[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Je snad matka jedináčka "neschopnější" než ta, která má dětí jako smetí? A proč má společnost potřebu zjišťovat osudy, po kterých jí jaksi nic není? Jak se asi cítí žena, které se neustále někdo ptá na tak intimní a navýsost soukromou věc, kdyže doma "zadělají" na dalšího potomka?
Jak to mámy jedináčků prožívají a nakolik jde ze stran tazatelů o pouhou zvědavost, nikoliv o cíl ranit, to vše nám prozradilo šest matek a dvě odbornice na slovo vzaté.
"Promiňte, ale proč mají lidi neustále potřebu starat se o cizí životy? Navíc v této době? Já jsem byla dlouho moc slušná, ale dnes už se na otázku a to bude malý jedináček? nebojím říct: Ano, bude, a co vám je do toho? Pro někoho možná drzá odpověď, pro mě záruka, že další otravné otázky už následovat nebudou."
"Traumatizují mě ty neustálé dotazy týkající se počtu dětí, které hodlám, nebo nehodlám mít. Slyším je na hřišti, ve školce i doma. Ptá se mě tchyně, švagrová, učitelka i naprosto cizí máma. A druhé už nechcete? Malá by neměla být bez sourozence. Kdy pořídíte Elišce brášku? Jako kdybych byla stroj na děti! Co když je mít nemůžu? Napadlo tohle někoho? Ptáme se snad jeden druhého, kdy měl stolici, kdy se miloval nebo proč má pár kilo navíc? Všechno jsou to intimní věci!"
"Podívejte, já si to v hlavě srovnala ještě předtím, než se mi narodila dcera. Chci jedno dítě, a tak to prostě bude. Nejsem nejmladší a taky nejsem nezodpovědná. Pořizovat si dítě do doby, kdy na Ukrajině stále zuří válka a všechno je tak nejisté, to mě jen utvrdilo v tom, že dělám dobře. Malá je ve věku, kdy je už parťačka, a já si to s ní teprve teď pořádně užívám. Navíc má tři bratrance a spoustu kamarádů, takže opravdu nestrádá."
"Tohle téma teď trochu řeším, ale z jiného úhlu pohledu. Já druhé dítě nechci, prodělala jsem dva potraty a už nechci zažívat další případnou bolest, pokud by se to mělo opakovat. Ale partner si myslí opak. Touží po dceři a myslí si, že bych se neměla tolik bát. Jenže on ty maličké tvory pod srdcem nenosil, takže jejich ztrátu tolik neprožíval. Dává mi sice pořád čas, věří, že změním názor, ale já jsem pokorná. Tobísek je můj anděl a toho přece míváme každý jednoho..."
"Nedávno jsem zaslechla v herně debatu dvou matek. Jedna druhé tloukla do hlavy hřebíky, jak je smutné, když je dítě jedináček, že je strašně ochuzeno o sourozeneckou lásku a přátelství na celý život a jak bývají jedináčci rozmazlení a nepoužitelní. Nedalo mi to a do debaty jsem vstoupila. Paní jsem mile řekla, kde k takovým názorům přišla a proč si myslí, že takhle přesně to funguje. Odpověděla mi: Tak říká se to, že... Tohle mi – a myslím, že i té druhé mamince – bohatě stačilo. Mrkly jsme na sebe a naše jedináčky a myslely si své..."
"Překvapilo mě, jak rychle po narození Viktorka se mě lidé ptali, zda s manželem zůstaneme jen u jednoho. Oba dva jsme se rozhodli, že další dítě nechceme, manžel má z předchozího vztahu dvě dcery a bohatě nám naše smečka stačí. Ale mnohdy je mi při dotazech typu plánujete další? dost nepříjemně, protože se mi nechce vysvětlovat naši rodinnou situaci a naše rozhodnutí. Nechci být za matku, o které se bude říkat, že není mateřský typ. Takové pocity to totiž ve mně vyvolává, přitom vím, že své dítě miluju nadevše. Dělá to, že chci milovat jen jedno, ze mě někoho horšího?"
Co si myslí odborníci?
Dagmar Kožinová, lektorka, koučka a mentorka: "Rozhodnutí o počtu dětí určitě nevypovídá o tom, zda jsme správné matky, nebo nikoli."
Někdo je přesvědčen o tom, že mít jedno dítě je ideální, a někdo zase o tom, že je třeba mít dětí více. Vnímám, že roli v tom hraje nejen výchova, ale i společnost, ve které žijeme. A ta stále vychází z idealizovaného obrazu rodiny se dvěma dětmi. Přitom ženy mohou mít různé důvody, proč už další dítě nechtějí. Mnohdy to mohou být i velmi osobní důvody, o kterých nechtějí mluvit ani s blízkými, natož s někým cizím. Jsou prostě otázky, na které je třeba říct laskavé ne. Klidně jen formou: “Další dítě nemám v plánu.” A pokračovat v další konverzaci. Jenže často se právě v takové chvíli objeví různé emoce a mnohdy i pochybnosti, které žena začne pociťovat a uvnitř sebe řešit. Předně je důležité si uvědomit, že opravdu NEMUSÍME nikomu nic vysvětlovat. Některé ženy to tolik neřeší, jiné však cítí velký tlak a řeší, zda jsou správné matky, když mají jen jedno dítě. Dělám dobře? Je mé rozhodnutí správné? Tady je potřeba zeptat se sama sebe, proč mě ta otázka tolik irituje. Jaké cítím emoce? Pocit viny nebo vztek, že se zase někdo ptá? A pak je důležité vnímat své emoce a ideálně je z těla uvolnit. Nadechnout se, vydechnout. Akceptovat, že každý člověk to může mít jinak. A to je i důvod, proč se druhá strana zeptala. Ve většině případů tam není záměr někoho ranit, ale spíš lidská zvědavost a vlastní přesvědčení. Jakmile přijmeme, že každý to má jinak a že druhé lidi neovlivníme, pak je potřeba se ve svém rozhodnutí ukotvit.
MUDr. Magdalena Danielová: "Čím více jsou ženy vnitřně srovnané, tím asertivněji reagují a okolí se postupně přestává ptát."
Ženy, které mají jedno dítě, často čelí otázkám, kdy přijde další. Ne všem to je příjemné a ne všechny dokážou reagovat. Ne vždy ženy zvládnou říct: "To je moje soukromá věc." Nebo: "Vidím, že tě to zajímá, respektuj prosím mé soukromí." Cesta k vyrovnanosti nemusí být jednoduchá. Za potřebou mít jen jedno dítě může být skrytý pocit, že nezvládá, pocit viny, že se jí nedaří udržet emoce, a také velmi často porodní trauma, kdy se vynořují strach a panika při představě opakování. Ve chvíli zahlcení traumatickými vzpomínkami není síla reagovat klidně. Proto je vhodná cesta konzultovat svůj stav s psychoterapeutem či traumaterapeutem.