[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„To je tak těžké, krucinál, vyndat čtyři prázdné krabice ze skříně, uklidit kostky zpět do červené krabice, autíčka do žluté, autodráhu do modré a ostatní věci do zelené?!“ zlobí se každý den maminka tříletých dvojčat, Lukáška a Tomáška. Stále sejný scénář se s většími či menšími úspěchy opakuje takřka každý den – zdá se, že kluci zkrátka ještě nejsou schopní sami hračky dobře uklidit. Buď se pohádají, v půlce úklidu se opět zaberou do hry, nebo uklízet vůbec nezačnou.
Maminka je nespokojená, domlouvá i motivuje, později hubuje a vyhrožuje – z čehož jí nakonec zůstane nepříjemná pachuť na duši. Nechce na kluky křičet a vyhrožovat jim, chce, aby kluci spolupracovali, snažili se v rámci nastavených pravidel domluvit a učili se navzájem respektovat a spolupracovat. Místo toho jsou každý večer kolem úklidu jen mrzutosti a špatná nálada. Kluci už dokonce vyzkoušeli první nesmělé „úklidové finty“; nahrnuli všechny hračky pod postel nebo do krabic vše naházeli tak, jak jim to přišlo pod ruku včetně zbytků od svačiny.
„Po jednom takovém bouřlivém večeru mi došlo, že nám večerní úklid hraček naprosto zjevně kazí zatím moc krásné vztahy a hezké jarní dny. Ze spolupracujících, hodných a milých kluků se najednou stávají mí zarytí protivníci. Vím, že mohu na kluky tlačit a pořádek z nich časem pomocí nátlaku a sankcí vymoct, ale tak se jen pasuji do role drába a rodiče-policisty až do jejich dospělosti. Přeci to musí jít i jinak!“ říká Pavla, maminka dvou malých kluků.
„Pokud musíte (a pravděpodobně musíte) mít určitá očekávání či představy, nechť jsou to očekávání rozumná a pro děti, se kterými pracujete splnitelná. Co může připadat reálné vám, nemusí být reálné pro ně. Nereálná očekávání přinášejí spíše selhání než úspěch,“ upozorňuje dětská psycholožka a pedagožka Patricia Berneová.
V těchto souvislostech se zdá, že dvojčata maminky Pavly prostě zatím nejsou schopná uklidit svoje hračky bez pomoci – zatím se jim to samotným ještě nikdy nepovedlo. Pavla by tedy asi měla přehodnotit svá očekávání, například by mohla chlapcům nabídnout, že jim v úklidu bude zatím pomáhat – ona se postará o zelenou krabici, kluci o červenou a žlutou a pak společně uklidí věci do modré. Časem, pokud budou vše dobře zvládat, může dvojčatům navrhnout, že až budou o rok starší – a stanou ze z nich „velcí kluci“ – mohou konečně uklízet docela sami!
Mnohdy se i nám dospělým, rozumným a zkušeným stává, že něco od druhých očekáváme, avšak nesdělíme to dostatečně přesně a jednoznačně (nebo to dokonce nesdělíme vůbec), a pak jsme velmi zklamaní a frustrovaní, že se naše očekávání nenaplnila.
„Když nastane taková situace, že od někoho něco očekáváte, pomůže, jestliže svá očekávání pokud možno co nejpřesněji definujete, prodiskutujete a shodnete se na nich s tím, koho se to týká, a čas od času jste ochotni je přehodnotit. Především musejí být reálná a adekvátní pro konkrétní dítě v konkrétní době,“ zdůrazňuje psycholožka Patricia Berneová.
Pokud se rodičům povede, mít v dětech naprosto dobrovolně a z vlastní vnitřní motivace spíše spolupracující spojence, než protivníky, kteří „spolupracují“ jen pod tlakem, budou s postupujícím věkem svých dětí a blížícím se bouřlivým obdobím puberty opravdu vděční, že zvolili právě tento výchovný přístup.