[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Podle pár let starého žebříčků nejhorších zlozvyků (sestaveného Evropany, v Asii by asi vypadal úplně jinak), se na pomyslné zlaté příčce nemístného chování umístilo okusování nehtů, stříbrné skončilo mlaskání při jídle a bronz vyhrálo dloubání v nose. Jenže zatímco mlaskání při jídle je limitováno časem oběda případně večeře a okusování nehtů nás pohoršuje spíše jen z pohledu estetického, dloubání v nose je vnímáno jako opravdu opravdu odpuzující. A přesto to většina dětí a až čtvrtina dospělých dělá. Proč?
Důvody jsou různé. Někoho k tomu vede prostá potřeba si nos vyčistit, někdo to dělá z nudy, někoho to stejně jako třeba kousání nehtů uklidňuje a už si na to tak navykl, že to dělá téměř automaticky. U dětí, které se dloubají pouze, když si potřebují nos vyčistit, je pomoc poměrně snadná. Většinou stačí jen zvlhčit vzduch v pokojíčku, častěji větrat nebo nosní sliznici preventivně čistit sprejem do nosu s mořskou vodou či zvlhčujícími kapkami.
Pokud ale nutkavé puzení strkat si prsty do nosu nevychází u vašeho dítěte z potřeby čištění, pak se ho budete zbavovat zřejmě mnohem obtížněji. První reakce nás rodičů bývá většinou upozornění, aby si dítě ruku z nosu vyndalo. Pokud se to opakovaně neshledává s kýženým efektem, následují ostřejší způsoby domluvy: plácnutí přes ruku, strašení o vytahaných nosních dírkách, báchorky o tom, jak z toho dítě bude nemocné, atd.
Podle lékařů přitom dloubání v nose – z medicínského hlediska – není zdraví nijak nebezpečné ani závadné. Rakouský lékař Friedrich Bischinger ho dokonce považuje za zdraví přínosné. „Umožňuje nám lépe dýchat a vychází z naprosto přirozeného reflexu. Vždyť vzpomeňte si na návštěvy zoologické a postávání před takovým pavilonem goril!“ Jenže pravda, nežijeme v tlupě primátů v džungli. Většina rodičů si dá tu práci a trpělivě se dítěti snaží vysvětlit, jak moc ošklivý je to zlozvyk a že se mu budou ostatní děti posmívat, když ho uvidí. Všechny tyto postupy jsou samozřejmě správné (mluvíme o jemném plácnutí přes ruku, ne o mlácení řemenem) a není vůbec od věci všechny je vyzkoušet. Co ovšem dělat, když žádný z nich nezabere?
Většina psychologů i rodičů, kteří mají za sebou roky marného boje, se shodují na tom, že děti se přestanou dloubat v nose teprve, až se samy rozhodnou. Jediná korekce, která je z naší strany většinou účinná, nespočívá v zakazování dloubání, ale jeho usměrnění co se místa provádění týče. Pokud vám žádná z výše popsaných metod odnaučování nezabrala, přestaňte sebe i dítě mučit dalšími a dalšími neúspěšnými pokusy. Pokuste se dítěti vštípit alespoň to, že když už má nutkavou potřebu strčit si prsty do nosu, mělo by jí provádět v soukromí. V soukromí pokojíčku, koupelny, prostě někde, kde je samo, a ne před zraky ostatních.