[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Vzpomínáte na svoji pubertu? Jak jsme kontrolovaly, komu rostou prsa, komu chlupy v podpaží i jinde, svěřovaly jsme se, jestli už „jsme to dostaly“. Představte si, že vaše vrstevnice postupně na všechny body kývají, jen u vás perioda ne a ne dorazit. Asi byste začala hledat na internetu, podobně jako Ann Sedláková. Strýček Google jí jako diagnózu vyhodil syndrom polycystických vaječníků – PCOS. Hormonální nerovnováha, neplodnost… „… prostě nic, s čím se čtrnáctiletá holka chce svěřit. A to ani doktorům, ani rodičům. Trauma bylo na světě a já se ho snažila zavřít někam, kde ovšem potichu bobtnalo,“ vzpomíná Ann.
Když si u gynekoložky stěžovala, že stále nemenstruuje, vyfasovala hormony. Jenže po nich ráno často zvracela, byla unavená a pořád by spala. Navíc ani nepomohly, a nastoupila hormonální antikoncepce. S ní měsíční krvácení probíhalo, ale šlo o takzvanou pseudomenstruaci čili ze spádu. Když Ann hormony vysadila úplně, do roka menstruace zase nepřišla. Takže znovu antikoncepce.
„V tu dobu ji zobaly všechny holky,“ krčí rameny Ann s tím, že problém nechtěla řešit a odsunula ho „na potom“. „Smířila jsem se s faktem, že moje tělo menstruaci nemá a že nejspíš nebudu moct mít děti. Nikdo o tom nevěděl a zpětně viděno jsem začala jet slušnou sebedestrukci v podobě častého pití, bulimie a hledání sebe samé v různých vztazích. Prakticky jsem šla ze vztahu do vztahu, kde jsem se hledala.“
Po dvacátém roce začala, jak říká, dostávat rozum. Odtrhla se od rodičů a poprvé si začala svůj život řídit sama. „U nás doma bylo dost věcí předem daných a nerozhodovala jsem si je sama. Teď jsem konečně mohla svobodně dýchat a zamyslet se, kým jsem a co chci vlastně v životě dělat.“ V té době finišovala magisterské studium, a ačkoli měla všechny zkoušky složené a chyběla jí jen diplomová práce, celá koncepce „hlavně mít diplom“ pro ni pozbyla smyslu. Uvědomila si, že chce dělat něco úplně jiného.
Ve společnosti se začínalo konečně víc mluvit o ženských tématech. U gynekoložky si Ann doslova vydupala speciální vyšetření, a konečně dostala oficiální diagnózu – syndrom polycystických vaječníků. S tím, že to tak prostě je a moc se s tím dělat nedá. „Ale já s tím chci něco dělat!“ protestovala.
V tomto rozpoložení potkala jednoho květnového dne Karolínu Krejčovou: „Celé to střetnutí s Kájou byla jedna velká intuice. Občas někoho takhle v životě potkáte a hned víte, že to bude velké. A bylo! Naše cíle se prostě potkaly. Vrhly jsme se do společné práce, aniž bychom se víc znaly.“
Během dvou měsíců vytvořily web Indianky.cz, dotazník s databází, napsaly články… Proč vlastně? „Protože kdybychom na něco podobného narazily před lety, naše životy mohly být o něco lepší. Věděly bychom totiž, že v tom rozhodně nejsme samy. Neplodnost je výzva, ale záleží na nás samotných, jak se k ní postavíme,“ říká Ann Sedláková. Motto neziskové organizace Indiánky proto zní: „V našem kmenu se o tom mluví.“
Neplodnost je výzva, ale záleží na nás samotných, jak se k ní postavíme.
„Čím jsem starší, tím víc se mám ráda a jasněji stanovuju svoje hranice. Tohle na stárnutí miluju!“ potvrzuje Ann. Hormonální antikoncepci nakonec vysadila a přestoupila k jinému gynekologovi, který je odborníkem na neplodnost. Šla jak exaktní cestou přes různé léky na PCOS, tak přes, řekněme, alternativní metody jako rotaci různých druhů semínek v různých časech menstruačního cyklu zvanou seed cycling. „Ta na mě občas fungovala a občas ne. Skončila jsem na pěti tabletách progesteronu na zavádění. Menstruaci mi vyvolaly, ale ovulaci ne, takže šance na početí minimální.“
Pět let se s partnerem při sexu nechránili a smířili se s tím, že pokud jednou budou chtít děti, čeká Ann ovariální drilling (lidově „profouknutí vaječníků“) a pak klinika asistované reprodukce. Loni v srpnu si ale přiznali, že jejich vztah je přechozený. Velké pracovní vytížení, stavba domu… prostě na sebe neměli čas. Rozhodli se odjet na dovolenou do Řecka. Jestli čekáte klišé, že počali dítě během milování na pláži při západu slunce, tak takhle přímočaré to nebylo. Ale zdravěji se tam stravovali, dopřávali si procedury a celkově vypnuli. Ann je přesvědčená, že tenhle restart psychiky hrál v dalších událostech velkou roli.
Po návratu se přesunuli na chalupu, aby to měli blíž na stavbu. „No a tam se to zřejmě stalo. Zázrak. Pravidelné procházky, slunce, zpomalení, radost. A početí,“ vypočítává Ann. Když menstruace nepřišla, byla skeptická. Těhotenských testů už si za život dělala spoustu, a žádný nebyl pozitivní. „Jela jsem domů pro nějaké věci a tam si udělala další – samozřejmě negativní. Zapomněla jsem ho vyhodit a druhý den volal přítel celý bez sebe, že test je pozitivní.“ Uklidňovala ho, že jde určitě o nějaký omyl, a jela koupit jiný…
„Když jsem uviděla ty dvě čárky, byla jsem v naprostém šoku! Začala jsem brečet, smát se, chodit okolo chalupy a říkat, že to není možné. Je to jedna z mých nejkrásnějších vzpomínek, ten pocit radosti a vděku nejde popsat. Jako když člověku bez ruky ta ruka najednou naroste.“
Po radosti přišel strach. Protože celý první trimestr je tak trochu o něm. „Straší se s potraty, tělo se potýká s hormony a občas se cítíte velmi těhotně a někdy vůbec. A ano, dělala jsem si občas testy na kontrolu, jestli jsem stále těhotná. Na WC jsem se občas bála, aby mi dítě nevypadlo, kontrolovala jsem krev…“ přiznává Ann.
Jak ale těhotenství pokročilo, obavy vymizely. Co ji ale překvapilo, bylo vymizení strachu ze samotného porodu, kterého se celý život děsila. Teď jí šlo hlavně o to, aby bylo v pořádku miminko. Masírovala hráz a pro snížení rizika poranění hráze využívala „balonek“ Aniball. „Paradoxně mě ale tato pomůcka bolela víc než samotné tlačení miminka. Po pěti hodinách se nám narodil krásný kluk. Hormony společně s epidurálem zafungovaly dobře, dokonce jsem si pak došla po svých na pokoj. Moje tělo totiž necítilo extra bolest, jen radost, která byla obrovská!“ vzpomíná se slzami v očích Ann.
Kdyby to šlo, klidně prý tento zážitek zažije znovu. Jediné, co by si přála jinak, byl nástřih při porodu. „Jeho hojení není příjemné, obzvlášť následné vykonávání potřeby – což mě při přípravách na porod a šestinedělí vůbec nenapadlo.“ Velkým pomocníkem se jí staly čípky a analgetika na bolest.
„Dnes je našemu miminku už půl roku, a i když je mateřství někdy náročné, jde o nepřenositelnou zkušenost a obrovskou lásku – za kterou budu nadosmrti vděčná, protože vím, že je to dar,“ říká Ann, která chce svým příběhem dodat lidem naději v tom smyslu, že život je opravdu jedno velké překvapení – v tom dobrém.
„Celý život jsem chtěla mít věci pod kontrolou, ale největší síla možná je umět vše pustit…“