[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Podle průzkumu agentury Median z roku 2012 schvaluje většina české populace fyzické tresty, jako je naplácání rukou na zadek (72 %) a pohlavek (65 %). Razantnější potrestání, jako je třeba nařezání páskem, schvaluje menšina lidí (29 %). Svět přitom fyzické trestání dětí zakazuje. Celosvětová výzkumná studie UNICEF 2006 (Study on Violence against Children) říká, že více než polovina evropských dětí se těší plné legislativní ochraně před fyzickými tresty, a to jak ve školách, tak i v rodinách.
EU směřuje stále k rozšíření uzákonění zákazu fyzických trestů ve všech zemích EU včetně ČR. Hlavním argumentem je studie WHO z roku 2002 o vlivu násilí na pozdější chování dětí a jejich vztahy v dospělosti, která ukazuje, že děti bité rodiči jsou v dospělosti častěji zatýkány za násilné trestné činy. Většina českých rodičů je však spíše proti legislativnímu zákazu fyzických trestů.
Jak to vidí odborník: Mgr. Tereza Beníšková, psycholožka
Tělesné tresty mají bohužel v Čechách dlouhou tradici. Mnozí rodiče je jako děti zažili, a proto jim nepřipadá nijak nevhodné svého potomka v případě potřeby fyzicky trestat. Naštěstí většina maminek a tatínků už ustupuje od velkých tělesných trestů, jako je bití vařečkou či dokonce rákoskou nebo řemenem, nejběžnější je „dát dítěti na zadek“. Často se objevují také pohlavky. Myslím si však, že rodiče by si měli takovéto jednání dobře rozmyslet. Uznávám, že plácnutí batolete přes zadeček může být srozumitelnější než sáhodlouhé vysvětlování, ale bití starších dětí mi připadá nevhodné. Dítě potřebuje zažívat v rodině bezpečí a přijetí, ne se rodičů bát. Samozřejmě je potřeba nastavit ratolestem mantinely v chování a být důsledný, ale to lze i bez fyzických trestů. Ovšem kromě láskyplného přístupu musí dítě okusit i zkušenost, že ne vždycky bude po jeho a pokaždé si nevykřičí, co zrovna chce.
Jak to vidí čtenářka: Klára Václavová, Praha
Určitě by se lišily názory bezdětných lidí a rodičů, kteří již mají nějakou tu zkušenost s výchovou. Vidím to na sobě. I když jsem fyzické tresty nikdy neuznávala, tak dnes, jako matka dvou dětí, mám pro určité „zkraty“ větší pochopení. Přesto pokaždé, když na své dítě unáhleně zařvu nebo mu dám na zadek, mám výčitky a říkám si, jak jsem špatná matka. Na druhou stranu si myslím, že pokud je dítě temperamentnější a tvrdohlavé a neplatí na něj ani výstražný tón hlasu, ani výchova hrou, tak jedno plácnutí na zadek je lepším „výchovným prostředkem“ než psychické ponižování, které ho může poznamenat na celý život.
Jenže spousta Čechů stále ještě výprask či pohlavek jako fyzický trest nebere, což je samozřejmě omyl. Jsem přesvědčená, že dětem by se mělo více naslouchat a rodiče by se měli snažit nepodléhat vlivům únavy a stresu. Moje rada tedy zní: Chovejme se k dětem tak, aby i přes občasnou sekanici na zadek cítily, že jsou pro nás těmi nejmilovanějšími a nejdražšími bytostmi.
Článek vyšel v časopisu Maminka 8/2013