[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Monika (28), Michal (30), Dominik (6 měsíců)
Od narození jsem, stejně jako rodiče, těžce nedoslýchavá. Přesto mluvím celkem dobře díky svým prarodičům a logopedům. S manželem se známe už ze školy, z kamarádství se přes zamilovaná psaníčka vyklubala láska… Je také neslyšící - jako jediný ve své rodině. Ve svém životě jsem se několikrát setkala s názorem, že sluchově postižení by si vůbec neměli pořizovat děti, aby na ně nepřenášeli svůj hendikep. S tím nesouhlasím. Ne každým neslyšícím párům se narodí neslyšící dítě. I neslyšící pár dokáže vychovat šťastného a spokojeného člověka. S manželem jsme vždycky chtěli rodinu a taky jsme ji nedávno založili… Před šesti měsíci se nám narodil syn Dominik. Moje těhotenství bylo velmi krásné. Lékařka mě poslala na genetiku, abychom se dozvěděli, jaká je pravděpodobnost sluchového postižení u očekávaného dítěte. Navštívila jsem genetika jen jednou. Probrali jsme podrobně rodinnou anamnézu a v závěru mi bylo sděleno, že pravděpodobnost postižení je v našem případě poloviční. Protože s manželem nám bylo jedno, jak to u dítěte se sluchem dopadne, už jsem pak genetika víckrát nenavštívila. Další návštěvy, které by stejně o osudu ještě nenarozeného dítěte nerozhodly, by mi přišly zbytečně stresující. Samozřejmě jsme si oba přáli zdravé dítě.
Při porodu jsem se trochu bála, jak to v bolestech na sále jako jediná neslyšící zvládnu. Musela jsem nakonec kvůli „konci pánevnímu“ porodit Dominika císařským řezem. Celý personál byl naštěstí úžasný. Stačilo jednou upozornit, že neslyším a ať na mě mluví pomalu. Všichni byli milí, trpěliví a moc hezky se k nám chovali. Na všechno mě předem upozornili. Začátky s dítětem doma byly docela náročné, ale díky manželovi a pomoci rodiny jsem to všechno zvládla. Vůči svému dítěti jsme starostliví přiměřeně - asi jako běžní rodiče. Protože Dominik bude mít obtížnější podmínky k dorozumívání, budeme se maximálně snažit s pomocí lékařů a pedagogů rozvíjet jeho řeč a vzdělávání. Budoucnost zatím neřešíme. Náš syn má pravděpodobně sluchovou vadu, což několik prvních vyšetření ukázalo.
Čeká nás ještě řada vyšetření, bude to běh na dlouhou trať. Dominik tedy brzy dostane malá sluchátka a budeme ho sledovat, zda přes zesilovač zvuku dokáže reagovat na okolí. Zatím s ním komunikujeme bilingvální metodou (znakovou řečí a já i „normálně“). Spousta slyšících si nedovede představit, jak je pro neslyšící rodiče těžké vychovávat dítě. My si ale nestěžujeme. Nyní jsou také lepší možnosti než před mnoha lety. Na pláč dítěte nás třeba upozorňuje chůvička s vibrační funkcí. Když jsem se kamarádkám na internetu svěřovala ohledně Dominikovy sluchové vady, napsala mi jedna maminka: „Dominik je určitě šťastný. To, že neslyší, mu jistě otevře cestu k intenzivnějšímu vnímání a jinému nahlížení na věci. Navíc budete v těchto světech spolu. Kdo tohle může zažít, že je tak úzce s někým spojen? Bude procházet životem s jistotou a velkou láskou…“
Jana (63), Kateřina (35), Lukáš (6), David (3)
K Vánocům roku 2002 jsem dostala od starší dcery Katky ten nejhezčí dárek - oznámili nám se zetěm, že čekají miminko! Katčino těhotenství probíhalo v pohodě. Až do toho osudného dne, kdy byla přibližně v polovině třetího měsíce. To ráno vyjeli s manželem do práce. Kolem desáté mi volal zeť, že měli autonehodu a že jsou oba v nemocnici! První, co jsem v tu chvíli pocítila, byl strach o těhotnou dceru. S manželem jsme hned vyrazili za nimi. Zeť měl dost rozbité koleno, naražená žebra a hlavu. Katka ležela na chirurgii s poraněnou páteří. V tu chvíli mě samozřejmě napadlo, že má porušenou míchu, že bude třeba do konce života na vozíku. Zvláštní je, že na dítě jsem si v ten moment ani nevzpomněla. Když jsem ji pak viděla na lůžku, neměla ani šrám. Bylo až neuvěřitelné, jak byla po celou dobu v klidu. K tomu dost přispělo i zjištění gynekologa, že je vše v pořádku - žádné krvácení, miminko nebylo ohrožené. Ona v tu chvíli totiž myslela pouze na dítě a já jako její matka na to, aby byla zdravá ona.
Na magnetické rezonanci se zjistilo, že je nadvakrát zlomený obratel v oblasti bederní páteře. Byla nutná operace a lékaři měli dvě stanoviska: nejdřív operace (probíhající nutně pod rentgenem), hned potom interrupce, protože by mohlo být dítě rentgenovým zářením postižené. Druhou možností byla konzervativní léčba - tedy několik měsíců nehybně ležet v posteli, aby obratle samy srostly. Dcera měla jasno. Potrat v žádném případě podstoupit nechtěla. Já jsem ale prožívala horor. Šlo mi samozřejmě hlavně o její zdraví a říkala jsem si, že dítě může mít ještě kdykoli v budoucnu, ale současně jsem se nemohla vyrovnat s interrupcí. Druhý den nastal zlom. Po další diskusi lékařů navrhl primář, že se pokusí spočítat množství rentgenového záření potřebné pro operaci a současně neškodné pro dítě. Operace byla nakonec realizována. Množství záření bylo sníženo, lékaři provedli rentgen před operací, aby věděli, kam umístit 10 cm dlouhé šrouby.
Současně měla Katka při operaci na břiše jakési desky, aby se zabránilo přímému průniku záření na břicho. Vše dopadlo nakonec skvěle. Našeho prvního vnoučka Lukáška jsme se přece jen dočkali. Je to zdravý a bystrý kluk. Po třech letech k němu přibyl brácha Davídek. Čas od času si uvědomím, že chybělo málo a Lukášek mezi námi vůbec nemusel být. I to mě neustále přesvědčuje o tom, že naše osudy někdo řídí a snaží se být spravedlivý...
Josef (35), Michael Yann (3)
Být u porodu byl pro mě zážitek jako z jiné planety. Ač jsem otcem již dospívajícího syna Josefa Seana, se svou druhou ženou, se kterou žiji, jsem chtěl druhého potomka. Cítili jsme, že na miminko je ten správný čas, a tak jsme neotáleli. V 5. měsíci těhotenství se však u manželky projevila gestóza. Zjednodušeně řečeno -plod začal odmítat matku. Hlavním příznakem této nemoci je zvýšená hladina kyseliny močové v krvi matky a pak také bolestivé otoky končetin. V 6. měsíci byla tedy žena hospitalizována a denně kontrolována lékaři. Jednoho dne už byla ale hladina kyseliny močové neslučitelná s dalším zdravým vývojem matky a plodu a muselo dojít k předčasnému porodu. Plánovaný termín byl 15. září, Yann se narodil 30. června, tedy téměř o tři měsíce dřív! Na svět přišel císařským řezem s 940 g a 36 cm. Bohužel přišly i nemalé komplikace… Nedostatečně vyvinuté plíce i nervový systém, k tomu obě tříselné kýly, které se nedaly operovat dříve než za dva měsíce, kvůli zdravotním problémům. Celkový pobyt v nemocnici byl nekonečné čtyři měsíce. Během prvních deseti dnů téměř nepřijímal žádné jídlo. Střídavě dýchal sám a s ventilátorem. Operace byla nevyhnutelná. Když byl Yann připraven (musel mít minimálně 2 kg váhy a dýchání bez ventilátoru), psalo se datum 15. září.
Tedy den původního plánovaného porodu. Operace proběhla dobře a všichni jsme měli velikou radost. Ta však netrvala dlouho. O den později v noci nastala plicní příhoda a Yann byl od 22 hodin do půl druhé ráno oživován. Povedlo se a následující týden opět strávil na ventilátoru, který mu pomáhal dýchat. Naštěstí jsme se jako rodina spojili a celou situaci se snažili zvládnout. Bez zbytečných slov se zcela automaticky z dosud důležitých věcí staly nedůležité. Míša byl navíc dítko, které jsme museli na jídlo budit každé tři hodiny a učit ho jíst. Musel se naučit vypít svou dávku. Do dnešního dne nejí velké porce, ale „haminky“ jsou často. Totéž měl už od narození. Každodenním rituálem bylo i podávání léků - železo, vitamin D a kortikoidy. Dnes už baští „pouze“ vitaminy. Právě v těchto dnech byl Michael Yann na tříleté prohlídce, a i když má pouze 9 kg, lékaři se rozhodli zatím neaplikovat růstový hormon.
Naše životní pouť nás mnohému naučila a vážíme si více maličkostí. Také jsme zjistili, že se dá v napjatých situacích zvládnout opravdu mnoho, když se máte o koho opřít. A když si myslíte, že už vůbec nemáte sílu jít dál, ve skutečnosti jí máte ještě mnoho…