[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Natálie Kocábová je zvláštní žena. Na první pohled působí odměřeně, ale když se s ní trochu zapovídáte, máte pocit, že se vlastně znáte dlouho. Otevřeně hovoří o svých pocitech během rozvodu, o tom, co prožívala, když kvůli hubnutí přestala jíst cukr, kouřit a pít alkohol. A přestože se to na první pohled může zdát banální, ruku na srdce, nemluví nám všem z duše?
Natálie, procházíte náročným obdobím. Máte za sebou rozvod, dokončila jste desku a dost jste změnila svůj životní styl. Jak se teď cítíte? Vyždímaná, ale zvedám se. Byla jste s manželem patnáct let, máte spolu dvě děti. Jak jste se s rozvodem srovnala? Popravdě, bylo to pro mě strašné. Když se ten konec blíží, říkáte si, že třeba to tak strašné nebude, ale ono je. Musíte si od základů vybudovat nový život, a to ve chvíli, kdy nevíte zcela nic. Musíte zpracovat tu zhroucenou představu o tom, že budete spolu až do smrti, a do toho řešíte věci, jako jsou peníze. A najednou se na vás všechny ty problémy valí a vy máte ve všem chaos. Sice se jedná „jen“ o oddělení dvou partnerů, nikomu se vlastně nic nestalo, nejsou v tom žádné nemoci… Ale přesto je to strašné a strašnější, než si lidé, kteří to nezažili, myslí. Francouzi mluví o rozchodu jako o malé smrti a je to přesné.
O rozvodu se mluví jako o malé smrti a je to přesné. Musíte si po něm vybudovat od základů nový život.
Váš manžel byl vaším prvním partnerem. Asi to bylo o to horší, ne? Možná jsem to z toho důvodu brala hůř než jiní lidé, ale s kýmkoli jsem se o tom bavila, ty pocity jsou stejné a pro všechny je to hrozné. Je to, jako kdyby ve vás najednou něco umřelo a vy se musíte naučit znovu sama chodit a dýchat. Dokážete teď s manželem vůbec komunikovat? Jde to v takových vlnách, ale je to lepší, než jsem si představovala. Samozřejmě, přicházejí vlny a období, kdy to bylo horší, a dokonce jsme se nenáviděli, ale tím, že jsme k rozvodu dospěli oba, snažili jsme se vyjít si vstříc. A na co jsem hodně pyšná a beru to jako velké vítězství, že jsme se nikdy nehádali o děti a nedělali jsme si problémy. Máte střídavou péči? Nemáme, ale náš modul se tomu opravdu hodně blíží. Střídavá péče je stále kontroverzním tématem. Vy jste pro? Myslím, že na to, jestli je střídavá péče správná, nebo ne, nezná tu správnou odpověď asi nikdo, dokonce ani ti, kteří ji prosazují, nebo ti, kteří jsou zásadně proti. Ze zkušenosti svojí i svého okolí se mi zdá, že děti zase tolik neřeší, jestli mají dva pokojíčky a dva domovy. Možná jsou zpočátku trochu neklidnější, ale pokud mají dva milující rodiče, tak se cítí dobře. Střídavá péče je hodně o tom, jak rodiče fungovali během vztahu. Když chlap nebyl nikdy doma a děti byly jen s mámou, nemůže střídavá péče fungovat, protože děti najednou musejí být s tátou, kterého vlastně ani tolik neznají. Otcové, kteří naopak byli s dětmi hodně aktivní, fungují dobře. Jestliže jsou oba rodiče dobří, pak je podle mě střídavá péče fajn. Dokážete se vcítit do toho, jak období rozchodu vnímaly děti? Myslím, že kupodivu dobře, i když to pro ně bylo samozřejmě těžké. Ke konci vztahu u nás bylo velké napětí a děti to cítily a bylo to díky tomu opravdu náročné. Pak ale paradoxně přestaly zlobit a celou situaci ustály, asi lépe než já. Dokázala jste se jim v tomto období plně věnovat? Byly situace, kdy jsem děti měla u sebe, ale přesto jsem pořád musela myslet na práci a něco řešit. Byla jsem s nimi fyzicky, ale mentálně jsem byla pryč. Ony samy to daly, ale já jsem se zařekla, že takhle už to nechci. Snažím se jim proto teď maximálně věnovat a ten čas jim vynahradit. A teď už vám jde oprostit se od práce? Musím říct, že zase tak úplně ne, ale snažím se. Je to takový můj plán do budoucna, být s dětmi víc i mentálně.
Jak jste jim vysvětlila, proč se rozvádíte? Mám pocit, že děti to vnímají mnohem lépe, než si myslíme. Chtějí klidové prostředí a cítit se v bezpečí, a když jsou rodiče spolu a klid tam není, nedělá jim to dobře. Se synem, kterému je dvanáct, jsem o té situaci mluvila hodně na rovinu. Vysvětlovala jsem mu, že jsme se snažili udělat hodně, ale prostě to nejde. Dceři jsou čtyři roky, takže u té jsem se naopak snažila, aby byla v pohodě a necítila stres. Zdá se mi, že v Čechách je hodně „kult“ dítěte. Pořád se mluví o tom, jak rozvodem trpí děti a tak, ale trochu se opomíjí to, že rozvodem stejně nejvíc trpí ti dva dospělí. Napadlo vás navštívit s dětmi psychologa, aby situaci ulehčil? Ani ne, já mám totiž rodinu plnou psychologů, takže jsme to řešili tam. Já sama chodím k psychologovi vlastně celý život.
Na rozhodování jsme bývali dva, najednou padá zodpovědnost jen na mě. Trvalo mi dlouho zvyknout si na to.
Po rozvodu musí žena přijmout mužskou roli v domácnosti. Jak vám to jde? Zatím moc ne. Nejhorší jsou pro mě praktické věci: co dělat, když se rozbije kotel, když nabourám a kdy se co má vlastně platit. Horší je ale to, že na vás najednou padá veškerá zodpovědnost. Najednou musíte sama rozhodnout, jestli jet s dítětem do nemocnice, nebo ne. Vždycky jsme na taková rozhodnutí byli dva a najednou je to jen na mně. Nedávno se mi stalo, že mému tátovi (muzikant a politik Michael Kocáb, pozn. red.) přišla nějaká výhrůžka. To není nic neobvyklého, ale ona mu přišla ke mně domů. Najednou jsem si uvědomila, že jsem teď sama i na obranu dětí. Ten tlak, že je najednou v tu chvíli všechno na mně, to je něco, na co jsem si hodně dlouho zvykala. Komu voláte, když se vám teď něco stane? Podle toho, co to zrovna je. Když jste sama, musíte si vybudovat síť pomocníků, jednoho, co umí s počítačem, další, co něco spraví… Často ale stejně volám svému exmanželovi. A kdo vám v tomhle rozvodovém období pomohl nejvíc? Stoprocentně moje rodina a já jsem jí za to neskonale vděčná, protože vydrželi všechny moje psychické výpady a nálady. Asi je to i tím, že všichni si podobné situace taky zažili, ale vydrželi hodně. Nedokážu si představit, že tohle někdo zažívá bez fungujících rodičů, to musí být opravdové peklo.
Dostala jste nějakou dobrou radu? Tu nejzásadnější mi dala moje máma, když mi řekla: „Ber jeden den za druhým.“ Je totiž hrozně depresivní dívat se do budoucnosti, když se vám život obrátí úplně naruby. A tak je lepší soustředit se na ten jeden den. A to mi hrozně pomohlo.
Místo toho, abych děti komandovala, bavím se s nimi na dospělé úrovni.
Mnoho žen začne po rozchodu měnit svůj život, změní účes a začne si plnit sny. Jak jste na tom vy? Jasně, že jsem měla v první fázi pocit, že si musím zkusit všechno, co jsem kdy chtěla. První věc, kterou jsem vždycky toužila udělat, bylo zajít si na pivo s kriminalistou. A opravdu se mi podařilo domluvit si setkání, které ale nakonec nevyšlo. A mě nakonec ta touha později nějak opustila. Proč jste chtěla jít na pivo zrovna s kriminalistou? Chtěla jsem být jako v amerických seriálech, jak sedí v té hospodě, pijí pivo a baví se o vraždách. To víte, člověk má po rozchodu víc času a snaží se zaměstnat různýma kravinama (Natálie se usmívá a je vidět, že to nejhorší má už za sebou).
Co ještě jste měla na seznamu přání? Třeba jsem si řekla, že se budu seznamovat s novými lidmi. Začala jsem chodit do divadla, byla jsem na párty, na kterou bych předtím nikdy nešla, a tak… Infiltrovala jsem se za ten rok do nejrůznějších prostředí a seznámila se s množstvím lidí, což mi hodně pomohlo. Ono je fajn nebýt pořád doma, kde na vás všechno padá. Po tomhle období ale následovala vlna, kdy jsem dva měsíce vůbec nechtěla vyjít ven a nikoho vidět. No a třetí věc byla, že jsem zhubla. Přestala jste jíst cukr. Rozhodla jste se z ničeho nic? Začala jsem s tím až asi po půl roce, kdy jsem zhubla deset kilo, ale pořád jsem nevypadala tak, jak bych chtěla. Hrozně jsem se sebou chtěla být spokojená a neřešit, že jsem rozvedená, a ještě k tomu tlustá. Souviselo to taky s tím, že jsem si chtěla rychle někoho najít, abych se dostala z rozvodu. A našla jste? Tak, nějaké epizodky tam byly, ale vztah ne. Ono se to stejně nedá přebít. A tak jsem si řekla, že se budu soustředit na sebe a budu „chodit“ se svým hubnutím. A tenhle „vztah“ vám vychází? Začala jsem s Keto dietou, po půl roce paření jsem musela přestat pít, což bylo drsný. Přestala jsem chodit ven, seděla jsem doma střízlivá a jedla jen ty připravené pytlíčky. Byl to zajímavý zážitek, zbavila jsem se veškerých závislostí, jako je alkohol, cigarety a cukr, neměla jsem žádné sociální vjemy… Jedla jsem jen pytlíčky, abych přežila, a všechno se mi začalo přenastavovat. Tohle byl takový můj breakpoint, ze kterého jsem se začala zvedat. Vzrostlo mi sebevědomí a začala jsem se měnit. Teprve v tu chvíli jsem měla pocit, že svůj život můžu stavět znovu. Kvůli dietě jste přestala pít a kouřit, vydrželo vám to? Ne, samozřejmě už zase kouřím. Ale musím říct, že alkoholová abstinence měla zajímavé dopady. Třeba když jsem šla ven s někým, kdo pil, zjistila jsem, kolik času zbytečně strávím posloucháním úplných kravin. Lidi, kteří pijí, říkají věci několikrát za sebou, trochu jinak, ale stále řeší to stejné. Díky tomu jsem začala mnohem lépe nakládat se svým časem a nenechávám se bombardovat nějakými zbytečnostmi. Mluvila jste o tom, že vám vyrostlo sebevědomí. Je pro vás důležité, že jste tolik zhubla? Všichni se diví, jak mi vyrostlo sebevědomí, ale ono se jen vrátilo tam, kde bylo původně. Je pro mě důležité, že když jdu kolem zrcadla, nebojím se do něj podívat. Dřív jsem se do něj vůbec nekoukala, svůj vzhled jsem bojkotovala a nenosila jsem ani make-up. Bude to možná znít povrchně, ale když se člověk přestane zajímat o to, jak vypadá, je to blbý. Dokážete určit, kdy jste tak rezignovala na svůj vzhled? Jednou jsem stála ve frontě v lékárně, abych si vyzvedla antidepresiva, která jsem brala už nějakou dobu, a přemýšlela jsem, kdy jsem do toho stavu vlastně sklouzla. A uvědomila jsem si, že právě v tu chvíli, kdy jsem začala brát ty prášky. A tak jsem je vysadila. Byl to mazec, vysadit antidepresiva v tom největším emočním vypětí rozvodu a diety, a moje rodina skoro prosila, abych je začala zase brát, ale já už nechtěla.