Nechala jsem si zpracovat placentu, ale lesana nejsem, říká Eva Burešová

S Evou jsme se potkaly během natáčení seriálu Slunečná, kde hraje jednu z hlavních rolí. Její drsná farmářka Týna se jen tak něčeho nezalekne. A i když Eva ve skutečnosti působí velice křehce, tenhle povahový rys má se svou postavou společný…

Ve znělce seriálu zpíváte „Já se krásně mám“. Je to i ve skutečnosti tak?

Je to pravda i ve skutečnosti. Já jsem člověk, který se snaží mít krásně, i když se krásně necítí. Asi je to i taková moje mantra.

Váš chlapeček má poměrně netradiční jméno – Nathaniel. Jak jste se k němu dopracovali?

Jako malá jsem chtěla i pro sebe netradiční jméno, které by mělo nějaký význam. Což Eva určitě má, ale z toho důvodu mi ho rodiče asi nedali. I proto jsem si přála, aby Nathaniel věděl, proč se tak jmenuje. Na první dobrou se mi líbil Tristan a pořád to mám v sobě, že kdybych měla někdy druhého chlapečka, to jméno bych mu dala. Hodně lidí mě ale přesvědčovalo, ať to jméno nedávám, že to nosí smůlu. A pak jsem oslovila kamarádku numeroložku, aby v mém předvýběru jmen našla tu nejlepší kombinaci. A vyšel z toho Nathaniel Krásný. Ovšem když se narodil, pořád jsme se nemohli definitivně rozhodnout. Asi hodinu byl bez jména.

Měli jsme to u druhého syna naprosto stejně. Taky jste si tedy říkali, že vyberete jméno podle toho, jak bude miminko vypadat, a ani trošku vám to v rozhodnutí nepomohlo?

Přesně tak. Dívala jsem se na něj a říkala jsem: „Tak budeš Michael po tatínkovi. A pak jsme to ještě několikrát změnili. Nakonec je to Nathaniel, což znamená „Bůh dal“. A naprosto to sedí, protože Nathaniel přišel ve chvíli, kdy měl. Jsem věřící a než jsem otěhotněla, strašně dlouho jsem se modlila, abych našla cestu, kterou se mám dát. A taky jsem se modlila k tomu, abych přestala kouřit. A najednou jsem byla těhotná.

Takže to vlastně byly dvě mouchy jednou ranou…

Přesně tak, povedlo se to najednou.

Vy jste otěhotněla ve třiadvaceti, takže miminko asi nebylo úplně plánované, nebo ano?

Nebylo. Ale přišlo ve vhodnou chvíli.

Ani trošku jste z toho zjištění nebyla vykolejená?

Trošku ano, vzhledem k tomu, že jsme spolu s Míšou byli teprve čtyři měsíce. Bylo to samozřejmě zvláštní, ale ono je to možná vždycky zvláštní, i když je miminko plánované…

Jak jste to oznámila partnerovi?

Zjistili jsme to společně. Hodně se mi taky zpočátku měnily nálady. Najednou jsem se rozbrečela nad tím, že jsem si nemohla vybrat pásek k šatům…

A jak vzpomínáte na období rostoucího bříška?

Krásně. Jen jsem se nechtěla smířit s tím, že mě všichni kolem straší, že porod je hrozný, že to strašně bolí. A pak jsem si našla stránku Jemného zrození, kde psali o porodu hrozně pozitivně. A já jsem si říkala, že přesně tak to chci a přesně tak to bude. Ani těhotenství jsem nechtěla brát negativně. Samozřejmě je to těžkej a složitej proces a téměř každou něco bolí, mě třeba poslední dva měsíce postihl syndrom neklidných nohou. Ale řekla jsem si, že se v těch pocitech nebudu utápět. Tak jsem se na tom snažila vždycky hledat pozitiva. Třeba to, že jsem měla supr velký prsa! Nebo že jsem měla nádherný vlasy! Nebo to, co bych nedokázala ani namalovat nebo postavit z lega, tak moje tělo to dokáže vytvořit! To je neuvěřitelnej pocit.
 

To je skvělý benefit i k porodu, protože, jak už bylo mnohokrát řečeno, ten je hlavně v hlavě…

Porod proběhl přesně do posledního detailu tak, jak jsem chtěla. Úplně původně jsem chtěla rodit doma, měla jsem přání, aby to byla taková velká rodinná párty. Na zahradě bazén, kolem mě jako mé sudičky všechny ženy z rodiny… My máme hodně silný ženský rod. Ale pak jsem si to rozmyslela s tím, že kdyby se nedej bože něco stalo, chci, aby doktoři mohli zasáhnout. Jsem z Hlučína a nakonec jsem si vybrala krnovskou porodnici, protože to byla jediná porodnice v okolí, kde se dalo rodit do vody. Během hodinové cesty jsem si pořád opakovala afirmace. Chtěla jsem rodit kolem půl šesté ráno, protože miluju v létě východy slunce. Ta barva, vůně…

A přání se vám splnilo?

Přesně tak, jak jsem chtěla. Kolem půl páté ráno mi praskla voda, kontrakce přišly dost rychle, tak jsem přemýšlela, jestli mám čas se ještě namalovat. Sedli jsme do auta a jeli do porodnice, cestou jsme poslouchali Beyoncé. Když jsme dorazili, lehla jsem si do vany a rozhodla se, že chci mít u sebe jen dulu. Takže to bylo takový hodně ženský.

Ani partnera jste u porodu nechtěla?

V tu chvíli prostě ne, cítila jsem to tak. Přišel, až když šel Nathánek už téměř na svět. Držel mě za ruku, přestřihl pupeční šňůru. A všechno bylo super. Na porod zkrátka vzpomínám moc hezky. Zpívala jsem si u něj a mluvila jsem pěti jazyky, když jsem tlačila. (smích) Prostě jsem se dostala do úplně jinýho stavu. A na to, že byl Nathan tak veliký – vážil 4315 gramů – jsem neměla ani poraněnou hráz.

Aniball jste v těhotenství nepoužívala?

Ne. Přišlo mi to nepřirozený a nepříjemný. Tenkrát jsem to řešila i s dulou a ta mi poradila, že nejpřirozenější na změkčení hráze je sex. Jenže Michael byl tou dobou v Americe. A pak mi říkala, že je stejně nejdůležitější to, jak se dítě natočí. A já jsem si ho v podstatě sama vytáhla.

Když se na vás podívám, ani se mi tomu nechce věřit, jste taková drobná…

Taky jsem byla docela v šoku. Proto už věřím tomu, že to jde. Mimochodem, když jsem rodila, měla jsem osmdesát kilo.

Jste krásný příklad toho, že to jde, když se člověk mentálně připraví a věří si.

Proto se to snažím šířit co nejvíc dál. Když jsem si nechala zpracovat placentu, byla jsem pro spoustu lidí hned lesana, která se neholí. Ale já jsem říkala: Ne, já jsem busy máma, která maká, lakuje si nehty a vezme si ultra krátký kožený šatičky, ale zároveň chce dělat tyhle věci co nejvíc přirozeně.

Když už jste se zmínila o placentě… Osvědčilo se vám nechat si ji zpracovat?

Ano. Oproti mým kamarádkám, které rodily ve stejnou dobu, jsem měla extrémně síly navíc. Nechala jsem si ji zpracovat do kapslí, tinktury a homeopatik a pak jsem taky vypila druhý den koktejl. Radili mi, ať ho nepiju před spaním, a já jsem si ho dala později odpoledne. A do tří do rána jsem nemohla usnout! Ty kapsle mi hrozně moc pomohly v šestinedělí rozjet laktaci, jsou skvělé i na porodní úzkosti. Tinktura pak je i pro děti tuším od dvanácti let třeba na stavy úzkosti. Tu beru doteď, když cítím, že jsem nemocná, dám si pár kapiček a pomáhá mi to. Homeopatika se dají používat u miminka třeba na bolest zoubků nebo na separační úzkosti. Do toho bych šla zkrátka určitě znova.

Takže i šestinedělí a kojení bylo úplně bez problémů?

Já jsem kojila pořád, možná proto je Nathan takovej klidnej. Celkově rok a tři čtvrtě a kdykoli to šlo. Celkově, myslím, i díky tomu jako miminko moc nebrečel. Tři čtyři měsíce jsem měla úplně volno, netočila jsem a jen jsme s Nathánkem leželi na sobě, každej den.

Už naše prababičky věděly, že nejlepší je zalézt s miminkem „do kouta“ a jen ležet a kojit. Dnešní mámy obstarávají i domácnost a hlavně jsou na všechno hodně samy.

Je to tak. Ale i pro pocit bezpečí toho dítěte i pro maminku je to jediný moment, kdy jsou spolu. Když navíc máma kojí, může na chvíli i vypnout. A za čím si stojím, nevšimla jsem si ani, že mu narostly zoubky, protože on měl pořád prso v puse. Neměl ani dudlík. Ježíš, jak to tak říkám… Já mám fakt dokonalý dítě! Asi je z jiný planety.

Přemýšlím, jestli je to věkem a tím, že mladší maminky jsou méně úzkostlivé, tím pádem i jejich děti…

To si nemyslím. Já jsem strašně úzkostlivá. Mám o něj strašlivý strach. Mám ty nejšílenější myšlenky a hororový sny. A ten přístup… Já si moc dobře pamatuju, co mně vadilo, když jsem byla malá, i to, jaký přístup měli jiní dospěláci ke mně, a nechci to opakovat. Jsem citlivá duše už odmalička, dokázala mě rozhodit spousta věcí.

Napadá vás něco konkrétního, co se vám dělo a co vy byste svému dítěti neudělala?

Jsou to takový ty malinký věci, u kterých si dospělí neuvědomují, jak to pro děti může být zraňující. Třeba když něco děláme, telefonujeme nebo umýváme nádobí, a dítě odbydeme s tím, že nemáme čas. Já si pamatuju, jak mě to bodlo a bolelo. A i když jsem v tu chvíli věděla, že mě máma miluje, ublížilo mi to. U mě neexistuje, že bych něco takovýho řekla. Já si ho poslechnu, zeptám se, co se děje. Ale nesmí se to plést s rozmazlováním. To není to správné pojmenování. Já ho akorát vnímám a beru jako dospělého. Dospělému taky odpovím slušně a neodseknu mu. To neznamená, že když je malej, že si to nebude pamatovat nebo že s ním takhle můžu mluvit. Vnímám ho, a o to víc si stojím za tím, že proto je takovej, jakej je.

To je strašně hezký, že se vám to daří praktikovat. Člověk si spoustu věcí řekne, ale emoce pak často pracují jinak…

A to je právě špatně. Nechci nikoho soudit, nevidím do jiných životů, ale myslím si, že je špatně, když se člověk nechá ovlivnit emocemi. A ve všem, nejenom v mateřství, i v partnerství, ve vztahu k rodině. A jsem ráda, že to zvládám, i když mám stresující a náročný život.

Obdivuji, jak se vám daří práci a péči o malého syna vybalancovat. Přece jen, jste na něj sama!

Mám velkou pomoc maminky. Bez ní by to nešlo. Kdybych ji neměla, nemohla bych dělat tu práci tak, jak ji dělám. Když točíme, jsem hodně pryč, a když přijdu domů, nejraději bych se samozřejmě natáhla, ale neudělám to. Nechci, aby mě měl Nathánek zafixovanou jako mámu, která hodně pracuje, pak přijde domů a odpálkuje ho. Přijdu domů, jdu na čtyři, on na mě vyleze a řádíme. Paradoxně mě to hodně emočně nabíjí. Kdybych šla na ten gauč, akorát bych se utápěla v tom, jak jsem vyčerpaná. A v noci bych se se svou povahou citlivky utápěla v tom, že jsem špatná máma, že synovi nedám to, co potřebuje. Je to náročné, ale i přes to všechno na něj dokážu být milá. Takže nechci slyšet, že to nejde. (smích) Výmluvy typu „já jsem měla hodně práce, byla jsem unavená, tak jsem mu musela dát telefon, abych měla chvilku klid“ neberu. Nemusela!

A když už jste se dostala k telefonům… Půjčíte ho někdy Nathánkovi?

To víte, že ano. Stojím si za tím, že kdyby naše maminky a babičky měly tu možnost, že by to udělaly úplně stejně. Nejdřív jsem se tomu bránila, ale pak jsem byla zvědavá, co pro děti na tom internetu je. Takže jsem stáhla nějaký naučný hry. Čas na něm má ale omezený, určitý věci zablokovaný. Takže spíš když potřebuju vyřídit nějaký telefonát nebo uklidit, tak mu ho na chvilinku dám. S tatínkem jsme se domluvili, že víc než hodinu denně na něm nebude.

Celý rozhovor najdete v časopise Maminka, který je v prodeji do středy 15. 4. Ve čtvrtek už vychází nové číslo. Do trafiky ale nemusíte, dubnové vydání Maminky nebo předplatné s dárkem kupujte na www.ikiosek.cz/maminka