[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Sedmatřicetiletá Bětka děti neplánuje. Už pár let se nebojí říkat to otevřeně a nahlas - a přesto jako by jí to pořád nikdo nevěřil. Postavení žen se v posledních desítkách let dramaticky proměnilo a ženy dnes mohou téměř cokoli.
Podle Bětky je problém v tom, že se nějak zapomíná na podstatnou věc: To, že něco můžeme, znamená, že také něco nemusíme.
O tom, že nechce děti, má prý jasno od puberty. "Vím, že to v té době říká plno holek, se spolužačkami na střední jsme takhle machrovaly skoro všechny, až na pár uvědomělých, co už tehdy tlačily kočárky sousedům. Ale od většiny to byla jen póza patřící k věku, za pár let se všechny provdaly a rodily jako o život. Já už tehdy vnitřně cítila, že děti nejsou nic pro mě."
Jak se to projevovalo? Prostě ji prý vůbec, ale vůbec nezajímaly. "Většina lidí, i když děti sami nemají, o ně dovede projevit aspoň nějaký zájem v rámci zdvořilosti, když na to přijde. Většinu lidí asi dojme malé roztomilé miminko, plačící batole v nich vyvolá lítost a ochranitelské sklony.
Já nic takového nikdy nepociťovala. Dětí jsem se spíš skoro bála. A to mi zůstalo dodneška. Nevím, jak s nimi mluvit, jakmile se ocitnu o samotě s malým dítětem, jsem z toho nervózní, protože vůbec nevím, jak a o čem si s ním povídat. Dítě to samozřejmě pozná a o to horší to je."
Bětka uznává, že to ještě nemusí být důvod nemít děti, u ní se prý ale zkrátka sešlo tolik faktorů, že jí příroda dává jasně najevo, že ona se do plození potomstva pouštět nemá.
"Celkově bych to shrnula, že zkrátka nemám žádný mateřský pud. Emocionálně se mnou děti nehnou. Žádné biologické hodiny neslyším ani teď, v tomto věku. Nikdy jsem si nepokládala otázku, co bude, až budu jako stará sama. Neřeším, kdo se o mě pak postará. Nedojímám se, když si představím, že nebudu mít ani vnoučata. Prostě ticho, je mi to fuk."
Samozřejmě si ale prošla roky plnými pochybností, což je podle ní přirozené. "Stěžejní rolí ženy je pořád role matky, to je prostě fakt. Takže ať chci nebo ne, musela jsem se srovnat s tím, že to stěžejní, co se ode mě očekává, nikdy nesplním. Vůči cizím lidem mi to bylo vždycky jedno, horší je to s přáteli a vlastní rodinou. Zejména rodiče ode mě pochopitelně očekávali, že se dočkají vnoučat. A já jim tohle přání nikdy nesplním."
Dokud bylo Bětce dvacet plus, měla klid. O tom, že děti neplánuje, s nikým nemluvila, protože se na to nikdo neptal. Ale jakmile oslavila třicítku a dosáhla věku, když už přece "každá normální ženská chce děti", najednou to začalo být pro okolí téma.
"Zpočátku jsem byla hodně opatrná. Vymýšlela jsem si nejrůznější výmluvy, byla slušná, zdvořilá. Pravdu jsem řekla jen mámě a pár nejbližším kamarádkám. Jejich reakce? Nevěřily mi. A myslím,ž e část z nich mi nevěří dodnes, ačkoli mě za ta léta mají znát. Spíš tomu věřit nechtějí, protože to jako mámy od rodin zkrátka nedovedou pochopit."
Jak dotazy neustávaly, Bětka přitvrdila. "Postupně jsem na ten dotaz začala být úplně alergická. A i když jsem dávno srovnaná s tím, jak to mám, ta neomalenost ostatních mě vytáčí neustále. Zajímavé je, že se to týká jen žen.
Chlapi mě nechávají na pokoji, respektují moje rozhodnutí a prostě řeknou jen Aha. Ale ženské, ty mají potřebu mě přesvědčovat, že dělám obrovskou chybu, že být matkou je poslání, jediný smysl života, a že mám ještě poslední šanci to změnit."
Podle Bětky je to stejný nátlak, jako kdyby ona jiné ženy přesvědčovala, že mít děti nemají. "Jak by se jim líbilo, kdy bych ji při každém setkání říkala, hlavně si proboha nepořizuj dítě? Nepřipadalo by jim to divné? Určitě by mi řekly, že to je jejich věc. Ale to, že nějaká žena odmítne otěhotnět, je najednou věc veřejná. Všechny matky se spojí a bojují za to, aby k nim přibyla další."
Bětka si nakonec zvykla, že tohle téma zkrátka utne hned v zárodku. "Lidem, kteří se mě ptají poprvé, říkám, že děti mít nemůžu. Pokud nejsou úplní asociálové, většinou je taková odpověď uvede do rozpaků a radši zmlknou.
A co se týče známých a kamarádek, které mě bombardují pořád dokola, prostě neodpovídám vůbec. Mlčím tak dlouho, až je to přestane bavit, a pak začnu mluvit o něčem jiném. Vytáčí je to, ale je to jediná možnost."
Bolestivý je jen Bětčin vztah s mámou. "Vím, že jsem ji tím hodně ranila, a že pořád doufá, že si to ještě rozmyslím - pořád mám teoreticky čas. Mluvím s ní o tom pokaždé, když se vidíme, s ní jedinou ano. Před ní mám potřebu svoje rozhodnutí ospravedlňovat, ale asi mě nikdy nepochopí."
A jak to má s muži? Prý úplně normálně. "Nikdy jsem se kvůli tomu nemusela s žádným rozcházet, vždycky moje rozhodnutí respektovali. Teď žiju čtyři roky s mužem, který má skoro dospělé potomky z předchozího vztahu.
Pro mě ideální situace - on už další nechce a ani nemáme na víkendy žádné malé děti na starost. Jsme jen my dva a tak nám to naprosto vyhovuje."