Maminka.czAdopce

Na tohle nemá nikdo právo! Spolužáci řekli dceři, že nejsem její pravá máma!

Simona Procházková 12.  5.  2020
Každý rodič, který si osvojí dítě, se dnem a nocí děsí jediného, a to, že jednou někdo z okolí necitlivě nebo dokonce naschvál a s výsměchem prozradí jejich milovanému potomkovi, že máma s tátou vlastně nejsou jeho „skutečnými“ rodiči. Jak se k tomu postavit?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

„Ano, moje dcera je adoptovaná. A jen já jsem její opravdová máma! Myslím, že je na pováženou, jak příliš často ve svém životě už slyšela tu ošklivou a nepravdivou větu, že nejsem její skutečnou maminkou. Proč má kdokoli potřebu něco takového adoptovaným dětem vykládat? Poprvé se Vanesska tuto informaci dozvěděla už v první třídě, a to od svých spolužáků, kteří se jí kvůli tomu posmívali. Reakce byla logicky strašlivá, křičela a plakala celý den. Neuvěřitelně mě to naštvalo, na druhou stranu chápu, že děti v tomto věku bývají necitlivé a kruté, nedokážou ještě domyslet důsledky všeho, co vysloví nebo udělají. Nejsou většinou zlé záměrně a úmyslně, prostě je zrovna nenapadne nic lepšího než něco bez rozmyslu vyhrknout,“ svěřuje se Andrea (39).

Jenže jak vůbec s faktem, že je potomek adoptovaný, naložit? Kdy mu tuto pravdu sdělit a jakým způsobem? (České zákony ukládají v současné době adoptivním rodičům za povinnost říct o tom dítěti nejpozději do doby, než zahájí školní docházku, ne všichni to ale už takto brzy dokážou). Každá rodina je jiná a rodiče se s tím nakonec poperou individuálně, jak uznají za vhodné, respektive nejlepší a co možná nejšetrnější pro jejich ratolest.

Každé dítě potřebuje mámu a tátu. Den rodiny slavíme právě dnes

Tohle dělá skutečná máma!

Otázka „správného“ věku je složitá, určitě by se ale skutečnost o svém původu mělo dítě dozvědět jedině od svých rodičů, v žádném případě od nikoho cizího. Jen na rodičích je, jakou formou vše vysvětlí a kdy se k takovému pohovoru odhodlají. Nikdy to není snadné, a pokud takto choulostivou věc „provalí“ kdokoli jiný, situaci to razantně zhorší. A dítěti to velmi ublíží. „Stačí pár necitlivých slov nebo jeden jediný posměšek či nevhodná poznámka a napáchá nenapravitelné škody, dítě to nenapravitelně zraní. V případě malých dětí to lze ještě z určitého úhlu pohledu tolerovat, ty často ani přesně nevědí, co říkají. Dospělí by si ale měli uvědomit, jaké škody mohou napáchat, i když třeba ne se zlým úmyslem. Každý by měl vědět, že adoptivní rodiče jsou skutečnými rodiči dítěte. Jedinými skutečnými rodiči, to zdůrazňuji! A je úplně jedno, jak se na to díváte a co si o adopci myslíte. To my jsme k naší holčičce celé noci vstávali, vyměňovali plenky, četli pohádky, báli se o ni, když byla nemocná, foukali modřiny, odřeniny a jiná bebíčka, učili ji první písmenka, fandili na tenisových zápasech, objímali ji a líbali, opakovali každý den, jak moc ji milujeme. To jsou věci, které dělají skuteční rodiče,“ říká Andrea.

Pozor na pusu! Můžete ublížit!

Určité riziko, že se osvojené dítě úplnou pravdu dozví od někoho cizího, existuje vždycky. I kdyby to byl třeba bratranec nebo kamarád od sousedů. Protože jak známo, děti často opakují to, co slyší doma nebo kolem sebe. A je pak už na dospělých a ostatních rodičích, aby to svým ratolestem včas a srozumitelně vysvětlili. „Pokud spolužáci vašeho dítěte od svých rodičů doma zaslechnou například, jak to musí být divné, vychovávat a starat se o dítě, které porodil někdo cizí, jaká rizika a nebezpečí na nás číhají a že jejich adoptovaný kamarád je „jiný“ a kdo ví, co se z něj vyklube, co si pak mají myslet? Převezmou tento pošramocený a zcestný názor a při nejbližší příležitosti se s ním pochlubí ostatním,“ zlobí se Andrea.

Rodinné vazby jsou oslabené, děti tráví čas v institucích, říká waldorfská pedagožka

Láska vyléčí (téměř) všechno!

Podle psychologů je potřeba, aby osvojené děti měly jasno ve svém postavení v domácnosti. Musí vědět, že jsou „pravými“ dětmi svých rodičů a být si stoprocentně jisté jejich láskou. Některé mohou mít psychické problémy, trpět pocity frustrace a nejistoty. „Může to s nimi být náročnější, zejména, pokud byly adoptovány v pozdějším věku a nikoli jako úplná miminka. Někdy trpí utkvělým strachem z odmítnutí nebo že se v nich rodiče zklamou, nebudou je mít dost rádi, opustí je nebo dokonce vrátí do ústavu. Pro adoptované dítě je neuvěřitelně kruté a bezohledné od kohokoli slyšet, že nejsem jeho opravdová maminka. A to jen proto, že jsem ho sama nepřivedla na svět. Dceři je dnes 15 let a je s tím již dobře srovnaná, ví, že ji milujeme nade vše, náš vztah je založený na důvěře a maximálním porozumění. Dneska už si umí s podobně nevhodnými komentáři nebo zvědavými dotazy poradit, jako sedmileté jí ale nerozvážné chování spolužáků způsobilo obrovské trauma. Tajně doufám, že až bude starší a odejde na střední školu, nic takového už jí nikdy nikdo předhazovat nebude,“ uzavírá Andrea.


 


 

Témata: Děti, Rodina, Péče o dítě a jeho výchova, Rodina a vztahy, Rodina a vy, Rodiče, Adopce, Adoptované dítě, Nik, PRÁV, Vanesska, Dcera, Ošklivo, Potomek, Skutečný rodič, Řek, Máma, Odmítnutí, Spolužák, Mama, Osvojené dítě