[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Den, kdy jsem si uvědomila, že mě zřejmě nebude úplně bavit si hrát s dcerou, proběhl už velmi dávno. Dítě bylo sotva půlroční, ale už se doma kupily hračky, hry, edukativní předměty vydávající edukativní pazvuky… A samozřejmě, půlroční dítě si samo nepohraje.
Hrála jsem si s Tinou a trpěla. Dcera u všeho vyžadovala milion opakování a mě to ničilo. Říkala jsem si tehdy, že musím, že to Tina potřebuje.
Viděla jsem kolem sebe navíc spousty matek, které vypadaly nadšené z toho, že mohou stokrát stavět věž, kterou dítě stokrát shodí. A co hůř: dodnes znám i takové, které dětskými hrami alespoň zdánlivě žijí, denně mají pro své děti nachystaný bohatý a kreativní program, který jim v rámci hry nabídne to, co potřebují pro optimální vývoj. Já na tohle nejsem!
Není to nedostatkem trpělivosti nebo faktem, že na dceru nemám čas (vyzvedávám ji ze školky v poledne a ani tam nechodí denně). Jen mě nebaví si s ní nuceně hrát jako dítě, když dítě nejsem, a stále častěji a přirozeněji hledám jiné způsoby, jak jí věnovat pozornost.
Věnovat pozornost – to je důležité slovní spojení. A myslím, že i jeden z důvodů, které nás mylně přivedly právě k tomu nucenému hraní si s našimi dětmi. Chceme, aby věděly, že je milujeme, že s nimi chceme trávit čas.
A také chceme, aby jim ten čas něco dal. Často se pak už nespokojujeme s tím, že dítě vytáhne krabici hraček a my se nějak přidáme. Jak už jsem se zmínila, děláme ještě větší chybu: hraní jim plánujeme a řídíme. Proplétáme jim dny spoustou náplně. Tvoření. Malování. Skládání. Vzdělávání se hrou. Kreativní sady. Kreativní listy. YouTube návody.
Systematicky, důkladně, kreativně. Brrr! Tolik energie a času investovaných… do čeho vlastně? Do potřeby mít klid v duši z toho, že jsem dobrá máma. Nebo spíš skvělá máma, podobná aspoň trochu těm nereálným z internetu a nablýskaných časopisů (klid, my v Mamince jsme úplně normální!).
„Kolem nás je skutečně vidět předobraz supermatky, které se mnohé chtějí vyrovnávat. Na obrázcích vidí šťastnou mámu hrající si se šťastným dítětem a chtějí to mít stejně,“ říká k tomu Ing. Jaroslava Pěničková, ředitelka lesní školky Stromeček v Měšicích u Prahy.
V reálném životě přece nikdo dospělý nemůže mít nekonečnou radost z toho, že je přikurtovaný ke krabici s kostkami! V reklamě se musí ta šťastná máma tvářit šťastně sotva pár vteřin. Spousty z nás ale čekají, že to štěstí bude i díky hraní si s dětmi nejlépe celodenní a každodenní.
K celé téhle komedii nás dovedl takzvaný kult dítěte, které je teď skutečně středem celorodinné pozornosti. Ztratilo se to, co bývalo přirozené. Nejmladší člen rodiny zpovzdálí sledoval, co se děje mezi staršími členy rodiny. Díval se, pozoroval, učil se tím, postupně se zapojoval do rodinného dění. Vzhlížel k těm starším.
My dnes vzhlížíme k těm nejmladším a místo toho, abychom je učili, nechali se dívat, pozorovat nás a sbírat zkušenosti, obracíme k nim veškerou pozornost, podřizujeme se. Přestáváme fungovat jako dospělé vzory, které pomalu připravují děti na velký svět, a jdeme zpátky, regresivně, do dětského světa. Ten je ale pro nás úplně nepřirozený.
„Na mateřské, potažmo rodičovské, jsme v izolaci. Máme dovolenou na to, abychom se staraly o dítě. Přizpůsobíme mu tedy svůj život, uspokojujeme všechny jeho potřeby.
A samy jsme v izolaci – protože nežijeme uprostřed velkých rodin, které by mohly pomoct se starat o dítě přirozeným způsobem. Jsme jen doma, s dítětem, jež se pak mimo jiné stává na nás závislé,“ říká ředitelka lesní školky. A nejen závislé. Také nesamostatné. Protože k němu cílíme stoprocentní pozornost, dostává vše na stříbrném podnose. Právě i to hraní.
Protože když ho zabavíme a ono bude šťastné, budeme mít klid a také budeme vypadat jako dobré mámy. Co na tom, že uvnitř sebe zuříme jen při náznaku toho, že nás dítě zase vyžaduje u své hry?
Tohle málokterá z nás přizná. Navíc závislost a nesamostatnost zpočátku přicházejí při zabavování se, vymýšlení her. Ale pak i v životě jako takovém.
„Servírováním her a zábavy jsou děti zatlačené do defenzivy, co se jejich přirozené kreativity týče. Tak moc, že pak už ani nejsou schopné hledat si podněty samy a ke každému hraní potřebují mámu. Děti jsou nasákavé, a když mají odmala servírované kdeco, nemají prostor už pro vlastní přemýšlení a kreativitu, která je přece úplně jiná než naše, dospělá,“ poukazuje Jaroslava Pěničková na další zásadní věci.
Pravda, dětská kreativita je značně demoliční. Ale přirozená. Nemělo by vás překvapit, že dítě místo listování knížkou začne v rámci touhy poznat vlastnosti papíru knížku trhat.
Kdežto když všichni sedíte nad hrou s přesným návodem, vy dospělí se rozčilujete, že ji dítě nechápe nebo něco při hraní ničí, zatímco dítě je nešťastné, že nemůže dělat věci po svém.
Po pár minutách ztratí stejně pozornost, přestane ho to bavit, a to vás naštve znovu: protože jste si na něj udělala čas a ono si najednou klidně dělá cavyky… Dítě je zklamané, vy naštvaná, pocit, který jste vídala v té reklamě s mámou a hrajícím si dítětem, je úplně… někde.
A k tomu máte kvůli vynucenému hraní si spoustu restů doma, v práci, vůči partnerovi, sobě a dítě si z vás dělá hracího kamaráda na požádání, že?
Co tím vším chci říct? Určitě vás nevyháním z dětského pokoje. Hrajte si s dětmi, i já to nakonec dělám. Ale dělejte jen to, co vás baví (svou přetvářkou učíte i dítě, aby se přemáhalo), v objemu času, který vás neničí.
A najděte si další jiné způsoby, jak dítěti věnovat vědomou pozornost, o kterou ve skutečnosti škemrají, když vás zase lákají k těm otravným kolejím, kostkám, skládačkám… Jde to postupně, ale jde to. My jsme si s Tinou také našly, co nás baví. Malujeme.
Čteme a vyprávíme si, vymýšlíme vlastní pohádky. Hrajeme dobble nebo člověče, pexeso… hry, které jsem milovala já jako dítě (a které jen ona hraje o x let dřív, než si pamatuju, že jsem je hrála já).
A kromě hraní máme i naprosto praktické činnosti, které nás spojují: já naplním pračku, ona ji zapne. Ona mi podává prádlo, já ho pověsím. Tina posbírá špinavé nádobí, já ho dám do myčky. Ona nasype mouku, já z ní stvořím bábovku. Pro děti tohle nejsou povinnosti, i tohle je hra.
Aktivní a vědomý způsob společného trávení času. Pustit je k tomu znamená věnovat jim kupu pozornosti a také je u toho učit. A někdy místo všech největších hračkových vychytávek světa stačí jen to, že spolu ležíte v neděli ráno v posteli, povídáte si a jeden druhému nasloucháte, vnímáte, co je pro ně důležité.
„Tím se pak i ony cítí důležité pro vás. A žijete ve vzájemné pozornosti, která funguje, především pokud ji dáváte dobrovolně,“ uzavírá ředitelka lesní školky Stromeček Jaroslava Pěničková.
V souvislosti s tímto tématem doma promýšlím v poslední době ještě jedno. Má dcera potřebuje čím dál tím méně hraček. Všechny ty moderní supervymakané vynálezy s dlouhými a složitými návody leží v úložných boxech, některé netknuté celé měsíce.
Už zbývá jen najít čas na to, abych krabice zredukovala… a budeme mít „toy free child“. K čemu je to dobré? To už zkoušejí v rámci projektu „Toys free Kindergarten“ například v Německu, v klasických mateřských školách.
Dětem nedávají žádné hračky, nechávají je existovat jen se základní výbavou školky: židle, stoly, polštáře, deky, nějaké ty dřevěné klacky a kameny zvenku k tomu přidají. A navíc dětem ani nediktují, jak si s tím nebo oním mají hrát. Výsledky jsou skvělé: děti jsou klidnější, ve hře soustředěnější, samostatnější, jejich fantazie bohatší… A to je přece úplně parádní!
Jak to máte vy, baví vás hraní si s dětmi?