Naučila jsem se lidi vnímat a nekritizovat je, říká absolventka programu Zkus učit!

Jak vás napadlo, že byste chtěla učit na základní škole?

Je to o tom, že v současnosti pracuji v našem rodinném hotelu a přemýšlela jsem, že do budoucna by nebylo špatné mít něco, co by mohlo být jisté povolání. Našla jsem kurz Zkus učit!, který nabízel přesně to, co jsem očekávala. Vyzkoušet si to, ještě než bych se vrhla do nějakých vzdělávacích procesů.

Mělo na to rozhodnutí vliv, že jste maminka dvou dětí?

Můj mladší syn nastupoval do první třídy během pandemie. První dva roky školy měl online výuku, dcera takto prožila třetí a čtvrtou třídu. Tam ten nápad, že bych ráda učila nevznikl, myslím, že jsme si doma lezli na nervy. Ale uvědomila jsem si spíš moji obavu, aby se děti vyrovnaly s výzvami budoucnosti. Byla bych hrozně ráda a doufám, že na tom pracuju, aby byly samostatné, aby samostatně uvažovaly, aby se nebály toho, co přijde. A já jim ráda pomůžu, aby na to nebyly samy. Aby se nebály zkoušet různé věci. Chtěla bych je naučit vycházet s ostatními a mluvit o svých pocitech a problémech. 

Jak se na učení díváte z hlediska své role rodiče?

V učitelství vidím převážně jistotu. Vím, jaké to je, když má člověk malé děti a jak moc je komplikované skloubit rodinu s prací. Učitelství mi nabízí, že můžu být se svými dětmi a zároveň si ponechat svoji profesi. Protože já i oni končíme zhruba ve stejný čas. Já prostě potřebuju být se svými dětmi a učitelství mi tu možnost dává. Doufám, že se naše společnost časem posune dál. Už bych asi nechtěla jít do normální práce, kde musím být osm hodin a pak mít čtyři týdny dovolené. Nedovedu si to s malými dětmi představit. Součástí učitelství je finanční zabezpečení. A když to povolání děláte podle svého nejlepšího svědomí a vědomí, tak seberealizace přijde sama.

Jak vypadal týden na programu Zkus učit!?

Na začátku je úvodní víkendovka, která začíná v pátek ráno a pokračuje do soboty odpoledne. Tyhle dva dny se nejdříve seznámíte s dalšími účastníky a průvodkyní, která s vámi bude po celý týden ve škole. Díky tomu vzniká bezpečné prostředí pro sdílení. Odbourávají se obavy a komunikační bariéry, abyste vůbec mohli přijímat všechny ty vjemy a informace. Pak následují patnáctiminutové prezentace, na kterých se naučíte hodnotit. Což je věc, kterou bych chtěla z celého kurzu vypíchnout, protože to jsem do té doby neznala. Jde o taktiku ocenění a doporučení. Oceníte, co bylo výborné a co mi v učení pomáhalo. A doporučení funguje místo kritiky, kdy neřeknete „Tohle se mi nelíbilo!“, ale řeknete „Mně by pomohlo, kdyby…“ A to je něco, co mi strašně moc dalo. Naučila jsem se lidi vnímat a nekritizovat je. Protože všichni potřebujeme bezpečné prostředí, ve kterém se můžeme vyjádřit. Co by mi pomohlo a co mi pomáhalo. Tyhle dvě věty mi úplně změnily život.

Jak program pokračoval po víkendu?

Následovalo pět dní stáže ve škole. Tam dostanete přiřazenou provázející vyučující a koordinátorku. Ta byla naší velkou oporou. Potom jsme se už domlouvali přímo s vyučujícími, ke kterým půjdete do hodin na výuku. Ve výsledku pak vidíte hrozně moc přístupů k výuce, což bylo nesmírně cenné. Zažila jsem hodiny, které byly jako vystřižené z osmdesátých nebo devadesátých let a hodiny z jednadvacátého století, nebo i budoucnosti. A to bylo skvělé. Nejlepší bylo, že jsem byla nejprve v pozici žáka a vnímala jsem, jak se ve třídě cítím, jak s nimi ten vyučující pracuje a jak bych já chtěla, aby se mnou někdo pracoval. Sama jsem zažila školství devadesátých let, které bylo místy dost kritické.

Pomohlo vám to odpovědět si na otázku, jestli se chcete stát učitelkou?

Upřímně řečeno, z toho týdne jsem byla hodně rozhozená a zpracovávala jsem si to. Najednou to všechno v hlavě víří a vy si říkáte "ty jo a co teď? Ale vlastně ano!" Uvědomila jsem si, že mojí cestou teď bude, že budu poznávat, co chci. A s tím vědomím jsem byla úplně v pohodě. A za ten měsíc po programu se to opravdu uklidnilo. Rozhodla jsem se, že si to teď jenom vyzkouším, jestli to je to pravé. No a pořád mě to nepustilo. I nadále bych chtěla být součásti té změny. Můžu přece dělat obojí – jak práci na recepci, tak si vyzkoušet naživo učit osmáky informatiku. Nemusím mít hned striktní odpověď.

Přijde mi povzbuzující, že o tom mluvíte jako o procesu. O jiné cestě, než nastoupit v pátek na kurz, hned po něm se rozhodnout a pak učit dalších třicet let.

Já si myslím, že to je na tom to nejdůležitější. Přílišná rychlost by mohla dokonce některé zájemce spíš odradit. Vůbec totiž nejde o to někoho na kurzu přesvědčit, že mám být učitelem. Ten kurz vám pomáhá zjistit, jak se v té roli cítíte a jestli objevit svůj talent. Ten kurz není o tom nás nasměrovat do učitelství, ale nasměrovat k odpovědi, zda učitelství je to pravé. Koordinátorka mi na konci kurzu říkala, že pro ně jsou důležití i ti lidé, kteří to nechtějí dělat, protože si alespoň uvědomí své limity. 

Ráda bych se ještě vrátila k momentu, kdy jste popisovala pochyby, zda zájem o učitelství není jen vaším nadšeneckým projektem.

Zjistila jsem, že to nadšenectví je moje nastavení, které se mi děje přirozeně a že s tím nic neudělám. Jen si to můžu více vyhodnocovat. A také, že si tuhle vlastnost chci zachovat. Někteří lidé mi ji údajně i závidí. Neustále chci zkoušet něco nového. Zároveň já ostatním zase závidím, že dokážou zůstat v práci pět, deset let. Každopádně, Zkus učit! mi dalo hrozně moc osobnostně. Najednou tam bylo spousta aha momentů, kdo jsem, co jsem a kam jdu. Takže jsem si říkala, že si nejdřív ujasním, jaké je moje nastavení a s tím poznáním bych se vydala cestou k učitelství. Nicméně, když teď řeknu, jak to vlastně dopadlo. Momentálně jsem začala na 0,1 úvazku pracovat jako učitelka informatiky na škole poblíž mého bydliště. Jak jsem o tom všude mluvila, tak se mi ozvali z naší školy a nabídli mi, že bych se mohla ucházet o tuto pozici. Paní ředitelka mi dala 4 hodiny týdně a učím osmé třídy. Což je pro mě úplně akorát, protože mám ještě práci v hotelu, tak abych si to vyzkoušela. Začala jsem teď v září.

Jak dnes zpětně hodnotíte týden v programu Zkus učit!?

Pro mě to mělo obrovský přínos z pohledu sebepoznání a nalezení mé cesty. Kurz nebyl jenom o učitelství. Bylo to i o přístupu, komunikačních metodách a trochu i koučinku. Dalo mi to nástroje, které využívám doteď – v každodenním životě, v komunikaci se svými dětmi, partnerem i rodiči. Zkus učit! je založené na respektu k sobě a hlavně i druhým. Tím vzniká respektující prostředí pro růst dětí, ale i nás dospělých. A to se mi moc líbilo.