[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Některé děti se osamostatňují snadno a s nadšením, jiným to trvá o něco déle a některé případy jsou tak trochu beznadějné. Ty by nejraději měly své rodiče po ruce pro jistotu čtyřiadvacet hodin denně. To ale pochopitelně není možné.
Zajímavé je, že závislosti na rodičích s problémem osamostatnit se, trpí nejčastěji muži jedináčci a pak nejmladší narozené děti v rodinách, kde byly děti minimálně tři. Z hlediska pohlaví pak tímto problémem trpí ve větší míře muži.
Prvním krokem o osamostatnění je vlastní bydlení. Pokud máte třicetiletého potomka, který stále obývá dětský pokoj, ve kterém vyrůstal, je zkrátka něco špatně. V takovémto případě si s ním promluvte a dohodněte se na termínu, ke kterému musí společný byt bezpodmínečně opustit. Termín musí být pevně zadán jako závazný. Pokud necháte na odstěhování od vaší dohody čas tři měsíce, neměl by být problém, aby si dospělý syn (či dcera) našel vlastní podnájem.
„Z vašeho rozhovoru by ale mělo být především patrné to, že to děláte pro jeho i vaše dobro. Vysvětlete, že s manželem byste si už rádi užívali jen sami sebe a váš syn či dcera je už přece dávno dospělý a není vhodné být tak dlouho závislí na rodičích. Pokud má vaše dospělé dítě nějakou vážnější známost, nebojte se použít i jejich soukromí jako argument, proč je čas na odlet z rodinného hnízda,“ říká psycholog Vojtěch Benda. A dodává, že ideální by bylo, kdyby nový byt vašeho dítěte nebyl blízko tomu vašemu.
Čtěte také: V zajetých kolejích
Pokud budete do výběru nového bydlení zasahovat, snažte se jen minimálně radit a ovlivňovat. A nenápadně je nasměrujte k bydlení, které není hned za rohem od vás, například jiné město, jiná vesnice anebo druhý konec většího města.
O novém bydlení, stejně tak jako o všech dalších vašich pocitech a názorech na nesamostatnost vašeho dospělého dítěte, se nebojte mluvit. Se synem či dcerou si o všem otevřeně přátelsky pohovořte a své názory vysvětlete tak, jak jsou.
„Komunikace je základ všech vztahů, nejen partnerských, ale také vztahů mezi rodiči a dětmi. Navíc vaše děti vás většinou výborně znají, tak se nemusíte bát, že by vaše požadavky nepochopily. Budou vám rozumět, ale možná budou líné vaše požadavky plnit. Proto buďte neúprosná a trvejte na svém,“radí psycholog Vojtěch Benda. A dodává, že do komunikace na téma samostatnost dítěte by se měli zapojit oba rodiče. U synů zabírá více rozhovor s tatínkem, u dcer s matkou.
Jestliže váš potomek už nějaký ten rok bydlí sám, je to na jednu stranu dobré. Ale na stranu druhou i v těchto případech se poměrně často stává, že závislost na rodičích trvá. Pokud vám volá kvůli každé maličkosti, posílá vás na nákupy, protože sám (sama) neví, podle čeho vybrat kvalitní prací prášek nebo je u vás každý víkend pro to, aby napakoval (napakovala) zásoby jídla na následující týden, je také něco špatně.
Pokud dospělý člověk bydlí sám, měl by být schopen se o vlastní domácnost také patřičně postarat, a to včetně nakupování, zajištění stravy, vyprání, vyžehlení a úklidu. „Když vám jednou týdně zavolá, aby se zeptal, jak se máte, a mezi řečí se zeptá, jak se dělají knedlíky, protože se minule jaksi nepodařily, je vše v naprostém pořádku. Takovýto vztah matka – dospělé dítě je vcelku ideální. Jako matka byste měla být ochotna poradit. Ale rozhodně ne za potomka dané věci dělat nebo zařizovat, pominu-li výjimečné situaci jako je třeba dlouhodobá nemoc či úraz,“říká psycholog Benda.
Jestli plánuje váš syn či dcera, že si pořídí domácího mazlíčka, rozhodně v ničem nebraňte. Dejte si pouze jedinou podmínku: zvíře bude jeho, a tudíž je veškerá zodpovědnost také na něm. Zvíře je výborný způsob, jak naučit děti (a nejen ty dospělé) samostatnosti, zodpovědnosti a jak jim vnést do života nějaký pevný řád.
S pořízením domácího zvířátka, ideálně psa, nemusíte čekat ani na to, až dospělý potomek opustí rodinné hnízdo, ale můžete mu jej dopřát ještě pod společnou rodinnou střechou. „Především pro jedináčky je zvířátko výborný výchovný prostředek. Tím si můžete už u malého dítěte pomalu pojistit to, aby z něho jednou byl samostatný dospělý člověk,“ míní Benda.
Pokud přece jen žijete se svým dospělým dítětem už nějakou dobu ve společné domácnosti, měla byste ho připravovat na samostatný život. Pokud se navíc jako soběstačný necítí a nebudí dojem dospělého člověka, začněte s jeho další výchovou.
Dávejte mu jednoduché i složitější úkoly, díky nimž se naučí samostatnosti postupně. Například ho posílejte se seznamem věcí na nákup, nechte ho třeba zařídit výměnu oken nebo přezutí automobilu na zimní kola, případně jej nechte, ať vymaluje pokoj, vymění rozbitou žárovku nebo třeba odveze nepotřebnou starou ledničku na zlikvidování. Ať zkrátka pozná věci, které dosud nedělal a které k životu patří.