[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale v některých ohledech je prostě společnost k mužům shovívavější než k ženám. Ostatně i sami muži to přiznávají – to, co jim u nich samých nepřipadá tak hrozné, hodnotí u opačného pohlaví mnohem přísněji. Nejmarkantnější je to v případě alkoholu.
„Uznávám, že je to možná nespravedlivé, ale nemůžu si pomoct. Samozřejmě je roztomilé, když má holka lehkou špičku a vypadne z ní něco vtipného, to beru. Ale opilá žena, to je prostě nechutné. Když se někde po ulici motá chlap, není to žádná sláva, ale nějak to přejdu. Ovšem představa něžného stvoření, jak blinká s hlavou v míse nebo se válí ve škarpě, je odporná. Nejhorší je, že mi připadá, že dnešní mladé holky jsou na takové zážitky snad ještě pyšné,“ říká pětatřicetiletý David.
A za pravdu mu dávají i další muži. Alkohol podle nich k ženám zkrátka patří maximálně ve formě posezení u dobrého vína nebo malého piva po sportovním výkonu. „Přítelkyně byla dřív zvyklá slavit narozeniny ve velkém stylu. Její první oslavu jsem zažil asi po půlroce chození. Zlískala se tak, že od půlky večer už v podstatě jen ležela na stole, nakonec se pozvracela přímo na podlahu a pak ještě cestou domů v taxíku. Styděl jsem se za ni a uvažoval dokonce o rozchodu. I jí bylo ale druhý den trapně a omlouvala se mi. Pak už si dávala pozor a nakonec ji ty oslavy přešly úplně,“ vypráví dvaatřicetiletý Tomáš.
Každý z nás občas vypustí z pusy něco, čeho pak lituje. Buď mluvíme rychleji, než přemýšlíme, nebo zkrátka nemáme svůj den a plácáme nesmysly. Ale muži tohle občas snášejí těžce – pokud jde o jejich partnerku. A zejména tehdy, mluví-li s někým, kdo je pro ně také důležitý, třeba rodina, kamarádi nebo šéf.
„Kamila je skvělá ženská, ale pokaždé, když s ní jdu do společnosti, trochu trnu. Pokaždé, když je nervózní, a to ona z velkých skupin hlavně cizích lidí je, začne hrozně překotně povídat všechno možné. A bohužel to obvykle nedává moc smysl,“ popisuje šestatřicetiletý Ondřej.
„Už jsem ji mockrát uklidňoval, že lidi, kteří ji vidí poprvé v životě, nemusí přece bavit vtipnými historkami. Stačí prohodit pár slov a pak klidně mlčet, když ji nic nenapadá. Ale ona si nedá říct, bojí se, že bude trapné ticho, tak mele – a pak z toho trapas opravdu je, protože mluví o věcech, které se lidem na potkání skutečně nevyprávějí,“ dodává.
40letý Ivan zase trne pokaždé, když se jeho manželka potká s jeho matkou nebo sestrou. „Připadá mi, jako kdyby s nimi i po těch deseti letech pořád soutěžila a chtěla jim dokázat, že je mi s ní líp, než mi kdy bylo s vlastní rodinou. Pořád má potřebu něco nenápadně kritizovat, rýpat a naopak vyzdvihovat svoje přednosti. Když mé vlastní mámě řekla, že se u ní štítí jít na záchod, protože má špinavé prkýnko, fakt jsem se styděl. A nebylo to poprvé a ani naposled,“ říká. A ačkoli ženě domlouvá a prosí ji, aby byla taktnější, v podstatě pokaždé rodinné setkání provází nějaká nepříjemnost.
Zatímco některé ženy způsobí trapas proto, že se stydí, a pak se chovají nepřirozeně, jiné si naopak pozornost okolí užívají. A podle mužů někdy až moc. Je to ale někdy až pokrytecké. Na jednu stranu chtějí, aby jejich partnerky byly krásné, reprezentativní a ostatní chlapi jim je záviděli, na druhou jsou pak ale často naštvaní, když jejich přítelkyně či manželka skutečně vzbudí zájem.
„Moje Alena je opravdu kost a dobře to o sobě ví. Navíc je to dost velká exhibicionistka a pozornost ostatních si opravdu užívá. Úplně na začátku jsem tomu propadl stejně jako ostatní, ostatně na svůj zevnějšek mě ulovila. A i teď jsem sice pyšný, jakou mám krasavici, a dělá mi dobře, jak mi kamarádi závidí. Ale zároveň mi strašně vadí, jak se předvádí,“ stěžuje si 28letý Honza a pokračuje:
„Když s ní někam jdu, chová se často, jako bych ani nebyl její partner. V baru se baví se všemi okolo kromě mě, na parketu vydrží celý večer sama. Je pravda, že s chlapy nijak neflirtuje, prostě se jen baví. Ale je vidět, že dobře ví, kdo všechno ji pozoruje, a ráda strhne veškerou pozornost na sebe. Já si pak připadám jako blbec a navíc mi připadá, že se tím ona shazuje.“
To osmatřicetiletému Dušanovi víc vadí, že jeho partnerka chce mít vždycky poslední slovo v diskuzích a zakládá si na svém intelektu. „Je opravdu ďábelsky chytrá, chodící encyklopedie, a mně to samozřejmě imponuje. Ale jsou chvíle, kdy bych byl radši, kdyby mlčela a dala šanci i ostatním. Jenže ať se s přáteli bavíme o čemkoli, vždycky nakonec mluví jen ona a dává ostatním najevo, jaký má přehled. Upozorní je hnidopišsky na každou maličkost, i kdyby se jen přeřekli. Nedokáže si to zkrátka odpustit a nakonec všechny jen otráví.
Některé ženy si to uvědomují, některé ne – jedno je ale jisté. Mateřství nás změní, hormonům zkrátka neporučíme. U každého zapůsobí tahle životní změna jinak. Každopádně ale velkou část dne trávíme jen ve společnosti malého dítěte. A to se často odrazí na našem chování, leckdy i mluvě.
„Tak nějak jsem počítal s tím, že ženu narození dítěte ovlivní, bylo by divné, kdyby ne. Ale ta proměna je přímo strašlivá!“ stěžuje si 37letý Michal. „Že nedokáže mluvit v podstatě o ničem jiném, to bych ještě bral. Ale mohla by mít aspoň nějakou autokorekci, jaká témata probírat. Mně může říct všechno, i když to kolikrát taky není něco, co bych potřeboval vědět. Ale perlit na večeři s přáteli ve stylu, jak jí tohle jídlo připomíná Matějova hovínka, je už moc.“
A podobných historek existuje spousta v mnoha rodinách. „Ženy si to neuvědomují, ani jim to nelze mít za zlé. Ale v danou chvíli se zkrátka topím v rozpacích. Mě cizí děti taky vůbec nezajímají, natož nějaké podrobnosti. Takže chápu, jak ostatním je, když se manželka na hodinu rozněžněle pohovoří do líčení všech možných detailů. A nikdo ji neutne – kvůli tomu pocitu, že čerstvou matku přece nikdo nemůže okřiknout. Obvykle se o to nějak taktně pokusím sám – a ona je schopná se pod tím návalem hormonů rozbrečet, že nemám malou rád,“ popisuje své zkušenosti další z čerstvých otců.
Žárlivost patří mezi vlastnosti, které lidé obecně hodnotí jako ty nejzápornější. Sice dodávají, že zdravá míra žárlivosti ke každému vztahu patří – jenže každý má onu míru někde jinde. A obzvlášť nepříjemné je, když ji partneři testují na veřejnosti před svědky.
„Karolína je strašně žárlivá. Když jsme se poznali, tak jsem to, jak to tak bývá, neviděl a nechtěl vidět. Jsem jako každý chlap ješitný, a tak mi dělalo dobře, když mi volala, aby se zeptala, co dělám a jak se mám, měl jsem pocit, že je do mě úplně zblázněná. Což je asi i pravda, ale u ní to bohužel jde ruku v ruce s tou chorobnou potřebou mě kontrolovat,“ říká 26letý Lukáš.
Jeho přítelkyně si svou posedlost neuvědomuje. Připadá jí normální se nečekaně objevovat všude, kde je Lukáš, i když ten má svůj program. Doslova ho přepadává v práci, když si jde zasportovat nebo posedět s kamarády. „Když se to stalo poprvé, podruhé, uhrála to na náhodu. Pak už jí to ale nikdo včetně mě nebaštil. A já jsem teď kamarádům pro smích. Kdykoli jdeme do hospody, ptají se, kdy se ta moje stíhačka objeví, a mně je trapně,“ svěřuje se Lukáš.
Opravdu žárlivé ženy navíc ztrácejí noblesu a dovedou ztropit scénu bez ohledu na to, kdo je svědkem. Jsou schopné klidně před celou firmou křičet nebo plakat a snaha je utišit bývá marná.
„Moje bývalá přítelkyně mě takhle několikrát ztrapnila před šéfem. Čekala na mě před prací a když jsem se neobjevil na minutu přesně, jak jsme se domluvili, vlítla dovnitř – zřejmě si myslela, že tam snad někoho mám! A já zatím jenom něco řešil s nadřízeným. To vysvětlování mě neskutečně ponižovalo a nebavilo. Nakonec mě přestala bavit i ona, s takovým člověkem se nedá žít,“ dodává svou zkušenost třiatřicetiletý Zdeněk.