[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když spadne, rychle ho zvednu, ať se neušpiní. Chce jíst sám lžící? Jídlo bude všude a on se nenají. Ani nápad! Má vylézt sám z bazénu? Vždyť mu to jde pomalu a otlačí si kolena – raději mu pomohu. Krájet nožíkem, nebo přiložit do krbu – „proboha“ – to mohou jen dospělí!
Každá mince má ale dvě strany, dříve byly děti mnohem více odkázané sami na sebe, nebyl pro ně problém přelézt plot nebo vylézt na kůlnu, vyhoupnout se na strom pro třešně, udělat ohýnek a upéct brambory, něco malého si opravit, ořezat, zahnat slepice, zkrátka si nějak poradit. Na druhou stranu nikdo neřešil bezpečnost a mnoho vážných úrazů bylo zbytečných.
Dnes máme opačnou tendenci, dětem neustále pomáháme, vysazujeme je, sundáváme, oprašujeme, nadzdvihujeme, vše potencionálně nebezpečné zakazujeme, místo toho abychom si udělali čas a danou věc je přiměřeně věku prostě naučili (stejně to sami zkusí, tak ať to raději umí). Ostatně vždyť jim ony rizikové činnosti můžeme povolit jen v naší blízkosti.
Dnešní prvňáčkové mají přehled, někteří až encyklopedické znalosti, mnozí už před nástupem do školy umí číst a počítat, další hrají skvěle na klavír, úžasně lyžují, rozumí mobilním aplikacím, ale když si mají odnést tác s jídlem ke stolu, nebo si nalít čaj, padají skleničky, talíře i vidličky. Na tělocviku překvapují nemotorností, neumí kotrmelec, bojí se slézt ze žebřin dolů (vždyť je maminka vždycky sundala), neumí přeskočit překážku natož šikovně spadnout, na plavání nezvládnou vylézt z bazénu jinak než po žebříku.
Pro batolata se dokonce vyrábí speciální helmičky, které dítko chrání při hraní, ať už dělá bábovky na písku nebo se do něj klouže. Batole se „batolí“ s ochrannou bublinou na hlavě, tu se ducne, tady klepne – nic ho ale nebolí. A to ani tehdy, když ho Pepík praští lopatkou! Jenže když bouchne on Pepíka, Pepík strašně pláče. Jak to? Že by ho to bolelo? (Pozor, ironický podtón rozhodně není na místě v případě přilby na kolo, na lyže či brusle! Při sportu by měly být ochranné pomůcky samozřejmostí.)
Není lehké nechat ležet mrně rozpláclé na zemi, ať si poradí, když po vás se slzičkou v oku pokukuje, a čeká, až ho zvednete. Nebo stojí u klouzačky, na kterou umí s přehledem vylézt a ukazuje nahoru, abyste hbitě přiskočila a rychle ho nahoru vyzvedla. Vy však statečně odoláváte a mrňous začíná „pištět“.
Vše může vypadat jako drsná hra „Kdo z koho“, jenže vám nejde o to, nad někým vítězit, ale dát dítku šanci a prostor zvládnout některé situace vlastními silami. Dítko by v takové chvíli mělo cítit vaši podporu i vaši důvěru v jeho schopnosti. Určitě je na místě jej vlídně povzbuzovat a samozřejmě i náležitě pochválit, a to nejen tehdy, když vše samo zvládne, ale i když se o to pokusí.