[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Prosím tě, zavolej bráchovi, jestli není někde tady kolem s kamarádama na drinku, že by hodinu poseděl u spících holčiček a my honem sjedeme na nákup. Co?“ Brácha nebere telefon. „Tak ještě zkus Ondru.“ Príma kluk a dobrý přítel švagra, který bydlí ve stejném bloku jako my. „Zrovna doma klimbá u fotbalu. Za dvacet minut je tady!“ To je sen. Ondra přišel s knížkou, dostal kolu, pivo a jinak nic nechtěl. „A byly hodný?“ „Jasně. Jen Tonička trochu plakala.“ „Dals' jí dudlík?“ „Ne. Pohladil jsem ji, pak ještě maličko fňukala a pak hned usnula.“ „Super. Jsi nejlepší!“
To byl ale báječný nápad, že jsme onehdá tomu Ondrovi zavolali. Dohodli jsme se, že to zase někdy zopakujeme. Poseděl pak s námi skoro do půlnoci a ještě jsme si příjemně popovídali. Potom jsem se potkala na schodech se sousedkou, zaručeně nejmladší obyvatelkou našeho bezkonkurenčně 80 plus činžáku. Je jí něco málo přes dvacet a je tuze milá. Nejen proto, že mi mezi řečí nabídla, ať na ní kdykoliv! zazvoním, když budu potřebovat pohlídat děti. Že prý děti miluje. Prostě pecka. Jistě jí brzo využiji.
…která z nedostatku příbuzných odjakživa svolávala na hlídání nejen sousedy a kamarády, ale i rodiče těch kamarádů, co bydlí v ulici, protože kamarádi zrovna nebyli doma. Jen jejich maminka.
Udržovat dobré vztahy v sousedství, to samozřejmě není žádná revoluční zpráva ani potřeba. Vždycky to tak bylo. Když si narychlo potřebujete půjčit cibuli, došlo vám mléko nebo schází šroubovák, jako první oslovíte sousedy.
Já coby relativně mladá žena, navíc trochu stydlivá vůči cizím lidem, jsem to nikdy nepraktikovala. Ale od dob, co se těžko hnu z bytu bez dětí, jdu vždy napřed s prosíkem do protějších dveří přes chodbu. Pochopila jsem, že to vlastně lidé ocení, když pro vás mohou udělat dobrý skutek, který je takřka nic nestojí. Když je pro vás důležitá jejich cibule. Anebo jejich přítomnost u vašich sladkých potomků ve chvíli, kdy máte nouzi o hlídací tety. Taková sousedská koexistence je prostě fajn.
No, a když někomu takovému svěříte do péče děti, byť spící, a na chvíli si odskočíte ven, vkládáte sousedům a přátelům do rukou kromě svých „ratolestních pokladů“ též obrovskou důvěru. A ta je základem hezkých mezilidských vztahů. A víte, co z toho plyne za ponaučení? Že se nesmíte ostýchat zeptat, pokud vám to nejblíže bydlící přátelé a sousedé nenabídnou sami. Třeba se ostýchají i oni, ačkoliv děti jim principiálně nevadí nebo je, v ideálním případě, mají moc rádi.