Nechci z dcery línou puťku. A růžovou nosit nebude, říká Nikol Moravcová

"Nevarovali tě, že jsem taková ukecaná?“ smála se Nikol, když jsme se potkaly v pražské Botanické zahradě. Pouhý den po ultrazvuku, kde jí prozradili, že pod srdcem nosí holčičku. 

Cítíš se tak v pohodě, jak vypadáš? 

Teď už docela jo. Akorát mě ve druhým trimestru trápily migrény. Já dřív ani nevěděla, co je to bolest hlavy, teda pokud jsem neměla kocovinu. (smích) A teď je to strašný. Zabírá mi na to ale docela dobře káva, tak jsem ji teď zase začala pít s mlékem. Pomáhá mi na nízký tlak. 

Břicho ale teda téměř žádný nevidím! Kolik jsi vlastně přibrala? 

Zatím dvě kila. Ze začátku jsem dost zvracela. Bylo to otřesný, jednou jsem poblila celý letadlo z Říma (smích). Nebyl tam totiž ani blicí pytlík! Druhý trimestr byl o dost lepší, jen jsem zatím moc nepřibrala, i když jsem kompletně změnila jídelníček. Vypadám pořád tak nějak stejně. Včera jsme byli na ultrazvuku, kde nám kromě pohlaví miminka prozradili i to, že je zatím naštěstí vše v pořádku. Tyhle testy jsou občas pěkně stresující... 

Mělas kromě nevolností taky nějaké speciální těhotenské chutě? 

No úplně šílený. Nikdy jsem nejedla moc sladký. A teď? Všechno si to vynahrazuju, nejím snad nic jinýho… Dřív jsem třeba milovala avokádový toasty s vajíčkem a teď jsem dala unfollow všem bistrům, který jsem sledovala na Instagramu, protože jsem se na to nemohla ani podívat. Je mi z toho nějak zle. Mrzí mě, že nemůžu v těhotenství hermelín, na ten mám chuť pořád, stejně jako na sushi, ale jinak se snažím dodržovat ty všeobecný zákazy. Hrozně mě překvapilo, kolik je zakázanýho jídla v těhotenství, který jsem dřív milovala. Nebo mě obecně překvapilo, co všechno bych v těhotenství neměla. Třeba si lakovat nehty? Barvit vlasy? Ježiš to bych nosila na hlavě takovou Shakiru! Odrost jako blázen, to mi přijde přehnaný (smích)... 

A co alkohol, nechybí ti sklenička? 

Toho jsem se popravdě bála nejvíc, protože jsem posledních pár let popíjela bublinky víc než vodu (smích). Ale přešla mě chuť, možná to ovlivňuje i zodpovědnost. A je to navíc supr detox. Ale už pro ten pocit si do skleničky na nožičce dávám alespoň jablečnej džus. Nebo si cmrndnu trošku Vineu Frizzante, ta mi nejvíc připomíná „starý časy“ (smích). Pro mě je tohle období ale hrozně omezující hlavně v jídle. Protože jediný, na co mám opravdu chuť, je koláč s tvarohem, krupicová kaše a kakao. 

Miminko si prostě řekne, na co má chuť… 

To teda jo. Už jsem schopná „jet“ i nutellu prstem… Ale teď jsem si naordinovala zdravý středy, že si dám ráno vždycky zelený smoothie. Středa je ale dneska, viď, no tak nic… 

Zmínila jsi, že už znáte pohlaví miminka. Prozradíš nám ho? 

Ještě jsem to kromě rodiny nikomu neřekla, ale čekáme holčičku. Nejdřív jsem si to chtěla nechat jako tajemství, ale asi to nevydržím. 

Ty sis ale holčičku přála, je to tak? 

Přála. My máme oba s manželem takovou sourozeneckou konstelaci, že všechny moje kamarádky i já jsme starší sestry. Všichni kluci kolem mého manžela jsou zase mladší bratři. Možná že to nějak souvisí. Ty starší sestry tak nějak přitahujou ty mladší bratry, protože jsou tak navyklý podle nějakýho vzorce chování. Tak jsme si s manželem oba přáli jako první dítě právě holčičku a pak toho mladšího chlapečka… Ale upřímně by mi ani nevadilo, kdybych měla tři holky, protože já jsem zvyklá mezi holkama být celej život. Ani manžel není ten typ, co by za každou cenu trval na klukovi. Sice hraje hokej, ale hraje i na piano a na kytaru a je takovej umělecky zaměřenej, tak si myslím, že by to mohla ta holčička od něj pochytit. 

Máte pro ni už vymyšlené jméno? 

Mně se vždycky líbila Glorie. Ano, ta tlustá hrošice z pohádky Madagaskar. Ale vypadá to, že to nakonec asi bude Karol. Po tatínkovi (smích). Navíc v pořadí už čtvrtý člověk v jejich rodině s tímhle jménem. Karol čtvrtá. Já teda moc neuznávám pojmenovávání po rodičích. Přijde mi to hrozně matoucí a myslím si, že jméno by mělo lidi odlišovat. Ale v tomhle případě mi to prostě přišlo hezký, že se bude jmenovat stejně jako můj muž. Uvidíme. 

To je krásný a vtipný zároveň… 

Taky si myslím. My jsme ani neměli pořádně vymyšlené jméno pro kluka, manžel chtěl původně Viga, ale to už nám vyfoukla známá. Naši vymýšleli Barnabáše nebo Uriáše. Chápeš to? Uriáš Baláž (smích). Já mám pocit, že jméno vždycky tak nějak trochu indikuje povahu. Uriáš jako čert by pak možná seděl. Třeba všechny Nikoly, co znám, jsou pěkně nafrněný. (smích) 

Nebyli vaši smutní, že na Uriáše nedojde? 

Můj táta říkal, že je jedno, co to bude, hlavně když to bude kluk (smích). Takže když jsem mu to volala, byl asi trošku zklamanej, že bude mít po dvou dcerách vnučku. 

A pak z ní bude úplně hotovej, to známe, tyhle chlapský řečičky… 

To je jasný. Ale je fakt, že i mě táta vychoval tak trošku jako kluka. Hodně jsem jezdila na skatu a dělala s ním adrenalinové sporty, který asi holky tak často nedělají. A nějak si myslím, že taková bude i naše dcera. Doufám, že teda nebude nějaká líná puťka. Neumím si třeba představit, že bych měla dítě, který by nechtělo sportovat. Ale může se to stát, samozřejmě… 

Budeš holčičku oblékat do růžové? 

Spíš ne. Už teď vybíráme všechno v přírodních odstínech, šedivý nebo bílý. Ani já jsem nikdy nebyla růžová holčička, i když jsem vždycky vypadala jako blonďatý kudrnatý andílek, byla jsem spíš takovej ďábel v těle barbie, a tomu ani ta růžová nepomohla. 

Ani kočárek nebude růžovej? 

Ne, to určitě ne. Hlavně kvůli manželovi, aby nebyl na Letný trapnej s růžovým kočárkem. (smích) 

Když jsme se dostali k tvému manželovi… Jak jste se vlastně poznali? 

Na internetový seznamce Tinder. Psali mi tam, že jsem fake Nikol Moravcový, že nemá zapotřebí být na seznamce… A tak jsem se naštvala a „matchovala“ jen cizince do pěti kilometrů. No a tak mám Slováka z Letný. 

Bylo to tvoje první rande, kdy jsi tak úplně nevěděla, kdo přijde? 

Vůbec první a hned i poslední. No a dneska už čekáme Tinder Surprise (smích). Ale když se vrátím k tý seznamce… jako kde se máme my holky, který jsme pořád v holčičím prostředí, normálně seznámit? Na normálního chlapa jsem čekala skoro deset let. Karol mě po čtyřech měsících požádal o ruku, na moje třicátiny. Už jsem toho v životě zkusila dost a věděla jsem, co chci. A dneska jsem strašně šťastná, že jsem si počkala na toho pravýho. 

Jak to rande probíhalo? 

Pozval mě do indický restaurace na oběd. Chápeš? Na oběd! Měl totiž nějakou špatnou zkušenost s tím, že nějaká holka vypadala na fotkách jinak než ve skutečnosti, tak to nechtěl podcenit. Naštěstí jsem se zdržela na natáčení jednoho seriálu, takže jsem to nestíhala… 

Takže z toho byla večeře… 

Rovnou drink. Na druhý rande jsem ho pak vzala do gay baru, kde bylo spoustu mých kámošů. A říkala jsem si, že když dá tohle, tak dá všechno (smích). 

Jaký je Karol? Řekni nám o něm něco… 

Karolko je prostě hroznej miláček. (slza v oku, pozn. red.) 

Ty hormony, viď… 

Ne, to vůbec, prosim tě. Mně jen teče levý oko, to se mi občas děje… Já teda nechci, aby nebyl moc nafrněnej, když to bude číst. Ale je to úžasnej člověk, nikoho takovýho jsem předtím nepotkala. Možná je to tím, že je Slovák, má úplně jinou mentalitu. Je zcestovalej, což je hrozně důležitý… Ale občas mě hrozně štve, oba máme dost takovou temperamentní povahu. 

Nikol Moravcová ve 4. měsíci těhotenství: Je mi pořád zle! 

Oba? Já myslela, že Karol je spíš introvert… 

On jenom vypadá, na veřejnosti se nerad projevuje, ale doma se dokáže pěkně rozjet. Ale ono to se mnou asi ani jinak nejde, jinak bych ho úplně ukřičela… On teda tvrdí, že jsem to v něm probudila já… Možná. Důležitý pro mě taky je, že ho respektuje i moje okolí, což je hrozně těžký, protože kolem mě je spousta zvláštních druhů lidí, je to taková pestrá směs, a on to se všema zvládá. A hlavně zvládá mě, a to si myslím, že je tím pádem neskutečně tolerantní. Z mojí strany to nebyla úplně láska na první pohled, byla jsem ale povrchní. Trochu jsem ho oblíkla a nechala ostříhat a pak jsem se stejně postupně zamilovala do jeho povahy, smýšlení, mentality… A samozřejmě mu přidává i to, že je strašně „multifunkční“. Nejenom že je umělec a umí zpívat a hrát snad na každej nástroj, ale taky hraje hokej a točí skvělý videa. A přitom je ajťák. Díky tomu máme taky hodně společnýho. Já teda neumím vůbec nic dokonale, ale od každýho trošku. To souvisí s tím ADHD, který mám celej život. Je to vlastně ve finále taková cesta k úspěchu… Ale když se vrátím k manželovi… Když porovnám jeho rodinu s mojí, tak máme hodně společnýho. Máme hodně podobné názory i na výchovu... 

Na čem konkrétně jste se třeba v otázkách výchovy shodli? 

My jsme oba dva z „úplných“ rodin. Vidíme, co museli všechno naši rodiče překonat, zažívají spoustu krizí, a přesto ten vztah nikdy nevzdali. A to je pro nás hrozně motivační. Proto jsme se vzali po roce a půl, protože když „to“ tam je, tak není na co čekat. A naši s tím taky takhle souhlasili a podpořili nás. Svatba je podle mě takový vyšší level toho vztahu. S miminkem si myslím, že párkrát třeba narazíme právě i v otázkách výchovy. Ale tolerujeme se, učíme se jeden od druhýho a hlavně hodně mluvíme, což je pro mě úplně nejdůležitější, protože já když mě něco naštve, hned to chci řešit hned. Nedusím nic v sobě a jde to ven. A Karol si na tohle musel zvyknout a podle jeho slov je za to rád. Vyřešíme to a jdeme dál. 


Mluvila jsi o tom, čím tě tví rodiče inspirovali. Je i něco, co bys chtěla ty jako máma udělat jinak? 

Stoprocentně. Moje mamka byla třeba hrozně přísná. Hlavně teda na mě. Ségra je o dost mladší, na tu už tolik ne, to už byla asi i línější. Ale doufám, že takhle přísná nebudu, i když kdo ví, co mi zbyde… Díky mamky přístupu jsem se dobře učila a pak šla na vejšku a dnes jsem jí zpětně vděčná, ale nejsem si jistá, jestli tenhle druh výchovy chci aplikovat na naše dítě. Možná mu dáme víc volnosti, aby se rozhodlo samo, co chce dělat a čemu se bude věnovat.