[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Človíček se dosyta najedl, potom se natáhl a klidně usnul. Starosti s ohněm si už dělat nemusel, i kdyby mu tenhle náhodou vyhasl. Už totiž věděl, jak na to.“ Ano, Človíček v knize Pavla Teisingera si už starosti dělat nemusí. Dostal totiž šanci na přežití, příležitost přijít si na jádro věci sám.
Jak to bylo dál? Uplynula nějaká doba a človíčky obuli, zavřeli do škol, kde jim založili ruce za záda a jejich učiteli poskytli nástroj opravdu obdivuhodný – rákosku. Ale tihle človíčci na tom byli ještě poměrně dobře, jelikož žili mnohem víc s přírodou, neměli ani televizi, ani počítač, ale měli poměrně dost příležitostí poznávat si svůj svět po svém.
A dál? Uplynula další řádka let, učitelům vzali rákosky, dětem povolili sedět bez založených rukou. Ve školních zařízeních však děti tráví mnohem více času a mají mnohem míň příležitostí ke kontaktu s přírodou a okolním světem vůbec. Svět je prý brutálnější, a tak se většina rodičů o své děti bojí. Bojí se o ně venku, ale i doma. Přehnaně je ochraňují a berou jim jedinečnou možnost přicházet si na věci po svém. Přiznejme si, že je to pro rodiče i jednodušší.
Představme si malé dítě – třeba předškoláka. Jak dlouho mu trvá, než po sobě zamete, co rozsypalo? Co všechno bude mokré, když si samo nalévá vodu do skleničky? Skládat si věci? Vždyť to přece ještě na nic nepotřebuje! Jak dlouho mu potrvá, než si po sobě ten pokoj poklidí? A udělá to vůbec dobře? A tak rodiče svému potomkovi umetají cestičky a při zápisu do školky se zjistí, že dítě neumí to a to. Najednou je třeba všechno rychle dohánět a vznikají zbytečné stresy.
A z druhé strany? Co se asi odehrává v hlavičce malého dítěte? Jak si asi skládá své představy o světě? A proč by se vlastně mělo snažit, když ve většině případů se o vše postarají rodiče ostatní? Z dětí postupně rostou mladí lidé, kteří se mohou hůř orientovat v okolním světě, a když jim někdo nabídne rychlou a snadnou pomoc, jak z toho ven, ihned ji využijí. Rodiče se pak hrozně diví a ptají, co vlastně udělali špatně, vždyť se o své dítě přece tak vzorně starali… A to je právě ono. Starat se můžeme například o pokojové rostliny. Ale o děti? U nich by to mělo fungovat trošku jinak. Většina dospělých žije v představě, že své děti pořád musí něco učit – postavit komín z kostek, chodit na nočník, držet v ruce tužku, zavázat tkaničky, správně vyslovovat… Zamysleme se nad tím.
Zapřemýšlejme, co opravdu naučil někdo jiný nás. Jistě, ostatní nám mohou něco vysvětlovat, nabízet cesty, ale to je tak vše. To, co umíme, jsme se s jistou mírou pomoci někoho jiného naučili sami. Nám samotným se utvářely v mozku ty správné spoje.
Baví mě pozorovat malé děti, když se seznamují s okolním světem, a hledají si tak své místo mezi ostatními. Spoustu věcí se ve vhodném věku mohou naučit třeba na písku. Pískoviště je většinou jedno z prvních míst, kde děti navazují kontakty s ostatními jedinci přibližně stejného věku. A většinou všechno funguje. Tedy do doby, než se mezi děti začnou mísit rodiče a prarodiče, kteří je na písek dovedli. Představme si běžnou a poměrně častou situaci: Děti si hrají, každý má své bábovky a další pomůcky na písek. Najednou se jedno z dětí rozhodne, že si půjčí lopatičku druhého. Tomu se to samozřejmě nelíbí.
Pro obě děti jedinečná příležitost naučit se něčemu novému.
Stop! Učební proces je narušen – na scénu totiž nastupuje dospělý a začne dítě přesvědčovat, aby lopatičku tomu druhému půjčilo. Dítě to nechápe. A proč by vlastně mělo? Najednou ztratilo možnost rozhodovat si za své věci, najednou se nesmí učit komunikovat s ostatními dětmi. Dospělý to rozhodl za něj. Bude však u něj dospělý stát i o několik let později, aby za něj opět rozhodl? Aby mu nabídl správnou variantu řešení situace? S vysokou pravděpodobností nebude. A existuje poměrně stejná pravděpodobnost, že dítě situaci nezvládne úplně podle svých představ, jelikož bude mít v hlavě zafixováno, že za něj rozhodují rodiče. Přehnané? Možná. Proč si ale tolik dospělých platí drahé psychology, psychoterapeuty a kouče?
Vzpomínám si, jak jsem v pubertě záviděla všem těm teenagerům z Beverly Hills a ostatních zahraničních seriálů a filmů, jak klidně půl roku pracovali na nějakém projektu, jak rozebírali díla světových autorů (ačkoli ve většině filmů to byl „jen“ William Shakespeare), jak pracovali v laboratořích a zjišťovali, proč věci fungují právě tímto způsobem… Mrzelo mě, i když jsem to tehdy samozřejmě nedokázala pojmenovat, že nám bylo vše předkládáno v hotovém stavu, že jsme neměli příležitost učit se chápat vztahy mezi věcmi.
Často si na to vzpomenu i teď v dospělosti, když se mi vybaví nějaká definice, kterou jsem se naučila, abych dostala tu vytouženou známku, ale vůbec nevím, jak bych ji využila pro život. Třeba když počítám procenta. Vím, že jsme se učili vzorečky na jejich výpočet. Vím to a v hlavě nejspíš i někde mám, přesto procenta počítám pomocí trojčlenky. Asi ostuda, že? Možná by to bylo jinak, kdyby mi na základní škole umožnili, abych si na výpočet procent přišla sama…
Už Maria Montessori hlásala ve výchově a vzdělávání heslo „Pomoz mi, abych to dokázal sám“. Plynule na ni navázala její žačka Helen Parkhurstová se svým Daltonským plánem. Co kdybychom tedy svým dětem zkusili opravdu pomáhat? Neodstraňujme jim překážky, nechme je, ať si na věci přijdou samy, ale buďme u toho s nimi. Pomáhejme jim, aby to dokázaly samy, a věřme sami sobě, že to ustojíme. To je totiž ta pravá cesta, jak z dětí vychovat sebevědomé a vyrovnané jedince s vlastním názorem. Jedince, kteří se nebudou bát výzev a s obtížemi a překážkami se jednou vyrovnají, aniž by jejich duše utrpěla šrámy.
(Článek vyšel v časopisu Maminka 6/2014)