[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jsem extrémně emotivní tvor, ale vyrůstala jsem v době, kdy bylo potřeba být hodná holčička, která moc nepřekáží, nic nechce a emoce „spolkne“, aby ostatní neotravovala. Takže jsem spoustu toho, co cítím (hezkého i negativního), až do dospělosti potlačovala a pak se to pomalu učila ventilovat. I proto jsem si spolu s těhotenstvím slíbila, že tohle bude jedna ze zásadních věcí, které budu se svou dcerou dělat jinak.
Přála jsem si, aby byla emotivní po mně (a je!), ale vůbec jsem si neuvědomila, že s těmi jejími emocemi dost možná nebudu umět někdy zacházet. Nebo že jich bude tolik, že bych je nejraději vymazala. Že se budou vracet, i když se jimi jednou prokoušeme. Nebo že přijdou v okamžicích, kdy se to fakt nehodí.
Malovala jsem si to jednoduše, nedocházelo mi, že mě dceřiny emoce můžou zraňovat, že moje zase můžou ubližovat jí, že na emoce bude mít úplně jiný názor můj muž, že budou dny, kdy se všech těch pocitů budu bát, kdy ji před těmi ošklivými budu chtít chránit, že je někdy budu chtít úplně jednoduše ignorovat… A že se navzdory svému původnímu přesvědčení ocitnu často uprostřed všech těch jejích dětských emocí úplně bezradná. Ale stává se to a vím, že i u vás nebo u vašich sousedů. Jenže se o tom těžko a málo mluví a ještě hůř se to přenastavuje.
O vašem přístupu k dětským emocím totiž rozhoduje řada faktorů. Záleží na tom, zda byli vaši rodiče autoritářští, nebo patřili mezi osvícenější a naslouchající. Pak je zásadní, jakou výchovu v závislosti na tom volíte vy sami.
„Přičemž autoritářský přístup i jeho opak, tedy liberální neboli volná výchova, spolu mají ve vztahu k emocím dětí svá slabá místa. Autoritářský rodič v dítěti emoce popírá, potlačuje – to je to známé: „Nebreč, nebo ti k tomu dám důvod!“ A dělá to s velkou pravděpodobností proto, že sám dostával v emočně vypjatých situacích minimální podporu. Liberální to zase mnohdy přehání v řešení každé drobné situace, jako problematické se jeví hlavně nastavování hranic – lidé třeba nezasahují ani u vztekajících se dětí, jež přecházejí do agrese a ubližují ostatním. A za extrém můžeme označit i takzvané helikoptérové rodiče, kteří dětem tak moc utvářejí podmínky pro dokonalý život, až je například právě od negativních emocí chrání a dělají všechno pro to, aby se jejich dítě nemělo důvod zlobit, plakat, cítit se smutně. Což je problém, protože takové děti se nenaučí vyrovnávat se s těžkými situacemi, jak zvládat stres, neúspěch nebo jak se kultivovaně zachovat ve vzteku,“ vysvětluje Radka Schillerová, máma dvou dětí, autorka projektu Spokojené rodičovství a lektorka kurzů pro učitele Škola bez poražených, která učí nás, rodiče, ale i učitele efektivně komunikovat a vědomě pracovat s emocemi.
Nemusíte být ta zenová matka, můžete klidně čapnout dítě a beze slova odejít z pískoviště
Do vnímání emocí našich dětí nám také mluví „kult zenových matek“ – všechny ty insta fotky šťastných rodin a bulvární časopisy plné celebrit, jejichž děti prý nikdy nezažily období vzdoru. Člověk z nich získá pocit, že vztek, pláč, křik, trucování předvádějí jen jeho děti, a pořád se snaží je ukočírovat, což vede k frustraci i odmítání nebo neadekvátnímu zpracování emocí dětí. Snažíme se je potlačovat. Předcházet jim.
Neuvědomujeme si, že jediné, co by bývalo bylo potřeba, je přijmout je. Což ale často nejprve předpokládá, že přijmeme vlastní emoce! Nebo vy nic necítíte, když jste na pískovišti a dítě se najednou rozbrečí? Můžete mít strach, jestli si neublížilo. Může vás to popudit, protože se to opakuje. Nebo se ve vás ozve obava, jak si na vás budou ostatní mámy ukazovat kvůli tomu rámusu…
„Zaměřit se rovnou na dítě a jeho prožívání mohu pouze v okamžiku, kdy se mě jeho emoce nijak nedotýká. Pokud ovšem ve mně samotné vyvolává podobnou nebo stejnou emoci – když se vzteká, cítím hněv – pak abych mu pomohla, musím nejdřív zklidnit sama sebe, tedy přijmout své vlastní emoce,“ vysvětluje odbornice úskalí, která samy často nevidíme, a na rovinu dodává, že k tomu potřebujeme být v optimální kondici. Musíme se na to cítit, což nejde vždycky. A tady je zase úlevné vědět, že nemusíte být ta zenová matka, že můžete klidně čapnout dítě a beze slova odejít z pískoviště. Nebo u problémů, které se vyskytnou doma, máte právo také vybouchnout nebo odejít z celé situace.
Jak to? No protože vaším hlavním rodičovským úkolem je autentičnost, ne dokonalost. Jste člověk, ne robot. A už vaše opravdovost vám dovolí se s emocemi (svými i dětí) srovnávat mnohem snáz. S vědomím, že občas je normální nezvládnout je vůbec, ale že příště půjdete a zkusíte to znovu. Přičemž samozřejmě situaci nenecháte nedořešenou. „Po zklidnění přichází prostor pro omluvu a uznání, že jsem situaci nezvládla. A můžu pracovat vědomě s tím, jak příště zareagovat lépe,“ doporučuje ještě Radka Schillerová.
Připomínejte čas od času dětem, že emoce trvají chvilku a pak přejdou...
Je zkrátka důležité to nevzdávat a nechávat děti emoce prožívat. To potřebují – nikoli emoce potlačovat. A nepotřebují ani tu umetenou cestičku bez smutku, který nás sice bolí vidět, ale k životu patří. A oba extrémní přístupy – restriktivní i ochranitelský – vám nakonec nepomůžou ani ve vzájemném vztahu. Všechny vámi potlačené nebo kvůli vám neprožité emoce se posčítají v klín, který se vrazí mezi vás. Nikdy bych mámě nevyčetla, že mi dovolila se vybrečet. Ale mockrát jsem se jí v dospělosti ptala, proč se mě aspoň nezeptala, proč brečím – chápete? „Protože teprve když přijmete dítě nejen v okamžicích štěstí, když je šikovné a úspěšné, ale i v okamžicích vzdoru, jekotu a neposlušnosti, teprve když ho i ve vypjatých chvílích dokážete obejmout a pak mu ještě z nich ideálně ukážete cestu, přijímáte jej bezezbytku celé. Milujete bezpodmínečně. A to je to jediné, co jako rodič dělat máte,“ konstatuje ještě Radka Schillerová.