[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Děti potřebují vidět naše emoce, učí se tak totiž, jak s emocemi zacházet; jak je zvládat, kdy jim dát prostor a jakým způsobem to udělat.
Rodiče obvykle nemají zábrany projevovat radost a lásku, a dokonce ani s hněvem nemívají příliš problémy, ale co prožívání smutku, obav či strachu?
Elen zemřela prababička. Její tříletý syn starou paní prakticky neznal, prababička žila na západě Slovenska, v rodině své dcery. Elen měla na „Julku“, jak prababičce všichni říkali, mnoho krásných vzpomínek.
Do půvabné karpatské dřevěnice jezdívala pravidelně jako dítě o letních prázdninách. Elen se s Julkou bohužel nerozloučila a nestačila jí ukázat syna, cestu stále odkládala… – a najednou nebylo koho navštívit!
Elen nechtěla v žádném případě plakat před Adamem, natož s ním mluvit o smrti, jenže smutek byl silnější. Chvíli potom co dotelefonovala, začala plakat. Elenin muž okamžitě pochopil, co se stalo. Spontánně Elen objal a něžně ji hladil, po chvíli se k objímání, hlazení a utěšování smutné maminky přidal i tříletý Adámek.
Elen připadalo, jako by ji hladil anděl. Adam se tak během krátkého okamžiku naučil o životě víc, než kdyby Elen své pocity přemohla a večer mu udělala opatrnou „přednášku“ o stáří a přirozeném běhu života.
Steve Biddulph má ve své knize Výchova kluků jeden velmi zajímavý postřeh na téma rodičovské emoce a děti: „Mají-li muži nepříjemné pocity, často je změní v něco, v čem se cítí lépe – a nejpřijatelnější pocit pro muže je většinou hněv.“ A tak by si zejména otcové měli dávat pozor na to, co svým hněvem vlastně vyjadřují. Mnohdy křičí a pouští hrůzu a zatím jsou uvnitř smutní a zklamaní či dokonce ustrašení.
„Jednají-li muži hněvivě, i když ve skutečnosti mají strach, jsou smutní, nebo dokonce šťastní, pro dítě to může být dost matoucí,“ upozorňuje psycholog Biddulph. Abychom děti nemátli, je velmi užitečné své emoce provázet jednoduchým vysvětlením toho, co aktuálně prožíváme, než nekontrolovatelnými emotivními výlevy.
Například v situaci, kdy se dítě „zaběhlo“ v obchodě, úplně postačí doprovodit své emoce vysvětlením typu: „Strašně se zlobím, protože jsem o tebe měl velký strach, když si odešel moc daleko.“
Jednoduché vysvětlení pomůže dospělému uhlídat emoce v rozumných mezích a dítěti umožní pochopit, kde udělalo chybu (což mu nekontrolovatelná erupce emocí obvykle neumožní).
„O svém hněvu bychom měli spíše mluvit, ne ho předvádět. Se svými obavami se můžeme svěřit, ale nesmíme vypadat jako strašpytel. Můžeme říct, že jsme smutní, a můžeme i plakat, ale nesmíme se totálně zhroutit“ radí psycholog, ale také otec a dědeček Steve Biddulph.