spisovatelka, terapeutka a především máma dvou synů Dominika a Matěje. Ve svém osobním životě si musela sáhnout až na dno, aby se jí začaly dít věci "mezi nebem a zemí". Dle svých slov se dokáže napojit na vyšší vibraci a komunikovat přes channeling – komunikační kanál s různými úrovněmi vědomí a intuice. Léčí mimo jiné pomocí titanidy – titanové pyramidy, kterou si nechala zhotovit a dopravit na svou zahradu a v níž je možné pobýt a nabít se léčivou energií.
Na propojení s vyššími vibracemi je postavena moje práce. Je dost těžké tento způsob komunikace popsat, aby byl srozumitelný pro člověka, který zná jen slova. Nejjednodušší je asi srovnání s intuicí, kdy prostě jen víte. Pokud pak po vás chce někdo vysvětlení, proč jste se takto zachovala, odpověď neexistuje. Jsem přesvědčená o tom, že tento způsob komunikace dokáže každý člověk na této planetě, pokud projeví zájem otevřít dveře do jiného světa.
Knihu Antalí jsem sice napsala, ale na textech nemám moc velký podíl. Kniha mi byla nadiktována jako channeling. Jsou v ní uloženy ozdravné a léčivé kódy. Rodiny se rozpadají a děti trpí. Společnost dospěla do vrcholné fáze skoro rozpadu, tím myslím, že se ztrácí úcta, respekt, láska a vzájemnost. A je na čase se k tomu vrátit. Je potřeba zasít nová semínka. Zdravá a silná, aby takové byly v budoucnosti i plody. Antalí je holčička z vesmíru, která nám přišla pomoct zachránit se a učit nás novým principům a hlavně přestat se bát. Přináší pravdu a naději do našich domovů. Dětem odkrývá dva světy, které tu jsou skutečně přítomné, a učí je – i nás rodiče – začít vnímat sebe a okolí přes své pocity. Přiblížit se zase k sobě a pomáhat si jít životem každý den s radostí.
Když ji otevřete, má 90 centimetrů. A víte proč ? Aby se nedala jen tak někam založit a byla pořád na očích. Kniha má třicet kapitol neboli třicet příběhů a každý nese životní zkušenost. Vede děti k sobě skrze lásku a pocity a velmi důležitou roli zde hrají právě rodiče, kteří ji budou s dětmi číst a budou si trénovat své průvodcovství. Návody v ní jsou, takže stačí začít praktikovat a měnit.
Dítě, které se narodí na tento svět, má svůj životní plán ve svém hologramu. Hologram je něco jako světelná krystalická mřížka, ve které jsou zapsány kódy našeho nastavení. Jinými slovy, každý z nás je originální osobnost s velkými schopnostmi. Bohužel rodiče ctí příliš pravidla společnosti a předělávají děti k jejímu obrazu. Na řadu přichází hodnocení systému a rodič pak toto hodnocení přejímá jako vlastní. Zde vzniká rozpor, který dítěti vezme jeho schopnost projevovat se tak, jak by potřebovalo.
Samozřejmě že nenabádám rodiče k výchově bez pravidel, spíš poukazuji na to, aby dávali svým dětem šanci se projevit. Tím se i oni dostanou k nejdůležitějšímu vrcholu rodičovství – budou poznávat své dítě. Praxe je ovšem zcela opačná, kdy rodič bezpečně ví, jak má jeho dítě prožít život, a následně mu nutí svoje zajetá pravidla v domnění, že neúspěchy, které sám mnohdy sklidil, přes dítě dokáže napravit.
Rodič je především průvodce. Pokud někoho provázíte, pouze ukazujete, předvádíte a vysvětlujete a necháte na něm, aby si sám utvářel hodnocení. I proto je tak důležité prostředí, ve kterém dítě žije, protože se jedná o divadelní scénu. A dítě ji zcela jistě převezme, protože se jedná o jediné představení, na které se dívá několik dlouhých let. Děti se rodí s velkým potenciálem a spousta rodičů brání jeho rozvoji kvůli svým zájmům a potřebám, které jim nastavuje společnost. Dítě samo o sobě nedokáže do určitého věku ocenit hmotné statky své rodiny, ale co ocení určitě, je pozornost a přítomnost vlastních rodičů.
Masky jsou velmi podstatné téma dnešní doby. Vytvořili jsme postupně svět plný přetvářky a lží, který nás dohání, a my se nedokážeme s jeho současnou tváří vyrovnat. Naučili jsme se trpět uvnitř sebe, abychom zamaskovali jakési pomyslné slabosti či nezdary. Vše se pak odehrává mimo skutečný svět a my si neuvědomujeme, jak zmatené dokážou být naše děti, protože ony jediné jsou v plném propojení se svými pocity a význam slov je pro ně totálně nečitelný. Jinými slovy, když plačící maminka přesvědčuje své dítě o tom, že je vše v pořádku, a snaží se na něj ještě usmát, položí základní kámen budoucí lži. Proč prostě neřekneme, že jsme jako mámy někdy smutné nebo se zlobíme? Pravda ztratila svoji hodnotu a získala ji lež. Jak to vnímá dítě? Vysvětlím. V kuchyni pečete koláč, nechcete, aby šla jeho vůně do celého domu, tak v kuchyni zavřete dveře. A v tom je ta iluze. Koláč stejně voní i přes zavřené dveře. Doufám, že chápete na tomto příkladu, jak vás dítě vnímá a jak zmatené pak může být ze všech těch "iluzí". Otevřenost a pravda jsou trvale ukryté pod maskami a jen málo z nás dokáže chodit s kůží na trh.
Děti bychom neměli ochraňovat před světem a jeho pravdou. Měli bychom je naopak připravit na to, že je svět stále náročnější, a umožnit jim, aby mohly – úměrně svému věku – prožívat i nezdary a nepříjemné zkušenosti. Být s nimi v těchto chvílích a naučit je vstát a nebát se jít zase dál. Pokud nedovolíme dítěti, aby úměrně svému věku sbíralo zkušenosti, a všechno řešíme za něj, pak se zcela jistě dostaneme do problému v jeho pozdějším věku, protože bude vyčleněno z kolektivu pro svou neschopnost konkurovat ostatním a držet s nimi krok.
Pokud je dítě rádo v přírodě, miluje zvířata a je samotářský typ, nemůžu po něm chtít, aby z něj byl vrcholový manažer jen proto, že celá jeho rodina je v tomto oboru vynikající. Tady je pak ochrana na místě. Protože dítě znám, dokážu ho ochránit od nesplnitelných nároků, které by poničily jeho osobnost.
Ale pozor na tenký led, kdy můžu špatně vyhodnotit jeho nastavení a vést ho pak k úlevám, lenosti a manipulaci. Vaše dítě je osobnost a vy jste jeho průvodce, měli byste se dopracovat k tomu, abyste věděli, co miluje, chce a potřebuje. Ne k tomu, co potřebujete vy, a kvůli tomu potřeby dítěte nebudou tak důležité.
Nesčetněkrát jsem viděla „zázrak", kdy rodiče změnili chování jeden k druhému a jejich dítě se uzdravilo...
Odpojili jsme se od svého já neboli od své podstaty. Nejsme jako bytosti tam, kde máme být. Generačně si sice předáváme zkušenosti, které jsou důležité pro přežití ve společnosti, ale přestali jsme se spojovat sami se sebou, abychom vnímali svoje potřeby a dokonale zpracovali základní otázku „kdo jsem?“. Jak je možné, že želva se vylíhne z vajíčka na pláži, musí se vyhrabat z písku na povrch a první místo, kam vyrazí, je moře? Proč nejde na opačnou stranu? Protože jí to velí její vnitřní nastavení. Ona to prostě ví!
V přírodě je vše takto zařízeno. Příroda ví. Ale člověk ne. Postupně jsme odpojili svůj přirozený genom a nahradili ho informacemi, které se konkrétně v této době sypou ze všech stran. Pořád jen krmíme svoji hlavu a naše intuice a pocity vzaly za své. Už se nedokážeme správně rozhodovat, protože necítíme sami sebe. Jinými slovy neznáme se, a proto mnozí z nás ani nevědí, co by chtěli a kým jsou. Generace přetvářely sebe sama na základě potřeb systému, abychom pak my, další generace, uspěli. Abychom dokázali zanechat nějakou stopu, a tím se zaobíráme celý život a přitom sklízíme více neúspěchu než radosti. Jenže život má být radost. Ale když ji v sobě nemám, jak ji mám předat svému dítěti?
Kurzy jsou informace. Zoufalý rodič začne hledat pomoc v okamžiku, kdy už nemá žádnou možnost situaci vyřešit. Jde tedy na kurz, vyhledá lékaře, psychologa. Už neví, kudy kam. Jde za odborníkem, který vystudoval metodiku, kterou někdo napsal, a předpokládá, že aplikace metody zabere na problémy jeho dítěte. Omyl, milí rodičové, vy chcete, aby váš problém za vás někdo vyřešil. Praxe na mých terapiích hovoří jednoznačně v neprospěch rodiče. Rodič dělá chybu a dítě je nemocné. Nesčetněkrát jsem viděla „zázračná“ uzdravení, kdy rodiče změnili chování jeden k druhému a jejich dítě se uzdravilo. Nemoc je důsledek špatného vzorce nastavení v životě. Nemoc se nikdy neobjeví náhodou. Ona přijde, aby nás naučila zcela novému přístupu nebo změně. Když to pochopíme, máme vyhráno.
Náš mozek je zcela specifický. On rád souhlasí. Slyšíte názor a pokyvujete hlavou a pojmete do sebe iluzi, že jste něco udělali, ale bohužel se tak nestalo. Jen máte informaci ve své hlavě a souhlasíte s ní. Nic jste však v životě nezměnili, neudělali jste žádnou nápravu. Musíme vykročit a třeba i něco pokazit, ale hlavně konat jinak než dosud. Děti ztratily svoji volnost. Proč? Protože ji ztratili jejich rodiče. Žijeme životy, které nás neuspokojují, a stěžujeme si na to. Ale žádná změna, žádný krok jinam. Jen ten rozjetý vlak...
Pořád to učím na kurzech i osobních terapiích, říkám: Nikdo to za vás neudělá. Pokud věříte, že ano, máte smůlu. Klidně si proseďte svůj život, ale nezapomeňte, že vaše dítě se na vás dívá. Vy jste mu vzorem a příkladem. Komu se to nelíbí? Ať z toho vystoupí! Ano, je to náročná práce, ale výsledek je nepopsatelný pro vás i všechny, kterým jste průvodci, oporou nebo jen sousedem. Je to jen na vás.