[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jak se stalo, že z vašeho roztomilého andílka je malý diktátor, který kdekoho komanduje? A kdy se to stalo, ptáte se při pohledu na vztekajícího se Pepíčka, ječící Zuzanku či Honzíka bušícího pěstičkami do stolu. A v obavách před dalším „hysterákem“ plníte s odevzdaným povzdechem, cokoli si usmyslí. Anebo vydupe – po dobrém, či po zlém. Já vám řeknu kdy. Právě teď. Když poprvé ustoupíte dítěti jen proto, aby byl takzvaně klid.
Rozmazlené, panovačné dítě si nikdo nepřeje, přesto je jich kolem dost a dost. Proč si to děláme? Proč si vyrábíme z potomků malé despoty, kteří s přibývajícími roky doslova tyranizují nejen mámu a tátu, ale mnohdy dokonce rozvrátí celý rodinný život? Už Jan Amos Komenský říkával, že dítě je „klenot dražší nad zlato, stříbro a drahé kamení“. A měl pravdu. Jenže je to surový nerost, nevybroušený, neopracovaný, jehož krása vynikne (či nikoli) až tím, jak si s ním poradí rodiče. A s tím se potýkáme každý po svém. Snažíme se svým dětem dát to nejlepší, vychovávat je, jak nejlépe dovedeme. Jenže někdy se snažíme tak moc, že jim – a následně i sobě – paradoxně ubližujeme. Francouzi pro to mají termín „l'enfant roi“ neboli dítě král. Typickým obrazem je drobné stvoření skákající doma na gauči v prostředí chaosu a vedle něj zoufalý, rezignovaný rodič. Když se potomek stane ústředním bodem celé rodiny, který vše řídí jako malý císařpán, bývá to většinou fatální pro obě strany. S takovým rozdělením rolí se nežije dobře ani dětem, ani rodičům.
Rodina není jen servis pro nezletilé. Své místo tu mají i potřeby dospělých.
Když se narodí, všechno se začne točit kolem něj – vašeho milovaného, zbožňovaného děťátka. A tak je to v pořádku. V prvních měsících života potřebuje miminko sto procent vašeho času, energie i lásky. Řeči o rozmazlování jsou v tomto období nesmysl. Jenže s přibývajícím věkem se to mění. Když budete i nadále skákat, jak dítě píská, zavaříte tím jemu i sobě a potažmo celé rodině. „Dítě se chová tak, jak mu to dospělí dovolí,“ tvrdila známá dětská psycholožka českého původu Jiřina Prekopová ve své knize Malý tyran, v níž hledá kořeny nezdravě narůstající panovačnosti dětí. Když byla v roce 1988 poprvé publikována, vzbudila neuvěřitelnou vlnu ohlasů a rozdělila veřejnost na dva tábory. Jedni se v rodičích tyranizovaných svými potomky dokonale poznávali, jiní názory psycholožky označovali za naprosto nepřijatelné a nebezpečné. Prekopová přitom vycházela ze své vlastní praxe, během níž se na ni obraceli zoufalí rodiče, jejichž děti jim neustále poroučely a diktovaly si podmínky.
Zvládání dětských "hysteráků"
Co už je moc?
Vlastní zásady jsou zásadní!
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Už mám předplatné. Přihlásit se